Plavovlásek na těch několik málo slov zíral s hlasitě bušícím srdcem. Ne, že by nepředpokládal, že jejich zalíbení je vzájemné, přece jenom si to myslel už od toho prvního okamžiku, co se poprvé uviděli, ale teď, když na tu zprávu zíral a konečně to měl potvrzené, nemohl si pomoct, aby nebyl alespoň trochu překvapený. Aniž by po tom snad toužil, srdce se mu zalilo příjemně hřejivými pocity, dlaně se mu jemně roztřásly a náhle mu připadalo, že má nohy jak z olova a děkoval Jashinovi, že v ten moment sedí na zadku, protože jinak by se asi velice brzy zkácel k zemi. I přes to všechno mu v obličeji hrál široký úsměv, způsobující mu roztomilé ďolíčky ve tvářích.

Na moment zapřemýšlel, co by mu měl odepsat, když si vzpomněl na svého přítele. Kiba. Úsměv z tváře mu zmizel stejně rychle, jako se objevil. Co měl teď s touhle informací dělat? Srdce mu říkalo, že by se na všechno měl konečně vykašlat a poprvé v životě udělat to, díky čemu bude šťastný on sám a neohlížet se na ostatní, ale jeho racionální stránka povahy se mu to s velkou vervou snažila vyvrátit. Byl s Inuzukou už opravdu dlouho. Co když to byl ten pravý? Co když tomu tak opravdu je a on zahodí jedinou šanci na štěstí tím, že se spustí s někým jiným?

V hloubi duše věděl, že to není pravda, že už s ním dávno není šťastný, ale překonat svojí povahu a jít si za svým klidně i přes mrtvoly bylo opravdu velice těžké. Zvlášť, když se podle sebe nikdy nerozhodoval. Vždycky se koukal na to, co si o něm myslí ostatní a pokaždé se snažil vybrat tu možnost, která by nejlépe uspokojila úplně všechny. Hlavně, aby se na něj nikdo nedíval skrz prsty.

Nakonec nad těmi všemi myšlenkami jen zavrtěl hlavou, pořádně chytil telefon do prstů a začal odpovídat.

Naruto: Myslel jsem si to, a proto jsem se od tebe snažil se držet co nejdál.

Sasuke: A proč?

Blondýnek nakrčil obočí. “Proč asi,” protočil očima, ale už se znovu jemně usmíval.

Naruto: Protože mám přítele, kterýho miluju :) Dát dohromady a udržet vztah s ním mi dalo vážně zabrat a já to prostě nechci zkazit.

S krví mohutně tepající ve spáncích čekal na černovláskovu další odpověď. Na jednu stranu si strašně moc přál, aby ho nechal na pokoji a přestal ho pokoušet, ale na tu druhou… na tu druhou toužil po to, aby se nevzdal a ve svém snažení pokračoval.

Sasuke: Tak mi dej aspoň šanci, tě líp poznat. Pojď se mnou na kafe!

Uzumaki se usmál, ale sám pro sebe si zavrtěl hlavou.

Naruto: Promiň Sasuke, nehodí se to.

Nakonec zmáčkl tlačítko a položil mobil do klín. Pak se zadíval ven z okna na temnou, zimní krajinu a zadoufal, že už snad bude brzo doma v teple před krbem.

***

I přesto, že blondýnek Sasukeho de fakto odmítl, Uchiha se nenechal jen tak zastrašit a i když mu pozvání na kávu opět nevyšlo, rozhodně se nehodlal jen tak vzdát! Ihned, co to šlo, zapředl s plavovláskem konverzaci, která se týkala úplně něčeho jiného, ale měla dost jasný účel - přesvědčit ho, že stojí za to s ním na kafe, nebo třeba na večeři, jít. Měl o něj vážně  velký zájem, strašně se mu líbil už od prvního okamžiku, co ho uviděl a fakt, že ho stále odmítal, způsoboval, že se o něj zajímal ještě víc.

Proto se snažil, dozvědět se o něm co nejvíc. A bylo mu jedno, zda prostřednictvím Facebooku, nebo jiné sociální sítě. Přece jenom Vánoce už byly za dveřmi a modrooký měl nyní čas, užívat si svátky plnými doušky, než mu začne zkouškové. On sám měl dovolenou jenom pár dní, takže mu bylo jasné, že k tomu bude muset nakonec zase zasednout, ale nějak mu to nevadilo. Zjistil, že ta práce ho až podezřele moc bavila.

V dalších dvou týdnech nedělali tedy nic jiného, než že si spolu psali. Zpočátku se Naruto ještě stále ostýchal, přece jenom Sasukeho znovu odmítl a dost se za to styděl, ale čím víc ho tmavovlásek bombardoval zprávami, tím víc a víc svého rozhodnutí litoval. Pokaždé, když mu zapípalo nové upozornění, značící, že se Uchiha opět dožaduje jeho pozornosti, ve tváři se mu rozlil připitomělý úsměv. Ignoroval otázky rodičů, kteří si čas od času všimli, že je duchem nepřítomný a vždycky se snažil, najít si během společně stráveného času s rodinou aspoň několik málo okamžiků k tomu, aby mu mohl odepsat. 

Za pár dní se o něm tedy dozvěděl mnohem víc, než za celého půl roku, co jej znal. Velice ho překvapilo, když zjistil, že ve skutečnosti mají opravdu hodně společného. Rádi poslouchali stejnou hudbu, měli rádi stejné filmy a jídlo. A co Naruta překvapilo nejvíc, bylo, že měl rád komiksy stejně jako on a z informace, že se je sám pokouší kreslit, byl neuvěřitelně nadšený. 

