Ozvěna jeho vlastních slov mu rezonovala v hlavě, odrážela se od stěn a ohlušovala ho.

Měl být ticho a nějak odvést konverzaci. Teď ho jen zaplavovaly vzpomínky na dobu, která mu pár věcí dala, ale mnohem víc vzala.

Zavřel oči a neznatelně zavrtěl hlavou. Hamicel by ho nenechal změnit téma. Z jeho vystupování blonďák četl, že tenhle proslov měl připravený už nějakou dobu.

„Doufám, že sis to doma aspoň cvičil před zrcadlem," vyšlo z Nickových rtů, než tomu stihl zabránit. Nechtěl se hádat, a tak radši hned vykročil zpět do obývacího pokoje.

Usadil se do jednoho z křesel a zahleděl se před sebe. Nechal jeho příteli čas, aby onu poznámku strávil.

„Každý byl dítě," oponoval Hamicel, jako by předešlou větu přeslechl.

„Jo, ale to neznamená, že měl plnohodnotné dětství," vysvětlil pomalu Nick. Pohledem pořád propaloval to stejné místo na zdi. „Třeba prostě jen nemám, co bych vyprávěl."

„Hloupost," odfrkl Nockjas. „Nemyslíš, že si zasloužím vědět aspoň něco málo? Podle mě děláš zbytečně tajnosti."

Blonďák si tiše povzdechl.

„Narodil jsem se na místě, které určitě neznáš," začal neurčitě. V duchu se uklidňoval, vždyť mu vlastně nelže, jen neříká celou pravdu. Stejně by mu nevěřil. „Když mi byly zhruba čtyři roky," svraštil obočí, jak se snažil o rychlý převod, „matka se mě vzdala," zaobalil to opatrně.

„To je mi líto," upřímně posmutněl Hamicel, který hltal každé Nickovo slovo. „Proč to udělala?"

„Nevím," pokrčil rameny, tentokrát zalhal. „Nebylo to tak, že by mě dala někomu jinému, jen mě přijali do takové školy." Nenapadlo ho, jak by mu to lépe přiblížil. „A ona se rozhodla, že bude lepší, když půjdu tam."

Nockjas trpělivě naslouchal. Nick si na chvíli snažil představit, jak by asi reagoval, kdyby mu prostě pověděl čistou a neupravenou pravdu, ale nechal tu lákavou myšlenku raději rychle zmizet. Jestli mu to někdy řekne, jestli na to sebere odvahu, bude to až v neodvratné chvíli.

„Tam jsem vyrostl, celý život jsem trávil studiem oddělen od normálního světa, to u nás bývalo běžné. Učil jsem se hlavně jazyky a musela mi tam uniknout spousta věcí. Potom matka zemřela a já zdědil její peníze. No, a tak jsem tady," rychle ukončil vyprávění. Už ze sebe sypal jednu lež za druhou a informace, založené na jeho skutečném životě se mezi nimi hledaly těžce.

„To mě mrzí, nevěděl jsem, neměl jsem," omlouval se Hamicel, ale blonďák ho rychle zarazil.

„To je v pohodě, nevadí mi o tom mluvit," pousmál se slabě. Chtěl se o tom přestat bavit, ale Hamicelovi evidentněještě nestačilo, co slyšel.

„Měljsi tam nějakou holku?"

Nick se zarazil. Pohlédl na modrovláska a s úlevou poznal, že zpěváka jen zajímá jeho milostná historie. Na pár vteřin se zalekl, že by v tom mohlo být něco víc, ale Hamicel byl jenom zvědavý.

Ulevilo se mu však pouze na okamžik. Nevěděl, co mu na to odpovědět. Mohl buď lhát, nebo mu povědět až příliš jednoduchou pravdu.

„Ne," zavrtěl hlavou. Rozhodl se pro pravdu. „Neměl jsem na to čas," shrnul v jedné větě, co ho trápilo celé dospívání.

„Tak to jsme na tom podobně. Já nemám čas teď, ty jsi ho neměl předtím," zasmál se Nockjas. „S první a poslední holkou jsem chodil, když mi bylo asi patnáct," hleděl na Nicka, ale pohled směřoval kamsi zpět do minulosti.

Blonďák ten výraz dobře znal. Sám ho ze začátku míval, s časem ale vymizel. Jak mohl vzpomínat na minulost, když i v ní žil pro okamžiky, které nyní prožíval.

