„Když nemůžeš ty tak kdo?" Nick pochyboval o všem, co slyšel. Nemohlo za to jen přílišné množství těžce uvěřitelných informací, ale i nezaujatost, s jakou hvězda až na výjimky mluvila.

„Na to se snažím přijít," odpověděl Nairus. „Pár kandidátů tu už bylo, ale," odmlčel se, „nikdy to nedopadlo."

Nikdy to nedopadlo. Ta věta zněla, jako by se za ní neskrývalo nejspíše hodně mrtvých. Nickovi to připadalo odporné, Nairus mu připadal odporný.

„Cítíš ty vůbec něco? A tobě mám důvěřovat?" Nickovi trvalo nějakou dobu, než se vyjádřil. Chtěl toho říct mnohem víc, ale zmohl se jen na dvě strohé otázky.

„O mě se tu teď ale vůbec nejedná," odpálkoval ho Nairus. „Jde tu o životy, o životy Agilewagů i lidí. Musíš pochopit, že pro mě to není záležitost emocí, je to snaha zachránit dvě rasy. Čistě racionální pokus nepromrhat miliardy životů."

„Říkal jsi, že bys je mohl nazvat svými přáteli," odbočil Nick zpět ke vzbouřencům, které hvězda předtím zmínila. 

„To ano," zněla odpověď. „Ale to bylo kdysi."

„Tak proč mám dojem, že pro tebe byli jen figurky na šachovém poli?" zavrčel blonďák. 

„Jako co?" nechápala hvězda. Zelenooký si uvědomil, že použití přirovnání k lidské hře pravděpodobně nebylo tak efektní, jak zamýšlel.

„Proč mám pocit, že jsi je jen využil, a jejich smrt ti je ukradená?" povzdechl si frustrovaně Nick. 

„Jsou prostě mrtví," odsekl Nairus. „A mrtví už zůstanou, nic se nezmění. Nemá smysl se oslabovat myšlením na ně." Jeho hlas byl slyšet o něco slaběji.

„Ale i když jsou mrtví, můžou ti chybět, ne?" nechápal Nick. „Nebo můžeš aspoň litovat toho, že se to stalo. Určitě v tom máš svůj podíl," dodal.

„Mysli si co chceš," odvětil Nairus. „Nemám žádnou moc změnit tvůj názor. Stejně jako mi ani trochu nezáleží na tom, co si myslíš, že se stalo, ani na tom, co si myslíš, že víš o mně."

„Nezáleží ti na tom, co si myslím o tobě?" zajímal se blondýn. V hlase totiž opravdu slyšel jen čistou netečnost, což ho překvapilo. Myslel, že ho Nairus bude chtít dostat na svou stranu.

„Nepotřebuji tvoje sympatie. Záleží jen na tom, abys mi věřil a aby se nám podařilo všechny zachránit."

„Lidé většinou věří těm, ke kterým chovají sympatie," konstatoval Nick prostě. Založil si při tom ruce na hrudi. 

„Lidé ano. Ani ty, ani já ale nejsme lidé, takže je to, myslím, v pořádku," podotkl Nairus. „Musíme myslet na to, co se teď stane."

„A co když se nestane nic? Co když prostě lžeš?"

„Ty chceš, abych lhal," opáčil Nairus, nedal ale najevo žádnou netrpělivost nebo hněv, nedal najevo nic.

„Chci mít aspoň důvod ti věřit," trval na svém blonďák.

„Těch máš několik. Řekl jsem ti, co se stalo, ukázal ti tvou vesnici a klidně ti toho ukážu víc. Pořád ale pochybuješ."

Věděl, že má hvězda pravdu a nesnášel ji za to. Jenže on v sobě opravdu i tak stále neměl ani kapku důvěry. Vždy byl o něco citlivější, než ostatní, ale co se ocitl na Zemi, nebyl si jistý ničím. Život s ním házel ze strany na stranu a on prostě nějak reagovat musel. Dělalo mu však potíže věřit někomu, kdo byl tak moc jiný než on.

