Už uběhl týden co se Tanjiro baví s Muichirem. Dost se sblížili.

Většinu obědových pauz tráví spolu, navštěvují se o přestávkách a po škole spolu občas zajdou ven.

,,Takže Tanjiro! Teď je ta chvíle kdy musíš zapojit všechny mozkové závity! Je na čase, aby jsi ho oficiálně pozval ven!” řekla Kanao napjatě a dramaticky složila ruce na prsou ,,Je čas na první rande!”

Rudovlásek, který seděl u své skříňku vedle ní překvapeně zamrkal ,,UŽ?!” vydechl a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

,,Ano už. Neměl bys mrhat časem” odpověděla Aoi a podívala se na Inosukeho ,,podle toho co víme od Yuichira, se Genya o něco snaží, takže nemáme času nazbyt. Musíš být první”

,,Cože?! Kdy vám to Yuichiro řekl?”

,,Řekl mi to včera” odpověděl Inosuke nesoustředěně.

,,Odkdy se s ním bavíš?!”

Inosuke pokrčila rameny ,,Prostě jsme se začali bavit, dejte všichni pokoj!”

Kanao si povzdechla ,,Neřešte to teď a pojďte řešit to rande! Jako první ho musíš nějak pozvat. Chceš ho zaujmout, takže to musíš hodně hodně promyslet!” poučila ho a dala jednu ruku v bok.

,,Nevím, nemůžu mu to prostě říct?” zamumlal nejistě a svěsil ramena.

,,Pozvání na první rande je nejdůležitější krok k začátku vztahu! Musí to byt něco na co nezapomene” zasyčel Aoi a loktem se opřela o Zenitsua, který stál vedle ní ,,takže přemýšlej.

Rudovlásek se zamyslel ,,Co třeba vytvořit nějakou kartičku?”

,,Jako valentýnku?” zamumlala si Kanao pro sebe a spokojeně se usmála ,,to zní dobře. Pomůžeme ti, protože vy kluci nemáte zrovna vytříbený cit”

,,Tohle bude dlouhé...” povzdechl si a opřel si hlavu o skříňku.

A opravdu, zabralo jim to celou obědovou pauzu. Na druhou stranu vytvořili plán se kterým byl Tanjiro spokojený. Zbývalo už jen vytvořit pozvánku, nebo tu kartičku pro něj. Jestli měl nějaké nápady? Ne.

Naštěstí teď měli informatiku, takže o tom mohl pořádně přemýšlet.

Představoval sa něco milého a roztomilého, co by mu Muichira připomínalo, ale zároveň aby to nebylo přeplácané. Úplně se nevyžíval v růžové barvě, takže neměl v plánu tam nakreslit tisíce růžových srdíček, kytek a pusinek. A taky tu byl ještě jeden fakt. Podpíše se? Mohl by mu to dát anonymně a pak ho překvapit, hlavně proto že se bál že by ho odmítl. Nebo by bylo lepší dostat odmítnutí hned, než pak prožít trapné rande?

A hlavně jakým způsobem ho pozve? Mohl by tam jen napsat čas, ale to mu prišlo obyčejné. Heh, básničky psát neuměl. Možná nějaký hezký citát. Kdo by si pomyslel že to bude tak těžké.

Většinou ho ve škole uklidňovalo to, že může jít s Muichirem ven, ale dneska končili dřív a v tuhle chvíli kdy on je ještě ve škole, Muichiro už je doma.

Přemýšlel nad tím celou hodinu a stejně na nic nepřišel. Ostatní spěchali na zkoušky, tréninky a všechno možné, takže se s nimi jen rozloučil a sám se vydal do šatny.

,,Hej, Kamado!” ozval se hlas za jeho zády.

Tanjiro se překvapeně otočil za hlasem a spatřil za sebou Yuichira. Co ten tu ještě dělá? ,,Ahoj, myslel jsem že končíte dřív”

On jen přikývl ,,To sice ano, ale to je dlouhý příběh. Chci se tě na něco zeptat” odpověděl a projel si ho celého pohledem. ,,Inosuke se tak trošku zmínil, že se ti líbí můj bratr, je to pravda?” zeptal se zcela seriózně a složil ruce na prsou.