Plavovlásek nevěděl, jak se to stalo, ale dřív, než si to pořádně stihl uvědomit, psal si se svým kolegou každou volnou minutu každého dne a už si nedokázal představit, že by tomu tak nebylo. 

Jediné, co jim jejich malé psací tajemství narušilo, byl Kibův příjezd pár dní před silvestrem. Pod náporem strachu, že by snad na něco mohl přijít a udělat scénu, Naruto Sasukemu pověděl, že takhle často si už psát nemůžou a že se uvidí v lednu v práci. A aby jej možnost snadného napsání nelákala, nebo aby si Inuzuka něčeho náhodou nevšiml, kdyby se mu podíval do telefonu, smazal celou jejich dosavadní konverzaci, doufaje, že jej takto jejich propsané celé dny nebudou lákat. 

Víc se tehdy mýlit nemohl. 

I přesto, že hnědovlásek opravdu přijel, blondýn si prostě nemohl pomoct. Hned druhý den ráno Sasukemu s bušícím srdcem opět napsal a neuvěřitelně se mu ulevilo. Vůbec si nedokázal představit, že by těch několik dalších dní měl strávit bez jeho společnosti. A fakt, že mu na jeho malé tajemství mohl Kiba přijít, mu byl najednou úplně ukradený. Věřil tomu, že je naprosto schopný všechno ututlat a hodlal se podle toho chovat. 

Jediné, co mu dělalo starosti, bylo, jaké to bude, až se se Sasukem konečně uvidí, vlastně poprvé od té doby, co si přiznali, že pro sebe mají slabost. Nemohl si pomoct, ale začínal se cítit jako zamilovaná středoškolačka a popravdě se děsil toho, co bude, až dojde na lámání chleba. Teď už mu bylo jasné, že jestli černovláska od jeho snažení nedokázal odradit předtím, teď už to nepůjde vůbec. 

A vlastně už ani nevěděl, jestli ho odrazovat chtěl. 

Vánoce nakonec utekly jako voda a Naruto i spolu s Kibou, u nějž si byl stále méně jistý, co k němu cítí, se konečně vrátili zpět do Konohy do jejich malého bytečku. Uzumaki měl na další den na pondělí naplánovanou jednu směnu v práci, kdy měl jeho nový objekt zájmu naštěstí ještě dovolenou a během týdne se chystal na první zkoušku tohoto semestru. 

Na jednu stranu byl Naruto rád, že se spolu neuvidí hned první den po příjezdu a že alespoň bude mít ještě pár dní čas, si všechno rozmyslet. Musel uznat, že byl nervózní. Strašně nervózní.

V pondělí večer, když se vracel z práce, ho po cestě domů přes temný, zasněžený park osvětlený pouze několika lampami, protínajícími svým zářením hustou chumelenici, velice překvapilo, že mu hnědovlásek šel naproti. Za tu dobu, co tu spolu bydleli, se naučil mu o takové věci neříkat, jelikož byl pak akorát mrzutý, že musí zvednout zadek od počítače. Proto jej mile překvapilo, když na něj dnes u jedné z laviček čekal zcela sám od sebe. Jako vyměněný ho chytl za ruku, do druhé vzal nákup, s nímž se blondýnek táhl a ruku v ruce vyrazili domů.

Když konečně dorazili do bytu, na moment se zastavili v malé chodbičce, aby se svlékli ze zasněžených bund a mokrých bot. Naruto si převzal zpět tašku s nákupem, rychlým pohledem přejel přes svého milence a pousmál se, ale ihned se zarazil.

"Co ta košile?" zeptal se podezřívavě. V životě na Kibovi tenhle druh oblečení neviděl. Ve většině případů chodil ve starých, otrhaných džínách a volném vytahaném tričku. Znovu si jej prohlédl, tentokrát pečlivěji a zjistil, že je opravdu slušněji oblečený, než normálně.

Kibův obličej se roztáhl do širokého úsměvu. Podrbal se na temeni hlavy a pokrčil rameny. "Byl jsem na pohovoru," řekl jen.

Narutovo srdce se zběsile rozbušilo. Vykulil oči a nechápavě zavrtěl hlavou. Jeho nitrem se okamžitě prohnal silný pocit viny.

Já jsem ale debil, pomyslel si, On se tady takhle snaží a já si píšu s někým jiným. Vůbec si ho nezasloužím.

"To je skvělé!" zavýskal, "A kam?"

Pevně sevřel tašku s nákupem mezi prsty a vyrazil do kuchyně jej uklidit.

"Do Suny, budu tam cvičit psy."

Modrooký se zarazil uprostřed pohybu. Strnule se otočil a nechápavě se na něj zadíval.

"Do Suny? To jako budeš každej den dojíždět osmdesát kilometrů?"

On ale jen zavrtěl hlavou. "Ne. Ve čtvrtek se stěhuju."

Zdravím!

Podle plánu přináším kapitolku, která měla vyjít v sobotu.

I když se Naruto začíná cítit zamilovaně, stále odmítá Sasukemu dát šanci. Co kdyby se ve svých pocitech náhodou sekl?

Kiba se konečně dal dohromady a našel si práci. Jak ale Naruto naloží s informací, že se stěhuje už za pár dní? A neměl by s ním po tolika letech vztahu takové věci konzultovat?

Moc děkuji za všechny komentáře a hvězdy z minulé kapitoly :3

Uvidíme se v sobotu ❤️

Vaše Majo