Nairus byl mimořádně jasná hvězda, proto na Behataru nikdy nebyla zima, a když už se ochladilo, tak jen mírně, ale nyní zněl chladněji než ledoví obři.

Dříve měl o Nairovi úplně jiné mínění. Viděl v něm bytost, která musela existovat proti své vůli, někoho, kdo se s tím musel potýkat každý den. Myslel si, že svoje pocity prostě skrýval, ale teď pochyboval o tom, že nějaké vůbec měl. 

„Všechna energie, kterou využíváte, je čerpána ze mě. To znamená, že když jí berete přílišné množství, ohrožujete moje vědomí na životě," Nairus se na konci věty slabě uchechtl. 

Nick nevěděl, co se hvězda snaží říct, ale zaujatě poslouchal. 

„Energie se pomalu obnovuje, ale já se obnovit nedokážu. Nejsem celá hvězda, jsem jen její část. To je důvod proč se musím vždy ukrýt, aby mě omylem nezabili. Ne že by chtěli, hodí se jim moje existence, ale je jich moc, jsou moc silní. Když jsem v pozadí, nedokážu ale prakticky nic. Moje veškerá síla pramení z toho, že dokážu hvězdnou energii využít v nejsilnějším množství sám, protože jsem na ni napojen. Neznamená to ale, že ve chvíli, kdy bych se o něco takového pokusil, okamžitě by se nespojili, aby mi v tom zabránili."

Blondýn pochopil. Tohle je nejspíš důvod, proč proti nim nemohl bojovat sám. Ale on tehdy nebyl sám, měl ostatní, mohl jim aspoň trochu pomoct. 

„Nemůžu proti nim nic dělat, rozhodně ne sám, naše síla je příliš vyrovnaná. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže, a ať si o mně myslíš cokoli, jediná možnost jsi ty," Nairus se chvíli odmlčel, než udeřil na citlivé místo. „Zabili ti matku, vyvraždili kmen a věř mi, že to není všechno. Hodlají vyhladit lidi a je dost možné, že ani to je nezastaví. Pokud budou pokračovat, můžou rozhodit váhy vesmíru."

Nick nic neřekl. Nervózně spojil ruce a pohled mu utkvěl na, nyní jasně viditelných, jizvách. Značily, že mohl pomoci? Nevěděl. Vždyť on neměl ani tušení, jestli to všechno dokáže akceptovat. 

„Jak bych mohl cokoli udělat," zavrtěl hlavou Nick. „Jeden proti všem jako v příbězích?"

„Právě v tom je tvoje největší síla," podotkl Nairus. „Kromě mě nikdo nebude mít ani tušení o tom, co chystáš." 

„A to je dobře?" přivřel nevěřícně své zelené oči. „Říkal jsi, že jsou Agilewagové, kteří o všem vědí. Mohli by mi přece pomoct."

„Sám na tom jsi vždy lépe, to si pamatuj," doporučil Nairus. Vypadalo to, že se chystá ještě něco říct, ale nakonec to neudělal. 

„Jak si to vlastně představuješ?" nadhodil Nick. „Že tam hned teď vyrazim a budu udatně bojovat s hromadou tak nebezpečných Agilewagů, jak jsi mi popsal? Hned o mně budou vědět, proboha."

„Uvažuješ o tom?" Nairus zněl trochu pobaveně.

„Ověřuju si okolnosti," odsekl Nick.

„Ne, tohle od tebe nečekám," ujistila ho hvězda klidně. „Zatím se vrať zpátky a odkládej svoje rozhodnutí, jak nejdéle to půjde."

„Cože?"

„Slyšel jsi. Teď ještě nic dělat nemůžeš," dodal Nairus. „Plánoval jsem ti to říct o něco později." 

„To nemám dělat prostě nic?"

„Ještě před chvílí jsi mi nic z toho nevěřil."

