V následujících dnech se Naruto cítil jako na houpačce. Co se týkalo Sasukeho, už si nic nenalhával. Byl do něj zamilovaný až po uši. Moc dobře věděl, že to byl vzhledem k tomu, že ještě stále chodil s Kibou, pěkný malér. I když během těch několika dní, než hnědovlásek odjel, prožíval ty nejhorší pocity na světě, jako kdyby se s ním v hloubi duše sám rozcházel, on nic takového netušil a byl přesvědčený, že jeho sobecké rozhodnutí nebude mít na jejich vztah vůbec žádný vliv. První dny, než přestěhoval většinu svých věci až za otcem do Suny a než si zařídil všechno v nové práci, s ním nebyl kdovíjak moc v kontaktu a plavovlásek se mohl v klidu vznášet na vzdušných proudech zamilovanosti, aniž by měl nějaké výčitky svědomí. Kiba byl pryč, byl od něj nějakých osmdesát kilometrů a to byla pěkná dálka. Jak na něj tedy měl pomýšlet jako na svého přítele? Navíc po tom všem, co se mezi nimi stalo...

I tak se pokaždé, když se s černovláskem jen tak pro radost šel projít konožskou hlavní třídou, nebo třeba po největším nákupním středisku, vyplašeně se otáčel ze strany na stranu, jako kdyby se bál, že ho snad uvidí někdo známý a každou chvíli ho napráší Inuzukovi.

Snad jako kdyby to byla pro druhého chlapce nějaká výzva, začal mu zase pořádně psát, což Naruta lehce vyvádělo z míry. Dřív by za to možná byl šťastný, že si s ním jeho partner chce povídat prostřednictvím zpráv na messengeru, přece jenom mu téměř nikdy neodepisoval, nebo se mu do toho minimálně nechtělo, ale nyní? Jako kdyby si snad vyměnili role, nebo co. Hnědovlasý se vážně snažil udržet mezi nimi nějaký kontakt, ale jemu to už bylo jedno. Jediné, co si přál, bylo, aby mu to už konečně všechno došlo a aby se s ním sám rozešel. Protože jestli to neudělá, byl konečně po všech těch měsících strachu rozhodnutý udělat to sám.

***

Následující úterý, aby Uzumaki přišel trochu na jiné myšlenky, ho vzal Shikamaru večer do kina. Těžko říct, zda se cítil provinile, že nepřijal jeho nabídku ke spolubydlení, nebo mu jenom chtěl udělat radost, ale i tak byl modrooký vážně vděčný. To, že půlku filmu v podstatě vůbec nevnímal a raději si jako posedlý psal se starším chlapcem, to už bylo věc druhá. A Nara radši předstíral, že nevidí, s kým přesně si píše. I když chápal, jak se jeho nejlepší kamarád musel cítit a sám byl na Kibu naštvaný, stále byl i on jeho přítel. Rozhodl se tedy si raději všímat svého a nijak to nekomentovat.

Když se pak po skončení promítání konečně rozloučili, každý vyrazil na jinou stranu, aby se dostal domů. Když však Naruto kráčel na svou zastávku, v jednu chvíli se strnule zastavil na místě a z kapsy prokřehlými prsty vyndal telefon. Trochu nemotorně rozklikl poslední zprávu na messengeru a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu.

Sasuke: doufám, že se zase brzy uvidíme :) už se mi po tobě stýská.

Blondýn se kousl do rtu a se smíchem na rtech zavrtěl hlavou. Připadal si už pomalu jako poblázněný hlupák, ale na druhu stranu si nemohl pomoct. Sasuke odtud bydlel jen kousek pěšky, a i když bylo půl desáté, mohl by se za ním na chvíli stavit. Bylo mu jasné, že ho zase bude chtít doprovodit domů, ale teď bylo už tak pozdě, že by se zpátky nejspíš musel vracet nočními spoji a vrátil by se až někdy uprostřed noci. To Naruto nechtěl a už měl našlápnuto, se na to vykašlat a jet normálně domů, jak byl zvyklý, ale něco uvnitř jej ho nakonec přesvědčilo, aby zamířil na druhou stranu přes silnici, tam kde měl mít Uchiha byt. Trvalo mu asi patnáct minut rychlejší chůzí, než se dostal až na cílovou adresu.