„Oba jsme věděli, že je to jen na pár dní, než zase odjedu s cirkusem. Bylo to fajn, ale další takový vztah-nevztah jsem už nechtěl," zakončil to.

„Chápu," přikývl Nick. A pomalu se předklonil na křesle. Chtěl vstát a donést jim něco k pití, protože začínal mít žízeň.

„Hele, Nicku? Co to máš na zádech?" zeptal se Hamicel překvapeně.

„Co?" nechápal nejdříve zelenooký. Uvědomění ho zasáhlo o pár setin vteřiny jako rána pěstí do břicha. Muselo se mu vyhrnout tričko a jizvy sahaly až tak dolů, že mohly být viditelné.

Rychle se postavil na nohy a rádoby ledabyle si ho stáhl dolů. Srdce mu tlouklo jako splašené. Věděl, že to nedokáže skrýt, ale, že si toho všimne tak brzo, nečekal.

Mozek se zoufale snažil vymyslet nějakou uvěřitelnou výmluvu, ale ve svém procesu selhal.

„Jo tohle," vydechl ve snaze získat trochu času navíc. „To nic není, to už mám od dětství. Prý mi tehdy na záda skočil pes a takhle mě škrábnul, nepamatuju si to." V duchu pokroutil hlavou nad absurditou té lži.

Nečekal na modrovláskovu reakci a zamířil do kuchyňky. Ze zvědavosti otevřel lednici a nalezl tam lahev sodovky. Nalil každému sklenici a vrátil se.

Hamicel neměl ve tváři ani stín podezření.

„Díky, Nicku," pousmál se Nockjas. Rozhodl se tentokrát ho vzít na milost a nezjišťovat nic dalšího. Nick mu za to byl vděčný.

„Za co?" nechápal blonďák.

„Žes mi řekl aspoň něco," vysvětlil.

Řekl, kopu lží, pomyslel si Nick, ale nahlas nic neodpověděl.

„Mrknem na film?" otázal se Hamicel a zvedl se z gauče. „Nebo si můžem něco zahrát."

„Ty jsi ten krám vezl s sebou?" vykulil nevěřícně oči.

„Moje PSko není krám," odsekl hravě s pobavením. „A ne, koupil jsem ho po cestě sem i s pár hrama," zazubil se a zmizel na hotelové chodbě.

Brzy se vrátil a nesl krabici, na které se vršily obaly s různými tituly. Bylo jich aspoň deset.

„Takže tohle sis potřeboval zařídit?" zasmál se a nervozita z něj úplně vymizela. Jeho přítel ho vždy dokázal pobavit a tyhle okamžiky mu dávaly krátkodobou iluzi, že je vše v pořádku a on je dočista obyčejný.

„Jo, a taky jsem vybral hotel, ve kterém budou mít novou televizi," pokrčil nezaujatě rameny, aby naznačil, že mu to přijde normální.

„Nejlepší způsob, jak utrácet peníze," okomentoval to Nick vesele.

„Mám jich dost," bylo mu odpovědí spolu s mávnutím ruky. „Takže chceš hrát?" vytáhl telefon z kapsy. „Nebo mi můžeš přeložit tenhle ruskej komentář o tom, jak jsem dokonalej," namířil displej na Nicka.

Blonďák text zběžně přečetl a rychle odvrátil pohled. Dusil v sobě smích.

„Radši si zahrajem," dostal ze sebe. Netoužil Hamicelovi předčítat text o tom, jak vypracované má svaly a jak je celý k zulíbání.

Zrovna, když Nockjas úspěšně zapojil konzoli, ozvalo se zazvonění telefonu.

Nick ho vylovil z kapsy rychlostí blesku a brzy už mluvil s doktorkou. Když konečně zavěsil, otočil se na svého přítele.

„Má to jenom naštípnuté. Prý to bude chvilku trvat, ale bude naprosto v pořádku. Mám si pro něj přijet," zazubil se šťastně a oba v tu ránu zapomněli na veškerá nevyslovená tajemství.

Modrovlasý se zvedl ze dřepu, přešel k němu a bez jediného slova ho pevně objal.

Zdravím, doufám, že se vám kapitola líbila😄. Vím, že spousta z vás měla už dříve své teorie o tom, kdo Nick je. A tak by mě zajímalo, jak se změnily, co si myslíte teď? Budu nesmírně vděčná za všechny komentáře.😄