„Já vím," přiznal Nick. Když už však dokázal připustit alespoň z části, že hvězda mluví pravdu, nedokázal si představit, že by se byť jen podíval nějakému člověku do očí, zatím co by čekal, než nastane ten, podle Naira, správný čas. „Jak vůbec víš, že to zvládnu?"

„Nevím," přiznal Nairus. „Ty musíš věřit mně a já zase tobě. Netroufnu si určovat, co z toho je více absurdní."

Blondýn spolkl slova, kterými se chystal obhajovat, sám dokázal dost dobře určit, kdo tu byl ten méně důvěryhodný z nich dvou. Chápal však, proč o něm hvězda pochybuje, sám o sobě pochyboval úplně stejně.

„Dobře," vydechl Nick nejistě. „Řekněme, že ti třeba věřím. Jak je ale plánuješ všechny porazit, když jsme na to jen my dva? Měl bys mi o tom říct aspoň něco," zamračil se Nick pochybovačně. 

„Musí to být až za nějakou dobu, nemůžeme nic uspěchat. Zatím tě hlídají, ale až se začnou více zaobývat svým plánem, poleví. Potom se dostaneš na Behatar, já tě budu krýt a tvrdit, že jsi pořád na Zemi. Musím ještě domyslet, jak to udělat, aby tomu uvěřili ," hvězda se odmlčela, jako by přemýšlela. „Snad mi to nezabere dlouho."

„No a když se tam dostanu, tak co potom?" 

„Neshromažďují se, každý je u sebe a já znám jejich polohy. Musíš prostě přežít a zneškodnit je, aniž by tě někdo náhodou viděl a prozradil," vysvětlil Nairus, jako by to byla nejobyčejnější věc na světě. 

„A ty se budeš koukat, že?" Nick se ušklíbl. Ve skutečnosti se však jen snažil zamaskovat, jak moc ho vyděsilo použití slova zneškodnit. 

„Věř mi, že budu dělat všechno proto, abych se jen koukat nemusel," odpověděl rázně Nairus. „Tentokrát ne." 

Nick na jeho slova nezareagoval. Nevěděl, co říct, zavládlo ticho, které po několik vteřin nepřerušil vůbec nikdo.

„Ještě nějaké otázky?" zeptal se nakonec Nairus. 

„Až odejdu ze Země, co bude s Hamicelem?" Nicka to napadlo tak rychle, že si pomalu ani neuvědomoval, že to říká nahlas. „Nestane se mu nic že? Nemůžeš ho pro jistotu vzít se mnou?" 

Nick byl chvíli plný naděje, ale když si Nairus už zase dával s odpovědí načas, sevřel se mu žaludek i hrdlo. Obtížně se mu polykalo. Nevěděl, co cítí, jestli vztek nebo bolest. 

„Na Behatar nemůže." Zabil Nairus veškeré zbytečky jeho naivního doufání. „Nemůžu ho ani nijak ochránit," pokračovala hvězda. „Budeme muset jen doufat, mrzí mě to." 

Nick by měl problém ten fakt přijmout i obyčejně, ale ten tón, kterým mu to Nairus oznámil, jasně naznačoval, že ho to vůbec nemrzelo. Jemu to bylo samozřejmě úplně jedno, Hamicel pro něj byl jen obyčejný člověk, nikdo důležitý. Co záleželo na tom, že pro Nicka znamenal nepopsatelně moc. 

„Proč to nejde?" zavrčel podrážděně. „A aspoň nepředstírej, že tě to mrzí." 

„Hned by tě prozradil," povzdechl si Nairus. „Co by asi Agilewagové řekli na člověka s jasně modrou hlavou, co by se tam zčista jasna objevil? A taky si nejsem jistý, jestli bych ho zvládl bez problémů přenést." 

„Někam by se schoval," zamumlal Nick. „A ty zvládneš skoro všechno, proč ne tohle." 

„Nejde to," utnul ho Nairus s nečekanou rázností. „Pokusím se vymyslet něco, co by ho mohlo ochránit aspoň trochu, ale na Behatar nemůže." 

