Tanjiro znuděně praštil hlavou o lavici ,,Kanao...” zakňučel.

,,No nekoukej tak na mě! Tvým úkolem je teď zjistit všechno co má a nemá rád! Je to důležitý bod pro to, aby jsi ho mohl někam pozvat!” okřikla ho a naštvaně na něj ukázala prstem ,,děláme to pro tebe!”.

,,Ale nesmíš na něj tak tlačit” povzdechl si Zenitsu, který seděl vedle něj.

Aoi se otočila z předního místa ,,Až skončí hodina tak si ho třeba najdi na obědě, nebo někde po cestě. Každopádně teď dávejte pozor, nebo nás sensei seřve!”

,,Ale jo...”

•°•°•°•°

,,Já mám hlad...” povzdechl si Zenitsu, zatímco se hrabal ve svém talíři.

,,Jsem zastánce že jíst se má všechno, ale tohohle by se bály i plísně” zamumlala Kanao znechuceně.

Aoi zakoulila očima ,,Kašlem na to! Jdeme se někam najíst, naše školní jídelna v poslední době láme rekordy” vydechla znechuceně a všichni jen souhlasně přikývli.

,,Já bych šel na kebab” navrhl Tanjiro.

,,To je dobrý nápad”

Vzali tácy ze stolu a šli je odnést.

Rudovlásek se protáhl ,,Zaběhnu si na záchod, takže na mě počkejte v šatně” řekl a odešel z jídelny.

Procházel chodbou, když v tom v dálce zahlédl Muichira a oči se mu rozzářily nadšením ,,Muichiro!” zakřičel, ale chlapec ho očividně neslyšel, protože zahnul za roh. Jen si povzdechl a rozběhl se za ním. Avšak hned jak ho doběhl tak mu smích ze rtu zmizel.

Muichiro tam stál spolu s Genyou a smál se.

Ten vyšší ho opět pohladil ho vlasech a vydali se chodbou dál.

Tanjiro sklesle svěsil ramena a zalezl na toalety.

Ten kluk by mohl být problém. Samozřejmě, může to být jen jeho kamarád, ale zrovna v tomto případě o tom pochyboval. Tenhle Genya byl známý všemi jejich ročníku a ne zrovna hezky.

Najednou mu cinkl telefon.

Podíval se na obrazovku a všiml si zprávy ze skupinového chatu.

Kakao 🙈: Tanjiro, trvá ti to!

Rudá hlava 💃: už bežím

Schoval mobil do kapsy, umyl si ruce vodou a vyšel na chodbu. Procházel šatnami kde měl Muichiro skříňku a hned si na něj vzpomněl.

Co tak může někdo tak krásný a roztomilý dělat zrovna s někým jako je Genya?

Z přemýšlení ho však vyrušily zvláštní zvuky. Byly tak tiché že se musel velmi soustředit, aby něco rozpoznal. Zároveň neměl daleko od toho ten zvuk úplně přeslechnout.

Udělal pár kroků k řadě skříněk a zvuk byl hned hlasitější. Šel stále dál k místu odkud ten zvuk šel a byl čím dál jasnější.

Pláč.

Tiché vzlyky ho dovedly až k těm tmavým zapomenutým schodům, které mu předtím tmavovlásek ukázal.

Opřel se rukama o zábradlí, až dutá tyč zaduněla a podíval se dolů pod schody.

Zvuky však najednou utichly a on tam nikoho neviděl. Ujistil se že tam opravdu nikdo není a zmateně si prohrábl rudé vlasy.

Byl snad paranoidní? Byla to halucinace?

Znovu se pořádně zaposlouchal, ale nic už neslyšel.

S povzdechem se otočil k odchodu, ale v tu chvíli se zespoda ozvalo řinčení plechu a tiché vystrašené vyjeknutí.

Seběhl schody do mezipatra a uviděl Muichira, jak vrací spadlý kus plechu na své místo.

,,Muichiro?” pronesl tiše a chlapec sebou překvapeně trhl.

Se strachem  v očích se otočil, ale hned jak uviděl kdo za ním stojí, byl znatelně klidnější ,,T-Tanjiro...” vydechl a opřel plát plechu o zeď.

Rudovlásek seskákal zbývající schody. Nemohl přehlédnout jak moc měl očka zarudlá od pláče a slzičky, které se mu ještě kutálely po tvářích.

,,Co tu děláš?” špitl plačtivě a začal si oči utírat do rukávu pruhovaného svetru.

,,Rád bych se zeptal na to samé. Co se stalo? Proč ses snažil schovat?” jemně ho chytil za ramena a šel si s ním sednout na schody.

Muichiro se zhluboka nadechl, jakoby se sám sebe snažil uklidnit ,,To nic... Myslel jsem že jsi-” začal, ale hned se zarazil , jakoby to vůbec nechtěl vyslovit. Jakoby se bál to vyslovit.

