Vzpomínáte si ještě na pány policisty, kteří šokovaně utekli? Určitě ano. A stejně tak oni na mě nezapomněli a s prohrou ve své kariéře se nesmířili. A tak se další den přihrnuli raději i s posilami.

Zrovna jsem se vracel z jedné ze svých nočních toulek, kde jsem jako obvykle neobjevil žádného parťáka, se kterým bych sdílel tuhle neuvěřitelnou zkušenost. Všiml jsem si jich, už když jsem zatáčel k domu. Plížili se tam v černém oblečení, které logicky na bílém sněhu dokonale zářilo, takže nešli přehlédnout.

Zastavil jsem se a chvíli je pozoroval, jak se sunou po mojí zahradě k místu, kde jsem obvykle stával. Až ke mně se dolehlo jejich velice „tiché" domlouvání:

„Nic nevidím!"

„Já taky ne."

„Asi bude někde dál, aby nebyl tak na očích."

Pobaveně jsem se uchechtl. Ti byli marní. Ještě chvíli jsem sledoval jejich neschopnost, než jsem se přiblížil k plotu, abych měl lepší výhled. Opřel jsem se o něj a pozoroval, jak vklouzli do druhé části zahrady a s hlavami skloněnými něco hledali ve sněhu.

„Vždyť tu nikde není!"

„Třeba je vzadu na zahradě!"

„A co když je s nimi v domě?"

„No to snad ne."

„By snad roztál, ne?"

„Copak já vím, jak to mají živí sněhuláci?"

„Třeba je z polystyrenu."

„Ne, říkali, že byl z pravého sněhu."

„Tak je to sníh, který neroztaje ani v teple."

„Viděl jsi snad někdy takový sníh?"

„Ne, ale taky jsem nikdy neviděl živého sněhuláka."

A pak se zase soustředili na práci, zatímco já se bavil jejich úvahami. Bože, ti lidi jsou tak zábavní, pomyslel jsem si a bylo mi jasné, že dneska se rozhodně nudit nebudu. A měl jsem pravdu, protože už vzápětí jsem se bavil ještě víc, když se najednou rozrazily hlavní dveře domu mých průvodců. Ta rána dostala půlku policejního sboru do sněhu na kolena, zatímco já stěží zadržoval smích při pohledu na maminku, která v nich stála v rozepnuté bundě a s pepřákem v ruce.

„Ani hnout! Už jsem zavolala policii!"

V první chvíli se nikdo ani nehnul, ale pak se začali pomalu zvedat na nohy a muž s vtipnou bradkou popošel dopředu se zvednutýma rukama a vyhrkl: „Nemusíte se bát, madam. My jsme policie!"

Maminku ale zrovna moc nepřesvědčil, protože se na něj dál dívala pěkně podezřívavě, když se zeptala: „A to je u policie běžné se jen tak někomu plížit po zahradě, strážníku?"

„Úplně standardní to není, ovšem..."

„Ani mít doma sněhuláka nebývá zvykem," přerušil ho další policista, který se přiblížil, a ještě stále si oprašoval sníh ze svých kalhot.

Žena je oba provrtala chladným pohledem. „Sněhulák má právo být tam, kde chce. Stejně jako každý jiný. Takže stále nerozumím tomu, proč se tu plížíte a děsíte lidi. A vůbec, kdo ví, jestli jste vůbec od policie."

Muž, který stál nejblíže, vytáhl odznak. Pomalu se k ženě začal přibližovat, aby jí ho ukázal.

„No dobrá. Každopádně stále nechápu, co tu chcete v takovou hodinu," pronesla nevlídně, když vzala na vědomí, že jsou to vážně strážci zákona.

Policista s vtipnou bradkou okamžitě odpověděl: „Předvést sněhuláka k výslechu a vrátit ho tam, odkud přišel."

Maminka překvapeně pozvedla obočí. „Udělal snad něco špatného? Někomu ublížil? Nebo jaký důvod máte k tomu, abyste ho zadrželi?"