„Pokusíš se vymyslet něco, co ho ochrání," prskl Nick. A než hvězda stačila reagovat, pokračoval. „A bude to fungovat nebo to bude stejně jako s tvými přáteli? Taky to prostě jenom nedopadne?" Cítil, jak se v něm zvedá nová a mnohem silnější vlna vzteku. 

Copak si Nairus neuvědomoval, o jak moc Nick za tak krátkou dobu přišel? Nehodlal přijít ještě o Hamicela. Jak by od něj mohl odejít s vědomím, že až se vrátí, možná tam už nebude? 

Nick už jen z té představy pocítil zvláštní prázdnotu. Nikdo by ho už neobjal, nikdo by s ním nehrál hry na konzoli, nikdo by mu netelefonoval uprostřed noci, protože si nespočítal posunutý čas. To odmítal připustit.

„Myslím, že jsem ti toho zatím řekl dost," odtušil Nairus. „Ještě na pár věcech popřemýšlím, zatím jdi."

„Ale já jsem ti toho neřekl dost," vybuchl Nick nekontrolovatelně. „O tom tvém geniálním plánu jsi mi neřekl skoro nic, nemáš to vůbec naplánované, že? Cos tak dlouho dělal, když jsi všechno věděl?" 

„Není to-" pokusil se Nairus něco namítnout, ale Nick ho přerušil. 

„Měl jsi snad dost času, abys všechno promyslel. Říkáš, že chceš zachránit životy, ale nevíš jak. Očekáváš ode mě, že hned, jak zavoláš, opustím někoho, na kom mi záleží, a bez jistoty, že se mu nic nestane, budu následovat tvoje pokyny a riskovat co vlastně? Osm miliard životů, nebo snad ještě víc?" Tíha jeho vlastních slov mu podrážela kolena, on nechtěl tu zodpovědnost nést, další už ne. „A víš, co je nejhorší?" prskl a na chvíli se odmlčel, aby našel ztracený klid, což se mu nepodařilo, a správná slova. 

Hvězda mlčela, přesně tak jak Nick očekával. 

„Že já to udělám," přiznal. „Ale rozhodně ne proto, že to chceš ty, nebo že bych ti důvěřoval. Udělám to pro lidi a Agilewagy, protože tahle situace je i moje chyba," ukončil rázně. Chvíli se soustředil jen na vlastní dech, nečekal na odpověď, jen ho potřeboval dostat do normálu. 

„Ale to já přece vím," promluvil Nairus nečekaně. „Věděl jsem už dopředu, že budeš souhlasit."

„To jsem tak čitelný? Až takový hlupák?" zavrčel Nick potichu. Byl naštvaný sám na sebe. Když ho Nairus tak dobře znal a uměl předvídat jeho rozhodnutí, nemůže přeci Wagy nikdy porazit.

„Předvídatelný? Ano," odtušil Nairus. „Ale hlupák? Ne, to bych neřekl." 

Blonďákovi se na tváři usadil překvapený výraz, zůstal zticha, vyčkával, jestli hvězda bude pokračovat.

„Každopádně bych ti doporučoval, aby sis nedělal ukvapené závěry na věci, o kterých nic nevíš, jako jsem třeba já," konstatoval Nairus. V jeho hlase zněl chlad, ale ne ten, který v něm zazníval celou dobu, tento byl jiný, ostřejší a nesmlouvavější, tíživější. „Jak jsem řekl, jednoho dne mi stejně budeš muset věřit, ať se ti to líbí nebo ne."

Nick nedokázal říct, co cítil. Některá z Nairových slov mu však rezonovala v hlavě. Zastavil ho ale starý známý pocit vzdálení.

Pochopil, jejich rozhovor tímto definitivně skončil, Nairus Nicka posílal zpět do reality na Zemi a on se tomu ani nesnažil bránit.

Během okamžiku už zase ležel na podlaze v pokoji, zhluboka dýchal.

A pak se, jako by k němu všechno dolehlo až opožděně, z jeho hrdla vydral první roztřesený vzlyk, který byl následován mnoha dalšími.