Rudovlásek sebou překvapeně trhl a nervózně semkli rty ,,O-on se zmínil?” vykoktat a nervózně se poškrábal na tváři ,,možná to pravda je... To je to na ses chtěl zeptat?”

,,Hmm” zabručel a trošku se pousmál ,,popravdě to šlo docela poznat” ušklíbl se.

Tanjiro vytřeštil oči ,,O-opravdu?! Poznal to i Muichiro?!” vyhrkl vyděšeně.

,,Těžko, on je v tomhle slepý” zamumlal a otráveně zakoulil očima ,,v poslední době se kolem něj pořád motal ten Genya, takže jsem rád že se baví s tebou. Je hrozný v hledání přátel” povzdechl si.

,,Nemáš ho rád?” zeptal se poněkud překvapeně.

Yuichiro koukl do země a zavrtěl hlavou ,,Je divný... Navíc co jsem tak slyšel tak to úplně není někdo s kým se dobrovolně bavíš. Zkoušel jsem mu to vymluvit ale je marný” povzdechl si a podíval se na Tanjira.

,,Taky jsem o něm něco málo slyšel. Ale Muichiro mi řekl že je to jeho jediný kamarád, ale musí mít mezi sebou zvláštní vztah. Před pár dny jsem je viděl spolu a o deset minut později se Muichiro schovával pod schody s pláčem”

,,Ten den co jsem se porval s Inosukem? Všiml jsem si že plakal, už to na něm poznám. Na druhou stranu rozbrečet mého bratra je jednodušší než vzít dítěti hračku. Stačí na něj maličko zvýšit hlas, nebo ho dostat do stresové situace a on se rozbrečí” zamumlal trošku otráveně.

Tanjirovi se v tu chvíli vybavily vzpomínky na to, co se stalo před dvěma dny. Byla to nešťastná náhoda kterou si docela vyčítal. Byl ten den hrozně naštvaný...

~

Dobře, nádech výdech. Dostat kouli je normální, hlavně klid.

To si říkám už celou cestu ale stejně to nepomáha. Krev v žilách mi vře jako nikdy, protože to prostě nebylo fér! Mám chuť někomu natáhnout a vymlátit mu zuby.

Ze vstupných dveří jsem vyletěl jak drak a namířil si to domů co nejkratší cestou. Chci si jít lehnout a rozdýchat to a jestli na mě kdokoli ze sourozenců jen promluví, asi to nedopadne dobře.

Jsem klidný člověk ale tohle je jedna z mála věcí které mě dokáží rozpálit doběla.

,,Tanjiro?” ozvalo se mi najednou za zády. Asi to byla Kanao nebo Aoi. Jakobych jim to už jasně nevysvětlil.

,,Říkal jsem nechte mě dneska být!” zakřičel jsem naštvaně a otočil se na toho za mnou. Zůstal jsem však stát jako opařený.

Ten kdo za mnou stál nebyla Kanao, ani Aoi, ale byl to Muichiro.

Hned jak jsem na něj zakřičel, vyděšeně vyjekl a se slzami v očích udělal dva kroky dozadu.

Sakra! Proč jsem zrovna na něj zakřičel?!

Jen jsem na něj zaraženě koukal, zatímco jemu se do očí dostávalo stále více a více slz.

,,O-omlouvám se, n-nechám tě být” vykoktat ze sebe a než jsem stihl něco říct, rozběhl se pryč.

,,Muichiro! Počkej, nemyslel jsem to tak!” vyhrkl jsem a rozběhl jsem se za ním. On se však ani neohlédl a zaběhl za nejbližší budovu.

Tam už jsem ho však dohnal a chytil jsme ho za zápěstí ,,Omlouvám se Muichiro! Nemyslel jsem to tak” omluvil jsem se  a otočil jsem ho čelem k sobě. On však svou ruku vyvlekl  a začal si utírat uslzené oči.

Slzy? To snad ne... Opravdu jsem ho rozplakal.

