Opatrně Naira odsunul do trávy vedle silnice.

Zvedl se, a co nejrychleji vyrazil do chaty. Vpadl dovnitř a vrhnul se ke kufru, ze kterého vylovil svazek bankovek, co si nedávno vybral, kdyby se něco stalo, všechny doklady a Nairův očkovací průkaz. Zastrčil je do kapsy a skoro už vyběhl ven, když se zarazil. Jako ve snách popadl krátkou koženou bundu a přehodil si ji přes záda, aby nebyla vidět krev, která, jak předpokládal, už prosákla přes triko.

Ani si neuvědomil, že za sebou zamkl, vše, co se dělo, vnímal jako z třetího pohledu. Stále nedokázal uvěřit, že je to pravda, že svou neopatrností skutečně zavinil tohle.

Za běhu hledal na internetu číslo taxi služby. Když se mu ho podařilo konečně najít, roztřesenými prsty ho vytočil a sdělil řidiči adresu.

Pak už zbývalo jen dřepnout si vedle Naira a čekat.

Nedokázal v klidu sedět, neustále vyhlížel taxík a kontroloval, jestli je Nairus stále naživu.

Myšlenky se mu v hlavě proháněly a nechávaly v ní zmatek, proplétaly se mezi sebou, tvořily neskutečně zamotané provazce, a jediné, co po nich zbylo, byla prázdnota, protože Nick kategoricky odmítal kterýkoli z uzlů rozmotat a čelit výčitkám. Ne, na to bude mít dostatek času později. Teď musí uvažovat logicky, pokud to nezvládne, bude Nairovi k ničemu.

Uvědomil si, že asi měl vzít nějaký ručník, aby ho pod psa položil, ale na to už bylo pozdě. Ze zatáčky konečně vyjelo auto se svítícím nápisem taxi.

Řidič zastavil kousek před ním, a když Nick opatrně sebral Naira a zamířil k němu, vystoupil.

„Proboha," vydechl zděšeně. „Co se stalo?" otevřel zadní dveře od vozu, aby mohl Nick dát psa dovnitř.

„Na tom teď nesejde," pousmál se blonďák děkovně a sedl si vedle ležícího labradora.

Muž usedl za volant a zrcátkem naproti jeho čelu provrtal Nicka zkoumavým pohledem.

„Kam to bude?" zeptal se. Celkem zbytečně, na navigaci už stejně hledal vhodný cíl.

„K nejbližšímu veterináři, prosím," odpověděl blonďák a opřel se do sedadla. Brzy se ale opět narovnal, záda, která doteď skoro necítil, mu hořela v požáru bolesti. Doufal jen, že krev přes koženou bundu neprosákne.

Taxikář dupl na plyn a vyrazil kupředu. Zvládl si domyslet, že tomu psovi na sedadle může jít o každou vteřinu, nevěděl jak přesně na tom byl. Sám měl doma dva pitbuly a dokázal si představit, jak se jeho pasažér musí cítit.

Ve voze panovalo napjaté ticho. Nick byl za něj rád, byl vděčný, že muž nechtěl vědět, co se stalo, nenaléhal a nepáčil z něj vysvětlení.

Kdyby tušil, co za člověka tam bydlí, nikdy by si nelehnul do trávy a neusnul, ba naopak nezůstal by tam ani o vteřinu déle.

Jenže Nick moc dobře věděl, že jsou to jen planá kdyby a ta ještě nikdy čas nevrátila a nikomu nepomohla.

Nervózně si okusoval spodní ret, tekla mu z něj krev, ale jen vytáhl z kapsy kapesník a přiložil si ho k ústům. Ruce se mu začínaly třást, adrenalin, který ho poháněl, se pomalu vytrácel.

Dlouze se nadechl a schoval si tvář do dlaní, horlivě mrkal, aby potlačil slzy. Teď ne, teď ne, opakoval si stále dokola. Snažil se soustředit na každé jedno písmeno, zaměstnat se a nemyslet na nic.

Vjeli do města a taxikář po pár metrech uhnul z hlavní silnice. Brzy zastavil a otočil se. Řekl mu cenu a Nick vylovil z kapsy bankovku.

„To je dobrý," mávl rukou blonďák. Nechtěl se zdržovat čekáním, až mu vrátí.

Řidič kývl a vystoupil. „Chcete pomoct?" nabídl se a Nick bez rozmýšlení kývl.

S mužovou pomocí vzal Naira opatrně do náručí a zamířil k bílým dveřím, taxikář mu je otevřel a zelenooký se na něj vděčně pousmál, alespoň tak, jak mu to koutky dovolily. Měl pocit, jako by je nějaké závaží vší silou drželo v rovné linii.

Vstoupili do čekárny, kde seděli dva muži a jedna žena, všichni čekající, až je veterinářka zavolá.

Šli rovnou ke dveřím a taxikář na ně zaťukal. Museli se dostat na řadu hned, potom už mohlo být pozdě. Ignorovali přitom rozhořčené pohledy čekajících.

Sestřička otevřela dveře a chtěla něco říct, pravděpodobně je vyhodit, když však viděla Naira, jak leží Nickovi v náručí, vpustila ho dál.

Řidič taxíku s kývnutím zamířil zpět ven, už ho nebylo potřeba.

„Položte ho sem." Doktorka vzhlédla od stříhání drápů bílého pudla a okamžitě psa i s kleštěmi podala sestřičce, aby se uvolnilo místo na stole. „Doděláš to prosím?" zeptala se jí a už stála u Naira. „Co se mu stalo?" zajímala se.

Nick polkl knedlík v krku. „Někdo... Někdo do něj kopal," zachraplal. Zdálo se mu, že přišel o schopnost plynule mluvit.

„Budu si ho muset vzít dozadu," kývla směrem ke dveřím po její pravé ruce. „Ty dva psi v čekárně jsou jen na očkování, pusť mi sem prvního tak za dvacet minut," mluvila už zase na sestřičku.

„Přežije to?" donutil se přes stažené hlasivky promluvit. Ta otázka se mu zdála cizí, jako by se ho ani netýkala.

Zažil smrt už několikrát. Držel ruce dívky, co se rozhodla skočit z mostu, těhotná umírající dívka mu věnovala svá poslední slova a bylo toho víc, stále ho to děsilo v nočních můrách, ale už se s tím dokázal smířit.

Možnost, že přijde o Naira, byla však něco úplně jiného. Nairus nebyl člověk, nikdy neudělal nic špatného a přesto dopadl takhle. Navíc teď to byla jen Nickova chyba, alespoň on to tak vnímal.

Bylo možné, že zranění nejsou tak vážná, jak se domníval. Ještě nikdy to nezažil, nic o takových situacích nečetl a nebylo to ani součástí jeho vzdělání. Doufal, že to tak skutečně je.

Veterinářka se na něj podívala očima modrýma a plnýma soucitu, a potom pohled odvrátila.

„Počkejte někde venku nebo v čekárně a vraťte se prosím za hodinu, pak vám řeknu víc," pousmála se. „Stál byste tu zbytečně."

„Dobře, nashledanou," rozloučil se rychle Nick a ani jí nedal šanci odpovědět.

Vyhrnul se z čekárny jako hurikán. Vyhledal na mapách v mobilu nejbližší hotel, naštěstí byl jen 2 kilometry odtamtud. Nestál sice za nic a vypadal spíše jako ubytovna, ale podle všeho měli na dnešní noc volno.