Ve škole, kam jsem Kubu s Martinou doprovázel, byl svět úplně jiný. Jako kdyby děti chápaly jinakost snadněji než dospělí. Ano, vrhaly se na mě, ale zároveň jsem je zajímal já sám. Moc rády mě o něčem poučovaly a chichotaly se, pokud jsem něco hrozně „cool" neznal.

A když zjistily, že Vánoce slavím poprvé v životě, další den mi všechny přinesly to jejich cukroví a různé vánoční fotky, abych si udělal pořádnou představu o tom, jak to má vypadat. Zasvěceně mi vysvětlovaly, jak je minulý rok slavily... a prostě mezi nimi jsem se cítil, jako kdybych k nim patřil a byl jejich parťák.

„My máme k večeři kapra!"

„Tsss... to je nic. My jíme řízky."

„To vůbec není vánoční!"

„Lepší než kapr!"

„Řízky můžu mít celý rok!"

Dva chlapci se hned začali překřikovat jeden přes druhého. Napjatě jsem je pozoroval. Skoro to vypadalo na hádku, ale nakonec se kupodivu jen zasmáli a nechali toho s tím, že každý má to svoje. Mně pak s úsměvem nabídli další cukroví a já nadšeně přijal. Děti byly tak intuitivní. Jejich péče mě dojímala. Nikdo se o mě takhle nikdy nestaral. Kromě rodinky, u které jsem stál na zahradě. V jeden okamžik jsem si dokonce v dálce všiml Martiny, ale jakmile viděla můj pohled, pohodila vlasy a zmizela ve škole.

To mě ovšem znovu namotivovalo se jí přiblížit. Proto jsem nechal trochu dobrot a pak jsme společně s Kubou čekali před školou, až i jí skončí hodina. Překvapeně se zastavila mezi dveřmi, když nás tam uviděla. Nejspíš nás nečekala. Většinou jsme zmizeli dřív, pokud nekončili s Kubou stejně.

Věnoval jsem jí úsměv a nabídl krabičku s tím, co nám zbylo. „Nedáš si s námi?"

„Ne, díky," odsekla s podezřívavým pohledem a proklouzla kolem nás s taškou přes rameno.

Seběhla schody a udělala dva kroky, než se najednou zastavila. Chvíli tam tak stála, než se otočila k nám. V tu chvíli vypadala, jako kdyby chtěla zabít jak sama sebe, tak i nás. Ovšem už vzápětí se k mému úžasu vrátila a vzala si dobrotu.

„No tak jednu bych si dát mohla," konstatovala jako primadona.

Postávali jsme tam v hloučku a já si uvědomoval, že tohle bylo malé ale velmi důležité vítězství. Kuba se na mě spiklenecky zazubil, zatímco měl plnou pusu cukroví.

„Tak co je na těch Vánocích teda nejlepší?" zeptal jsem se po chvíli zamyšleně. Dostalo se ke mně tolik informací o těch svátcích, že jsem si to potřeboval nějak roztřídit.

Martina se zadívala do dálky, než pronesla: „Ta atmosféra. Nikdo si nepřipadá sám a všechno se najednou zdá být lepší."

Kuba měl jasno, když vypískl: „Dárky!"

A oba se rozesmáli. To už se na něj dívka vrhla a chlapec uskočil. Vzápětí se děti začaly hravě prát a brzy na to kolem nebezpečně lítal sníh. Fascinovaně jsem je pozoroval. Martina v tu chvíli vypadala tak bezstarostně. Na tváři jí hrál smích, když sníh mačkala do kuličky a pak s ní mrštila po pištícím bráškovi. Ten se samozřejmě nenechal zahanbit a hned jí to vracel. Líbilo se mi sledovat jejich dovádění.

„No, snad si tu nebudeš jen tak sedět, sněhuláku! Hybaj do bitvy!" vyrušila mě náhle Martina drze, zatímco svá slova doprovodila přesnou ranou do mého těla. Až jsem se překvapeně nadechl, když se o mě sníh rozprskl a podivně to zalechtalo.

„Jasně, sněhuláci se nebudou flákat!" přidal se Kuba a taky po mně mrštil koulí.

V tu ránu už jsem nemohl zůstat mimo. Tady šlo o sněhuláckou čest! A to jsem bral opravdu vážně. Proto jsem začal vytvářet koule svýma rukama. Už jsem v tom trochu praxe měl. S Kubou jsme se koulovali. I když tehdy mi koule udělal on. No nic. Tak teď sám. Moc se mi to nedařilo, a tak jsem to vyřešil tak, že jsem to, co jsem dokázal splácat, sebral a rozeběhl se za nimi. Ignoroval jsem fakt, že za mnou půlka sněhu popadávala, čímž jsem je snad ještě víc rozesmál.

Nebyl jsem ale žádný slaboch, a tak jsem se rozhodl pro změnu taktiky, když takhle to nešlo. Oba jsem rázně shodil do sněhu a další dávku na ně nahrabával, zatímco děti se řehtaly a pištěly. Byl to snad nejlepší den, který jsme zakončili společně s maminkou a jejím vyprávěním různých vánočních příběhů, které jsem hltal snad ještě víc než malý Kuba.