,,Opravdu mě to mrzí, nemělo to takhle vyznít, tak už prosím neplač. Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!” vyhrkl jsem omluvně a položil jsem mu ruku na rameno ,,nevěděl jsem že jsi to ty”

Muichiro si utřel očka od slz ,,V pohodě... Promiň nemusel jsem se hned rozbrečet..." Odvětil plačtivě.

Já si jen oddechl že to nevzal špatně. Opatrně jsem ho objemul a pohladil po zádech ,,Ne to nic, neměl jsem na tebe křičet". Nebudu lhát byl jsem rudý jak rajče. Přeci jen neobejmete svého crushe každý den. Ale on je tak roztomilý že ho nešlo neobejmout. Ty jeho uplakané oči....

Když jsem se ujistil že je v pořádku, pomalu jsem se odtáhl. Nejsem si jistý ale myslím že se trochu červenal.

,,V pohodě?” usmál jsem se a slabě jsem se k němu naklonil.

Bylo to tak hrozně hezké když se na mě usmál. Jako dítě kterému dáte bonbóny.

,,Hmm”

~

Po této příhodě mu Tanjiro opravdu věřil, že je jednoduché ho rozplakat.

,,Každopádně já už půjdu, Muichiro na mě doma čeká. Chceš pro něj něco vzkázat?” pronesl Yuichiro po chvíli a hodil si batoh na záda.

,,Můžeš ho ode mě pozdravovat” usmál se a děkovně na něj kývl.

Rozloučili se a každý se vydali svou cestou.

Tanjiro si oddechl že konečně po tak dlouhém dni opustil školu. Mít devět hodin ho jednou zabije.

Došel na zastávku a zrovna mu jel bus. Nastoupil a podíval se na jejich skupinu.

Kakao 🙈: prostě to vím! Nezakecáš to!

Yaoi😘: Zase s tím začínáš?

Crybaby ⚡: potřebuju kontext...

Bůh hor💪: ...

Kakao🙈: Inosuke a brácha Tanjirova crushe!

Crybaby⚡: he?

Rudá hlava💃: ten můj crush má jméno...

Yaoi😘: tohle bude na dlouho xd

Bůh hor💪:  přestaň mlít kraviny!

Kakao🙈: to víš že jo. Na vás dva se stačilo podívat a můj gay radar se hned aktivoval!

Yaoi😘: je pravda že to jak jste u sebe stáli bylo dost fruity... Tak jako blízko

Crybaby⚡: proč mi tu všechno uniká?

Rudá hlava💃: nejsi jediný

Bůh hor💪: stáli jsme u sebe úplně normálně

Kakao🙈: viděla jsme jak jsi ho pohladil po vlasech 😁

~Bůh hor💪 vyskočil pryč~

Yaoi😘: tak to ne toto xdd

Crybaby⚡: už zase?

Kakao🙈: kašlem na to, on se vrátí. Tanjiro! Jak jsi na tom s pozvánkou?

Rudá hlava💃: nom. Asi najdu
nějaký hezký citát, napíšu ho na kartičku a nějak ji ozdobím ig...

Yaoi😘: tak to si dej záležet

Crybaby ⚡: to každopádně

Kakao🙈: ne aby jsi to ozdobil jako prvňák, dej si pozor na každý detail!

Rudá hlava💃: ano mami...

Tanjiro si jen povzdechl a schoval mobil do kapsy. Vyskočil z autobusu a vydal se rovnou domů.

Hned ve dveřích se pozdravil s rodinou a vyběhl nahoru do svého pokoje, měl ještě hodně práce.

Hodil batoh k posteli a posadil se ke stolu. Popadl tužku, papír a zapnul notebook. Na nějaký citát potřebuje inspiraci.

•°•°•°•°

,,Takže jsi si jistý že je to hotové” ujistila se Kanao a poklepala prsty na jednu ze skříněk u kterých stáli ,,jakmile to tam hodíš, nebude cesty zpět”

Tanjiro odhodlaně přikývl a přitiskl si bílou obálku k hrudi. Měla na sobě nápis "Muichiro" a kolem bylo pár tyrkysových srdíček. ,,Vím. Myslím že se mu to bude líbit” vydechl a znovu se na obálku podíval.