Hned, jakmile to šlo, zazvonil na zvonek, pod jehož tlačítkem bylo úhledným písmem napsáno Uchiha Sasuke a čekal do té doby, dokud se z komunikátoru neozval překvapený hlas jeho kolegy.

"Ano?" ozvalo se z přístroje překvapeně unaveným tónem, "Přejete si?"

"Uhm, a-ahoj Sasuke, tady Naruto," špitl trochu roztřeseným hlasem a lehce se zastyděl, že ho ruší takhle pozdě a chystal se, hned se omluvit, rozloučit se a vrátit se domů, když ho druhý okamžitě, už o něco živěji, přerušil.

"Jé, Naruto! Co ty tady?" zeptal se rázem o něco víc energicky.

On jen pokrčil rameny, jako kdyby ho snad Sasuke mohl vidět, a pousmál se. "Zrovna jsem měl cestu kolem a řekl jsem si, že tě navštívím, když už vím, kde bydlíš. Ale jestli nemáš čas, tak-"

"Ne! Ne, jasně, že mám. Třetí patro, dveře hned naproti výtahu!" vychrlil ze sebe hned a o vteřinu později se ozval drnčivý zvuk, který jasně oznamoval, že má jeho host otevřené dveře.

Plavovlásek s mírně bušícím srdcem tedy kývl, zlehka se pousmál, vzal za kliku a už už si to pádil k výtahu. Trvalo jen několik vteřin, než ho dovezl až do požadovaného podlaží, ale jemu to připadalo jako několik dlouhých hodin. Nevěděl, proč byl najednou tak nervózní, ale srdce mu najednou bušilo o hrudní koš jako zběsilé a nohy měl jak z olova, až se bál, že až se prostorem ozve tolik povědomé "cink", nebude schopen se pohnout a vystoupit. Když ten okamžik nastal, naštěstí se tak nestalo a o chvíli později už klepal na domovní dveře s číslem sedm, které se po několika málo vteřinách prudce rozevřely a v nich stanul lehce rozcuchaný, ale i tak se usmívající černovlásek.

"Čau!" pozdravil ho překotně a o kousek ustoupil, aby mu mohl udělat místo, "Tak pojď dál!"

Naruto jemně kývl hlavou a vydal se do útrob jeho bytu. V chodbě si sundal boty, aby mu nezaneřádil podlahu roztátým sněhem a bundu si pověsil na věšák. Pak pokračoval dál do útrob malého bytu. Prošel úzkou chodbičkou až do obýváku a pohledem se zasekl na rohovém gauči, velké plazmové televizi a obrovské vestavěné knihovně nadité pomalu až k prasknutí. Kromě toho se do místnosti vešel už jenom pracovní stůl s kolečkovou židlí. Obrátil se a pomněnkově modrýma očima se zasekl na dalších dveří, z nichž jedny vedly pravděpodobně do kuchyně, další do ložnice a poslední do koupelny.

"Není to kdovíjak velký palác, ale mě to stačí. Stěžejní pro mě bylo, oprostit se od vlivu rodičů a to se mi povedlo. Není to velký, ale mám to tu rád," vysvětlil Sasuke, který ho o vteřinu později doběhl a rukou ho vyzval, aby pokračoval do obývacího pokoje a posadil se.

"Je to perfektní," zazubil se Naruto s lehce načervenalými tvářemi a vydal se ke gaučíku, aby se posadil. Znovu se rozhlédl kolem sebe a musel uznat, že se mu tam vážně líbilo. Bylo to o dost větší než to, kde byl v podnájmu, ale zároveň takové akorát na míru. Tak akorát pro dva.

Druhý pokrčil rameny. "Jestli chceš, tak-"

"Ne!" zarazil ho hned Naruto, "Ani na to nemysli. Zařídím se podle sebe a nebudu tě nijak otravovat. Navíc už jsem napsal Choujimu a vypadá to, že nakonec kývne a do měsíce se ke mě nastěhuje. Chci si všechno zařídit sám a ne, abych byl na někom závislý. A už vůbec nechci být závislý na tobě, umím se o sebe postarat."