Tanjiro nemusel přemýšlet moc dlouho, aby mu došlo před kým se schovává.

,,Co ti Genya udělal?” zeptal se a menší chlapec se na něj překvapeně podíval.

,,J-jak víš o kom jsem mluvil?” vydechl.

,,Intuice” odpověděl s úsměvem a jemně ho chytil za ruku ,,tak co se stalo?” naléhal dál a povzbudivě sevřel jeho hřejivou dlaň.

Tokito se na něj nejistě podíval a přeměřil si ho pohledem.

Proč se stará?

,,Nic mi neudělal, jen jsme se trošku pohádali a já jsem hrozná citlivka, takže jsem utekl s pláčem” odpověděl a s pobaveným výrazem si utřel další slzy ,,nech to být, je to v pohodě”

,,Není to v pořádku když máš kvůli tomu slzy v očích. Je v pořádku brečet i kvůli malým věcem” usmál se a podíval se do těch jeho krásných modrých očí ,,vím že jsme se poznali včera a vlastně mě skoro neznáš, ale chtěl bych aby jsi věděl že jsem tu pro tebe a rád ti s čímkoli pomůžu” odvětil a přátelsky se na něj zazubil.

Muichiro chvíli přemýšlel co by měl říct. Je pravda že ho vlastně skoro nezná. Vlastně ho do včerejška na této škole úplně přehlížel. Avšak z nějakého důvodu měl pocit, že by mu mohl věřit. Třeba by se z nich nakonec stali dobří přátelé.

Jen se usmál a položil si ruce na kolena ,,Arigato... Ale opravdu je všechno v pořádku”

Nezněl dvakrát přesvědčivě.

,,Víš, jdeme s mými přáteli na jídlo a neviděl jsem tě na obědě takže... Nechtěl by jsi jít s námi?” navrhl s dost nervózním úsměvem. Cítil jak mu vibruje mobil v kapse, takže si vzpomněl že na něj vlastně pořád čekají.

,,N-no... Ne že bych měl něco proti tvým přátelům, a-ale já se nových lidí trošku bojím, zvlášť když je jich hodně a nevím jestli na to mám dneska energii” odpověděl nejistě.

Tanjiro překvapeně zamrkal ,,Doteď jsi mi nepřišel že by ses bál nových lidí. Se mnou jsi neměl problém mluvit” zamumlal poněkud zaraženě.

Muichiro pokrčil rameny ,,Taky jsem z toho byl překvapený... Popravdě... Když jsem se na tebe podíval, vypadal jsi tak klidně a přívětivě, že ze mě během vteřiny všechen stres odpadl a spíš naopak, jsem se s tebou chtěl seznámit” odpověděl s úsměvem a otočil se na rudovláska, který na něj stále zaraženě koukal.

,,N-no tak... Jestli se opravdu necítíš, mohli bychom jít sami dva! Pokud by ti to nevadilo...” vydechl Tanjiro nervózně a cítil jak se mu dostává krev do tváři.

,,Klidně, ale nerad bych ti kazil plány, čekají na tebe tví přátelé” odpověď nervózně.

Měl pravdu. Jeho mobil by mohl každou chvíli bouchnout v návalu zpráv co právě dostával, ale bylo mu to jedno. Měl možnost s ním strávit čas a něco nového se o něm dozvědět.

,,Ale to nic, oni to pochopí” usmál se a nenápadně si telefon vypl od vibrací, aby měl na chvíli klid.

,,D-dobře ale já nemám hlad...”

,,Můžeme jít do té kavárny kterou máme u školy. Prodávají tam i nějaké to jídlo, takže bych si něco dal a ty by sis mohl dát něco k pití”

Černovlásek chvíli přemýšlel, ale nakonec souhlasně přikývl.

Tanjirovi se rozzářily oči ,, Dobře, jen dám ostatním vědět že nepřijdu” vytáhl mobil a našel skupinový chat.

Kakao 🙈: sakra Tanjiro kde jsi

Bůh hor💪: hej monchiro!
Asi jsem omylem zmlátil toho tvého boye!

Kakao 🙈: cože?! Proč jsi to udělal?!

Bůh hor💪: měl blbé kecy a blbě čuměl! Zlomil mi nos!

Kakao🙈: Muichiro? Wtf?

Tanjiro si přečetl zprávy a zarazeně se zasekl. Poté se podíval na Muichira, který stál před ním a zpět do mobilu.

Nevypadá že by se s někým porval, zrovna on.

Bůh hor💪: kde jste?

Kakao🙈: no čekáme na Tanjira, ale sakra, jak jsi ho mohl zmlátit?! Víš že ho má rád!