,,Podepsal ses?”

,,Ano”

,,Oslovil jsi ho nějak hezký?”

,,Asi”

,,Jsi si jistý?”

,,Ano”

,,Opravdu?”

,,Hej, nechci rušit, ale někdo sem jde, tak pohněte!” ozval se Zenitsu, který vykoukl z vedlejší řady skříněk.

Tanjiro přikývl podíval se na skříňku o které věděl že je Muichira. Rychle ho zastrčil dovnitř a úlevně si oddechl ,,Tak pojďme”

,,Počkej, jen si vezmu učebnici”

Všichni na sebe kývli a vylétli druhou stranou ven z šaten.

Muichiro znuděně došel ke své skříňce a začal hledat klíče.

,,Rychle, potřebuju se ještě učit” zamumlal Genya, který se opřel o skříňky vedle něj a znuděně si složil ruce na prsou.

Menší jen omluvně přikývl a otevřel skříňku. Než si však stihl vytáhnout učebnici, pod nohy mu spadla bílá obálka. Zmateně se na ni podíval a zvedl jí ze země.

💙Muichiro💙

Vůbec nepoznával to písmo, ale slabě se začervenal. Ta srdíčka vypadala tak elegantně a roztomile. Přestože to bylo docela naškrábané. Potřebuje vědět kdo to napsal.

Chtěl obálku hned, otevřít, ale v tu chvíli se ozval Genya.

,,Co to máš v ruce?” sykl a otráveně pozvedl obočí.

Muichiro si ji rychle schoval do kapsy ,,Nic, promiň už jdu”

•°•°•°•°

Škola uběhla jako voda a Muichiro měl konečně po vyučování.

Původně měl jít s Genyou ven, ale celý den přemýšlel jen nad tou obálkou, takže se z toho vykecal, aby mohl jít rovnou domů.

Rychle se s ním rozloučil a vyběhl ze školy. Ani tu obálku ještě neotevřel a celkově měl ze všeho lepší náladu.

Slunce krásné svítilo, takže se mu nechtělo  jít domů. Namířil si to rovnou do parku, kde se rozvalil do trávy.

Chvíli koukal na nebe a hned vytáhl tu obálku. Znovu si jí prohlédl neodpustil si dojatý úsměv.

Kdo to mohl být?

Zhluboka se nadechl a opatrně prsty rozlepil obálku. Vykoukl na něj složený list papíru, který vyndal a rozložil. Jen ohromeně vykoulil oči a pustil se do čtení.

Muichiro...

Jak já miluju trávit čas s tebou

Jen s tebou se cítím sám sebou

Chci tě vidět, obejmout a cítit se na chvíli lépe

jen s tebou

~Prosím, přijmi mé pozvání.
V pátek ve čtyři za školou ~

Muichiro se zatajeným dechem dočetl krátký vzkaz a srdce se mu hlasitě a nekontrolovatelně rozbušilo.

Přišlo mu to velmi milé a krásné, zvláště tyrkysové detaily kolem textu.

Neměl žádný nápad, kdo by to mohl být. Určitě to nepsal Genya, jeho písmo pozná dobře, protože hrozně škrábe.

Tohle bylo takové roztomilé písmo, které nebylo nějak extrémně úhledné ale stále čitelné a hezké.

Položil se zády do trávy a přitiskl si dopis k hrudi. Tvářičky měl slabě červené a oči plné dojetí.

Nikdy nic takového od nikoho nedostal.

Na druhou stranu byl docela smutný že se pod tím nikdo nepodepsal. Vydrží to do zítřka, aniž by to věděl?

Jen se dojatě zazubil a převalil se na bok.

,,V pátek za školou...”

Ohayo minna-san,

Další kapitola venku a konečně se začíná něco dít. Doufám že se vám příběh líbí a byla bych moc ráda za nějakou odezvu <3

Těším se u další kapitoly,

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 18. 4. 2k22
Počet slov: 2140