Starší se pousmál. "Však já vím. A to se mi na tobě líbí. Dáš si kafe nebo čaj?"

"Čaj, prosím."

***

O chvíli později už spolu seděli na gauči, sledovali film a mezitím si povídali o všem možném. Když byli spolu, čas ubíhal skoro až nadpozemským tempem a Naruto si toho byl moc dobře vědom, jelikož netrvalo dlouho a hodiny na telefonu pomalu ukazovali půl dvanácté. I kdyby se teď sebral a odjel, nejspíš by to do posledního denního autobusu nebo tramvaje stejně nestihl. A když to vzal kolem a okolo, vlastně se mu ani nikam odcházet nechtělo.

Zády se opíral o Sasukeho bok, v rukou svíral již druhý hrnek heřmánkového čaje a nohy měl schované pod tlustou dekou, aby mu nebyla zima. Už několik minut ani jeden z nich neřekl ani slovo, místo toho byli tolik rozdílnýma očima zapíchnutí do obrazovky a zírali na Simpsonovi, ale jemu to ani trochu nevadilo. Na vteřinu zavřel oči a měl sto chutí, zavrátit hlavu a položit si ji na Sasukeho rameno, aby si aspoň na pár sekund mohl užít idylku, kterou by mezi sebou jistě měli, kdyby spolu chodili. Bylo mu hrozně příjemně a přál si, aby to nikdy neskončilo.

A v ten okamžik si uvědomil, že vážně nechtěl odjet a že už sem s tím rozhodnutím, schovaným hluboko v nitru, vlastně přišel.

"T-ty, Sasuke," prolomil ticho po několika momentech, trochu se posunul a opřel se o opěradlo gauče, ale tak, aby k sobě byli co nejblíže a opírali se rameny, "M-možná bych už měl jít."

"Doprovodím tě," zareagoval ihned druhý, ale Naruto ho přerušil vrtěním hlavy.

"Ne, nechci, abys v tuhle hodinu jezdil tam a zpátky! Zvládnu to sám," pousmál se a zahleděl se do jeho černočerných hloubek s jasnou zprávou, že se mu vážně nikam nechce.

Druhý naštěstí pochopil, ještě blíž se k němu přisunul a několikrát zamrkal dlouhými řasami. "A... co kdybys tady zůstal?" zeptal se.

"J-já-"

"Nechci, aby sis myslel, že snad k něčemu dojde, nebo tak, ale-"

Blondýnova ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Vzal jednu jeho dlaň do té své a zavrtěl hlavu. "Vlastně jsem chtěl říct, že se mi už od začátku nikam nechtělo a že tu zůstanu moc rád," přiznal nakonec.

Uchihovy tváře se lehce zarděly. "Fakt?"

"Spolehni se! Jen jsem se styděl se sem takhle pozvat. A i teď se docela divím, že ti to říkám takhle v pohodě, protože jsem v tvojí blízkosti normálně děsně nervózní a -"

Dřív, než stačil větu dokončit, se Sasuke zeširoka usmál a v další vteřině se natáhl, vzal jeho obličej do dlaní a vpil se do jeho rtů, čímž jejich dialog ukončil. Lehce, aby ho nevyděsil, ho líbal a užíval si jeho momentální blízkost. Moc dobře cítil, že v ten první moment sebou druhý mladík škubl a ztuhl, ale stačilo, aby mu po těch dokonale narůžovělých polštářcích přejel jazykem a začal jej něžně oždibovat, aby trochu pookřál a začal se třást po celém těle. To pro něj bylo výzvou, aby ruce přesunul trochu níž, pořádně ho objemul a přitiskl ho k sobě, ve snaze jej už nikdy nepustit.

"Už nemluv," zašeptal mu tiše do úst, než se do nich z obrovskou něhou znovu ponořil, aby mu ukázal, že pro něj není jenom večerním rozptýlením, ale že to s ním myslí opravdu vážně.