Bůh hor💪: zlomil mi nos!

Yaoi😘: jsi si jistý že to byl on?

Bůh hor💪:nejsem blbý, černovlasý kluk po kterém pořád slintá! Teď spolu sedíme před ředitelnou

Yaoi😘: Baka. Kdyby jsi nelítal kolem víš, že má dvojče. Zeptej se ho na jméno

Kakao🙈: já z tebe jednou umřu tvl xd

Bůh hor💪: jmenuje se Yuichiro 😶

Yaoi😘: ...

Tanjiro dál zařazené četl zprávy. Právě tohle jsou ty chvíle kdy si říká "S kým se to sakra bavím?".

,,Je všechno v pořádku?” přerušil ho Muichiro, který stále seděl vedle něj.

,,Ano, jen napíšu ostatním že půjdou beze mě”

Kakao🙈: Tanjiro! Vidím že ty zprávy čteš! Kde jsi?!

Crybaby ⚡: čekámeee

Rudá hlava 💃: Promiňte ale běžte beze mě. Narazil jsem na Muichira

Yaoi😘: ooo, že by první rande

Kakao🙈: no tak to ale jako nee, první rande musíš naplánovat!

Rudá hlava 💃: není to rande... Jdeme se jen najíst, jako kamarádi

Hned jak zprávu dopsal, tak vypl mobil a schoval si ho do tašky. Poté zvedl hlavu k tmavovláskovi, který si nejistě pohrával se svými prsty.

Boha môj, kriste pane, ave satan, on je roztomilý...

,,Můžeme jít?” zeptal se s úsměvem a Muichiro přikývl. Oba se zvedli a vyběhli schody nahoru.

,,Potřebuju si vzít věci ze skříňky, nevadí ti chvíli počkat?” zeptal se a začal v kapse hledat své klíče.

Tanjiro zavrtěl hlavu ,,V pohodě, ale také musím ještě do šatny”

Tokito otevřel jednu ze skříněk a vytáhl pár učebnic, které si následně dal do tašky. Přezul si boty a zamkl skříňku ,,Kde máš vlastně skříňku?” zeptal se a hodil si bílou školní tašku na záda.

,,V budově C, ten sklep pod tělocvičnou” zazubil se ,,půjdeme venkem nebo vnitřkem?”

,,Mě je to asi jedno... Kudy je to kratší?” odvětil a vytáhl telefon.

,,Ono je to asi podobně, ale možná bych šel venke-”

,,Počkej!” vyjekl Muichiro zatímco koukal do mobilu, jakoby v něm viděl ducha.

Tanjiro překvapeně naklonil hlavu

,,Napsal mi bráška že je v ředitelně! Co zase udělal...” povzdechl si položil si dlaň na čelo.

Vyšší nervózně semkl rty, protože přesně věděl proč je jeho bratr v ředitelně ,,Můžeme to vzít kolem ředitelny, času máme dost” odvětil a nejistě si prohrábl vlasy.

Vydali se tedy směrem k ředitelně, protože to opravdu nebylo daleko. Stačilo projít dvě zatáčky těch depresivních školních chodeb a mohli vidět dva chlapce sedící na lavičce před dveřmi s nápisem ředitelna.

Muichiro zrychlil chůzi a postavil se přímo před svého bratra ,,Co se stalo Yuichiro? Minule jsi mi slíbil že se už s nikým neporveš!” okřikl ho hned, když uviděl fialový monokl pod jeho okem. Hned vytáhl kapesník, láhev vody a vlhký ubrousek mu jemně přiložil pod oko.

,,Au!” zasyčel, ale snažil se udržet své tělo v klidu ,,však se nic nestalo...” vydechl a otráveně se podíval na chlapce vedle něj.

Měl hnědé vlasy s modrými konečky a poněkud ženský, ale hezký obličej. Tekla mu krev z nosu  a na čele měl hnusnou bouli.

,,Inosuke, proč jsi to udělal?” zamumlal Tanjiro vyčítavě a probodl ho pohledem.

Ti dva si vyměnili takové prapodivné pohledy, nad kterými se Muichiro i Tanjiro na sebe zmateně podívali.

,,Už jsme si to vyříkali!” zakřičel nakonec Inosuke a Yuichiro přikývl.

Tmavovlásek si povzdechl ,,Nii-san... Doufám že nebudete mít problém”

Jeho bratr jen otráveně mykl rameny ,,No to se teprve uvidí. Nemusíš na mě čekat a jdi radši domů. Řekni rodičům že jsem jen zůstal chvíli venku”

,,Vlastněěě, jsem ti chtěl říct že půjdu na chvíli ven s Tanjirem...” odvětil nervózně a udělal na něj psí očka.