Tou otázkou policejní sbor zaskočila. Muži se po sobě ohlédli a drbali se na hlavách. Pak popošel dopředu jeden ze zadních a vyhrkl: „No... neudělal nic, ale je to přece sněhulák, paní!"

„A co?" odpinkla jeho odpověď chladně.

„No, nemůže si tu přece jenom tak pobíhat."

„A proč by nemohl?" nedala se maminka a já ji za to zbožňoval. Bojovala za mě. To jí budu muset nějak oplatit. Vždyť tihle lumpové by mě jen někam zavřeli. Naprosto bez důvodu.

„Protože to prostě sněhuláci nedělají. To narušuje rovnováhu naší společnosti," pokoušel se jí to vysvětlit policista s vtipnou bradkou.

Ona však dál jen vrtěla hlavou. „Ne, sice to není běžné, ale to neznamená, že jen proto, že je jiný než my, bychom ho měli nesnášet, nebo nutit se někde schovávat. Má právo si užít zimu stejně jako my. Dokud neprovede něco nezákonného, měl by mít právo být s námi. Mezi lidmi."

Do očí se mi něco tlačilo. Něco, co vypadalo, že mi ty uhlíky vytlačí ven. Musel jsem je tam rychle zamáčknout zpátky, aby mi nespadly na zem. Cítil jsem něco díky slovům ženy, která mě znala tak krátce, a přesto mě tu dnes obhajovala, jako kdyby mě znala roky.

A to nebylo všechno. K mé obraně se totiž vzápětí přidal další pomocníček, který se ohlásil sprškou několika kamenů, až muži zákona uskočili a začali se rozhlížet, co se to děje. To už se v okně objevil Kuba a vykřikl: „Nechte sněhuláka být! Je náš!"

A svá slova doprovodil další dávkou kamínků. Pobaveně jsem se uchechtl, a i mamince kmitly koutky úst, když policie vůbec nevěděla, co by měla dělat. Střílet po dítěti samozřejmě nemohla.

To už se moje obránkyně vzpamatovala, otočila se a zavolala přísně: „Okamžitě to ukliď a mazej spát! Nebo uvidíš ten mazec." Načež naprosto nerodičovsky dodala: „Já se tu o to postarám."

A v tu ránu klučina zaplul do pokoje, zatímco já se rozhodl taky trochu zabojovat o svoje Vánoce. Prošel jsem tedy brankou a proplul kolem šokovaných mužů. Zastavil jsem se až vedle maminky a rozhodně pronesl: „Co kdybyste mi dali šanci, pánové? Slibuju vám, že pokud bych udělal něco špatného, tak s vámi dobrovolně půjdu. Co vy na to?"

Celý policejní tým na mě nevěřícně zíral.

„Prostě mu dejte šanci užít si zimu. To si snad zaslouží," popíchla je ještě jednou maminka odhodlaně a zadívala se do očí přímo jejich veliteli.

Ten pokývl hlavou a rázem se k němu všichni seběhli. V kroužku si pak začali něco mumlat a rozhazovat rukama.

Jelikož jsem jim nerozuměl, otočil jsem se k ženě po svém boku a poznamenal: „Děkuju vám, že jste se za mě postavila."

Maminka jen mávla rukou. „Není za co. Nemám prostě ráda, když lidi někoho nesnáší jen proto, že je jiný, a přitom ho ani neznají."

Pak už se ozvalo odkašlání. Obrátil jsem se k té zákeřné skupince policistů. Dopředu pokročil jejich kapitán a s hrozivým zamračením pronesl: „Pane Sněhuláku, máte dovoleno tu pobývat, ale jakmile překročíte zákon, budete zatčen a uklizen mimo město. Mějte to na paměti." Načež pokývl ženě a dodal: „Doufám, že víte, co děláte."

Poté se s posledním varovným pohledem otočil a společně s ostatními odcházel pryč.