Rozhodl se, že nejlepší bude, když poběží. Dorazí tam rychleji a pomůže mu to zahnat mučivé obavy.

Brzy stanul před obyčejnou budovou natřenou na odporně šedou barvu, ale vzhled byl to poslední, co ho trápilo.

Zazvonil na jediný zvonek, který našel, a brzy mu otevřel muž, mohl být zhruba ve středním věku, v ruce držel cigaretu a další měl ledabyle zastrčenou za uchem.

„Dobrý den," nasadil Nick falešný úsměv. „Rád bych tu dneska přespal."

„Máte zájem o ubytování? Tak to pojďte dál," zasmál se muž a ustoupil mu z cesty.

Vyřizování bylo překvapivě rychlé. Majitel ubytovny mu sdělil cenu, kterou si blonďák neověřoval a bez váhání zaplatil, poté dostal klíče od pokoje. Aby se neřeklo, na chvíli tam zamířil, ale brzy byl zase venku.

Tentokrát neběžel, šel klidněji, aby nemusel dlouho čekat před ordinací.

Žaludek měl nepříjemně stažený a v krku mu vyprahlo, nezastavil se však pro pití, i když měl po cestě tu možnost.

Když došel na místo, zbývalo ještě pět minut a než uplynuly, stihl si okousat všechny nehty na rukou.

Nakonec se odvážil vstoupit do čekárny. Nevěděl, jestli může jít dál, a tak si sedl na jednu z levných plastových židlí.

Skoro okamžitě ale vykoukla sestřička a zavolala ho k sobě.

Do ordinace vcházel se strachem, jaký doposud nepocítil. Snažil se z tváře zvěrolékařky vyčíst cokoli, co by nějak napovědělo, ale nedařilo se mu.

„Dobrý den," pozdravil ji slabě, „jak je na tom?"

Pozdravila ho nazpět a zvedla se zpoza stolu, za kterým doteď seděla, brýle si na něj položila.

„Nasadila jsem mu prášky na tišení bolesti a už začíná reagovat, vypadá to, že z kopanců po těle bude mít jen pohmožděniny a brzy se z toho dostane," pousmála se. „Mám ale obavy ohledně jedné přední tlapky. Říkal jste, že do něj někdo kopal?" zeptala se ho.

„Ano," kývl a těžce polkl. Ještě mu plně nedocházel význam jejích slov.

„Je dost možné, že nezůstal jen u toho," odmlčela se na chvilku, a pak se mu to rozhodla vysvětlit. „Mám podezření na zlomeninu nebo naštípnutí kosti na levé přední tlapě. To by mohlo nasvědčovat tomu, že ho někdo zvedl a z výšky pustil na zem, což nebyla kost nevydržela. Reálné je ale i to, že dotyčný do tlapy několikrát silně kopnul a kost se pod náporem rány zlomila, osobně se ale přikláním spíše k první možnosti. Každopádně se jednalo o velmi kruté zacházení. Radím vám, abyste zkusil pachatele zažalovat, pokud víte, o koho se jednalo."

„Vím," potvrdil jí domněnku. „Ale nejsem odtud. Bude mi stačit, když bude v pořádku, nic víc dělat nemůžu."

Nelhal jí, ale nemohl říci úplně celou pravdu. On prostě nemohl vést soudní spor. Jeho doklady a totožnost by mohly rychle pozbýt důvěryhodnosti a to nemohl riskovat.

Trvalo jim dlouho, než dokázali doklady učinit nezpochybnitelné a patřičně oživit jeho do té doby neexistující osobu. Veškerá snaha by přišla vniveč, kdyby se všeteční právníci začali hrabat v jeho minulosti.

„Aha," povzdechla si doktorka. „Víte, tyhle případy vidím stále častěji, zdá se mi, jako by lidé týrali zvířata mnohem víc než kdy dřív. Pár se mi jich už nepodařilo zachránit a kolik za to pachatelé dostali? Maximálně tři roky a někteří ještě podmíněně." Ve tváři se jí objevilo opravdové rozhořčení a založila si ruce na hrudi.

„Jenom?" podivil se Nick nefalšovaně. Věděl, že zákony nebývají vždy spravedlivé, ale že je to tak hrozné, netušil. „Očekával bych přísnější tresty."

„To já taky," opáčila žena. „Ale s tím my, obyčejní lidé, bohužel nic nenaděláme."

Po jejím prohlášení zaplnilo ordinaci rozpačité ticho.

Nick nevěděl, co by jí na to měl říct, a tak jen čekal, co mu ještě řekne.

„Každopádně si ho tady budu muset nechat," pokračovala konečně. „Chvíli potrvá, než se dostane z těch pohmožděnin a udělám mu rentgen, abych věděla, jestli to má zlomené," opět se na chvíli odmlčela a pohlédla na hodiny. „Mám ještě zákazníky, takže bych vás poprosila, jestli byste mi tu nenechal telefonní číslo. Zítra vám zavolám, ano?"