Yuichiro překvapeně zamrkal a poté pohledem přejel na Kamada. Nedůvěřivě si ho prohlédl od hlavy až k patě a rychlý pohled hodil i na Inosukeho. Nakonec si jen povzdechl ,,Dobře, ale buď opatrný, ať to nedopadne jako minule!” výhružně vztyčil prst a znovu se podíval na Tanjira. Nic už nedodal, ale jeho seriózní a výhružný pohled byl srozumitelný.

Tanjiro se jen nervózně poškrábal na zátylku a pokusil se o úsměv.

,,Nepřipomínej to pořád...” zamručel dotčeně ,,tak můžeme jít?”

Rozloučili se s těma dvěma a vzali to rovnou do šatny kde měl skříňku Tanjiro.

Vzal si věci a vydali se přímo do té kavárny. Objednali si a sedli si k jednomu z volných stolů.

,,Vypadalo to že máte se svým bratrem dobrý vztah” pronesl Tanjiro do ticha, aby rozproudil konverzaci.

,,Asi. Můj bráška je takový vážný rázný ba nekompromisní, úplný opak mě. Já brečím kvůli každé drobnosti a zároveň mi každá drobnost udělá radost. Doplňujeme se navzájem a dáváme na sebe pozor” usmál se a opřel si bradu o hřbet ruky.

Rudovlásek naproti němu pevně semkl rty, aby zabránil tomu úsměvu který bylo pro něj velmi těžké udržet.

On byl tak roztomilý. Jak nervózně pokukival kolem a celkově ten jeho vzhled. Pozoroval každý pohyb těch krásných peprmintivých oči a přirozeně červených rtů. Některé pramínky dlouhých vlasů mu roztomile padaly do tváře a celé to podtrhoval pruhovaný svetr s modrými jeany.

Z přemýšlení o tom jak je jeho crush dokonalý ho vytrhla až servírka, která jim donesla objednávku.

Muichiro si objednal horkou čokoládu se šlehačkou s malými marsmelouny.

Tanjiro naopak měl ovocnou limonádu s ledem a k jídlu si objednal tortilu s kuřecím masem a čerstvou zeleninou.

Rudovlásek se musel pousmál nad jeho objednávkou. V jejich věku se většina lidí stydí objednat si něco takového, protože se snaží vypadat starší že půjdou kafe a podobně, ale u něj mu to přišlo hrozně roztomilé.

,,Opravdu spolu máte hezký vztah, když mu říkáš bráška. Já mám pět sourozenců, všechny mladší” usmál se a napil se tě ovocné limonády.

Muichiro překvapeně zamrkal ,,Jaké to je mít pět sourozenců?”

,,Jak kdy. Někdy je to super, ale někdy si překážíme co se týče názoru, třeba na společnou dovolenou. Já chci na procházky do přírody, moje sestra Nezuko chce k moři, někdo chce do zábavního parku a někdo jen na hřiště” zasmál se ,,ale i tak je mám všechny rád a za nic bych je nevyměnil” odvětil s úsměvem a pozoroval jak si Muichiro prokřupal všechny prsty co mohl.

,,Chápu...” zamumlal a pomocí brčka se napil horké čokolády.

Rudovlásek už co sem vešli spozoroval že je docela nervózní. Pořád si pojídá rty, křupe klouby a nervózně kouká kolem.

Vzpomněl si na to co říkala Kanao, aby o něm zjistil co nejvíce věcí.

,,Jsi nervózní? Z čeho?” zeptal se s úsměvem a opřel si bradu o dlaň.

,,To asi není ten správný výraz, spíš nejsem zvyklý někam chodit  s někým jiným než s bráškou. Je tu kolem spoustu lidí a já mám vždycky nepříjemný pocit, že všichni koukají na mě...” přiznal a nepříjemně se otřásl ,,omlouvám se jestli to nějak ruší” odpověděl a omluvně k němu zvedl oči.

Tanjiro zavrtěl hlavou ,,Ne to nic! Ale mohl jsi mi to říct, netahal bych tě sem kdybych to věděl. Nechci aby ses kvůli mě cítil nějak špatně”

,,Docela mě uklidňuje že tu aspoň nesedím sám. Nech to teď být, navíc mám čokoládu a ta vždycky všechno zlepší” zahihňal se a znovu trošku usrkl.

Rudovlásek se jen pobaveně pousmál ,,Máš hodně rád čokoládu?”

Muichiro jen přikývl ,,Ty ne?” zeptal se a naklonil hlavu.

,,Já taky, ale co se týče sladkého mám radši karamel. Máš i jiné koníčky kromě kreslení?”

Ohayo mina-san!
Stále žiju a přináším novou kapitolu. Doufám že se vám příběh líbí a budu ráda za váš názor :33

Vaše Anonymní Holčena ❤️

Datum: 14. 4. 2k22
Počet slov: 2495