Jakmile jsem ve městě získal svoje noviny, nadšeně jsem přelétával pohledem řádky, kde se o mně psalo. A jak jsem to poznal? No přece podle fotky. Byl jsem na ní fešák!

Skoro netrpělivě jsem postával u okna, a čekal, až někdo z domu vyjde, abych se mu mohl pochlubit. Bohužel k mé smůle ven vykoukla jako první Martina, která podle otráveného výrazu neměla nejlepší den. Přesto jsem jí noviny strčil pod nos a nadšeně vyhrkl: „Koukej! Koukej! Rozhovor se mnou!"

Dívka si je teda vzala a oddálila od obličeje, kam jsem jí je cpal. Pak je však hodila na zem a odsekla: „Super, akorát ti nedochází, jaký to bude mít vliv na tvé okolí. Jasně, byla sranda, že mamka zahnala policii, ale po tomhle rozhovoru nezůstane jen u toho! Bude toho daleko víc! Ale jak chceš. Je to tvoje volba. Mně si pak ale nechoď stěžovat!" S tím se kolem mě mihla a vyrazila ven.

Nechápavě jsem za ní zíral. Proč byla taková? Proč neměla radost se mnou? Vždyť se o mě všichni zajímali. Co by na tom tak mohlo být špatné? Přece nic. Naštvaně jsem vrhl pohledem po jejích rychle mizejících zádech. Umí jenom zkazit radost. Zvedl jsem noviny a jako na obranu si je přitiskl k prostřední kouli.

Jakmile ale ven vyšla maminka, se stejným nadšením jsem jí to ukazoval. A tehdy konečně přišla ta správná reakce. Usmála se na mě, pohladila po hrnci a řekla, že je na mě hrdá. Napřímil jsem se ještě víc. To už se kolem nás mihnul Kuba a vesele nám z rozhovoru předčítal a my se společně dobře bavili. Maminka mě pochválila, že jsem to zvládl bravurně. Lepší než prázdné řádky.

Když pak klučina zmizel do školy, vzpomněl jsem si na Martinu a nejistě se zeptal ženy: „Martině nějak vadím? Nebyla moc nadšená z toho rozhovoru."

Hnědovláska mi věnovala úsměv a prohodila jemně: „Z toho si nic nedělejte. Martina je v pubertě, takže je věčně naštvaná a vidí na všem jen to negativní. Teď je těžký si k ní najít cestu, obzvlášť když tu není její táta."

Pokýval jsem hlavou. Takže, abych si Martinu získal, bude zapotřebí zvolit jiný přístup. Hodlal jsem si totiž užít krásné Vánoce, a k tomu bylo zapotřebí, aby i ona měla dobrou náladu. A na její dobré náladě jsem začal pracovat hned, jak se vrátila ze školy. Zamával jsem jí ze svého místa a zahlaholil s přátelským úsměvem: „Tak jak to šlo ve škole?"

„Jsi snad moje máma? Odprejskni!" dostalo se mi nepřátelské odpovědi, a aniž by zastavila, vtrhla do domu.

Obrátil jsem se na klučinu, který se loudal za ní. Ten na mě zakoulel očima. „To je u ní každý druhý den. Z toho si nic nedělej."

A pak jsme se společně vrhli na koulování. S ním to bylo tak jednoduché. Prostě mě bral sám od sebe, nemusel jsem se vůbec snažit, a přesto jsem byl pro něj skvělý.

Stejně tak pro jeho spolužáky. S těmi jsem se fotil, smál a užíval si jejich společnost. Každopádně ne každý měl to štěstí, že se se mnou mohl vyfotit. Měl jsem tvrdý výběr. Přece jenom se nebudu fotit s kdekým. Navíc to focení byla pořádná dřina, při které mi děcka šlapala na sníh, muchlala mě a no divně deformovala. Musel jsem si udržet aspoň trochu své krásy.

Zajímavé ale bylo, že Martininy kamarádky stejně jako ona se ke mně nikdy ani nepřiblížily. Jen nás zpovzdálí sledovaly s nafrněnými výrazy. Jak se s ní pak měl sněhulák sblížit? Klidně bych jí dal při focení přednost, ale to ne. Ona prostě nechtěla.

Když mě pak děti opustily, vrátil jsem se k domku, kde na mě čekalo překvapení. Maminka totiž právě v kuchyni vytvářela něco, co hrozně krásně vonělo. Okamžitě jsem se nalepil na okno a sledoval ji. Jakmile si mě všimla, hned ho otevřela a vysvětlovala mi, co dělá. A já byl okouzlený. Ta vůně mě úplně zdolala, stejně jako to vedro, ale jelikož jsem zůstal venku, hezky se to vyrušilo.

Když pak ještě pustila „koledy" a začala zpívat, byl jsem v sedmém nebi. Nic z toho jsem nikdy nedělal, a přesto jsem cítil, že tohle je ono. Že tohle chci zažít. Opíral jsem se o parapet a nasával vůni a melodický hlas znějící kolem mě.

„No tak zpívejte! Zkuste to!" vyhrkla maminka vzápětí, když se mihla u okna a pak ještě víc zesílila svůj zpěv.

Nejistě jsem se pohnul. Nebyl jsem si jistý, jestli je to správné. Zpívat. Nevěděl jsem, jak to dělat. Jenže ona na mě upírala tak prosebný pohled, že jsem přikývl. Chvíli jsem se připravoval a pak otevřel ústa a zpíval. Vážně jsem zpíval. Nemohl jsem tomu uvěřit. Sice jen „lala" ale nebylo to mluvení. Ohromeně jsem vyvalil oči, zatímco maminka se na mě usmívala. Společně jsme tak naplnili dům vánoční hudbou.

Netrvalo to dlouho a přiřítil se za námi i Kuba. Martina však jen popadla svoje desky z kuchyňského stolu a zase se s očima pozvednutýma v sloup vrátila do pokoje. Takže to vypadalo, že na ni atmosféra nepůsobila. Ale tímhle to neskončilo. Po nějaké době, kdy už jsme ji ani nečekali, se najednou objevila ve dveřích se slovy, že bez ní bychom to akorát zkazili. Poté se vrhla na pomáhání s pečením a po chvíli se váhavě přidala i k našemu zpěvu. Samozřejmě nezapomněla ohodnotit ten můj jako naprosto neposlouchatelný.

Přesto jsem to bral jako malé vítězství. Stejně tak maminka, která na mě spiklenecky zamrkala a dodala: „Jen se musí vědět jak na to."