„Určitě," pousmál se zdvořile. „Kam vám ho mám napsat?"

Sklonila se k šuplíkům pracovního stolu a chvíli se v nich přehrabovala, než vylovila malý nalepovací papírek, podala mu ho i s propiskou.

Rychle na něj načmáral několik číslic, které měl dobře uchované v paměti, a vrátil papírek i propisku zpět. 

„Budu na příjmu celý den," povytáhl koutky úst. Jako by mu něco jiného zbývalo.

„Dobře, nashle," kývla hlavou a usmála se.

Rozloučil se s ní, ale sestřička ho ještě na chvíli zastavila.

„Budu vás muset poprosit o dvě stě dolarů za ošetření, prášky proti bolesti a rentgen. Zbytek doplatíte příště," vysvětlila mu milým tónem.

Bez váhání zabořil ruku do kapsy a opatrně, aby nezahlédla svazek bankovek, vytáhl dvě stodolarovky a podal jí je.

Sestřička mu dala potvrzení o platbě a on konečně mohl jít ven.

Zamířil zpět na ubytovnu. Šel chvatným krokem a ke konci už skoro běžel. Jen co se za ním zabouchly dveře jeho pokoje, složil se na staré křeslo před pravděpodobně nefunkční televizí.

Všechno napětí, které ho do té doby zaplavovalo, nyní vyprchalo.

První se mu roztřásly ruce. Schoval si hlavu do dlaní. Vnímal chvění po celém těle, zdálo se mu to nesmyslné, vždyť Nairus přežije. Jenže všechen stres a slzy, které násilím potlačil, se nyní hrnuly ven zcela odhodlány nešetřit ho ani trochu. 

Jako ve snách se zvedl z křesla a odhodil na něj koženou bundu, potom si přes hlavu přetáhl tričko. Ruce se mu stále klepaly, ale donutil se dojít do koupelny.

Byla ve špatném stavu, sklo ve sprchovém koutu bylo špinavé, ale to neřešil.

Stáhl ze sebe i zbytek oblečení a stoupl na studené dlaždice.

Uchopil sprchu, zvedl ji nad hlavu a nastavil na sebe. Bez rozmyšlení a jediným rychlým pohybem pustil ledovou vodu a nechal ji stékat přes hlavu po zádech, kde neštípala. Znamenalo to jediné, rány byly zaceleny.

Společně s kapkami vody dal volnost i zadržovaným slzám a ty se vyvalily ven, pomyslná přehrada někde hluboko v něm se přetrhla a on to nevydržel déle. Roztřásl se celý, netušil, jestli to bylo dnešními zážitky, nebo zimou.

I když věděl, že Nairus bude v pořádku, výčitky neodcházely tak snadno. Snažily se zachytit a nedaly se vypudit. Slabý hlásek v jeho hlavě stále křičel, že to kvůli němu je Nairus zraněný, že na něj nedokázal dát pozor a proto ho zbil ten chlap. Vnucoval mu zpětně veškeré nejčernější scénáře a nutil ho věřit, že kdyby se staly, byla by to jeho chyba.

Naprázdno polkl a na chvíli přitiskl víčka pevně k sobě.

Odhodlal se vodu vypnout a vystoupit ze sprchy. Ledabyle si usušil vlasy a ručník si omotal kolem pasu. Stanul před zrcadlem s prasklinou přes pravý horní roh.

Na malý moment do něj hleděl, jako by se snažil propálit díry přímo na místa, která zobrazovala jeho oči. Potom se s povzdechem otočil zády a hlavu obrátil zpět na svůj odraz.

Ústa se mu pootevřela a dech se zadrhl. Zíral na svá záda, která ještě donedávna byla čistá, bez jakékoli nedokonalosti, dokonce i bez sebemenší pihy nebo znaménka.

Nyní mu je celá pokrývaly jizvy. Silnější a mnohem viditelnější než ty na rukou. Vyvstalo mu na mysl, že ty už nezakryje, ale triko si v blízkosti lidí nesundával, takže na tom nezáleželo.

To, co ho doopravdy vyděsilo, byl obrazec, který společně vytvářely.

Od samého konce zad se vedle sebe rovnoběžně táhly vzhůru dvě, zhruba uprostřed jejich délky je spojovala další, končily uprostřed zad. Z jejich konců se větvily do dvou směrů. V jednom směru tvořily stříšku a setkávaly se ve špičce přímo v místě páteře, ve druhém se vlekly kolem lopatek a u krku se ohýbaly zpět dolů.

Celý zvláštní výjev tvořil na jeho kůži dvě písmena, Nick je moc dobře znal.

W a A.