Všude panovalo klidné ticho.

Narušovaly ho jen nehlučné kroky. Po ulici kráčel muž, ruce měl hluboko v kapsách a rozcuchané blonďaté vlasy mu padaly do obličeje. Mířil do předem vyhlédnuté čtvrti. Byla to přesně ta část města, kde už všichni touto dobou byli doma a věnovali se svým rodinám. A taky ta část, kde se scházely všemožné party kriminálníků.

Mladík kráčel pomalu. Noha míjela nohu. Dovolil si začít pobrukovat píseň, kterou nedávno slyšel v rádiu.
Za chvíli ho začal jeho vlastní hlas otravovat, a tak přestal.

Atmosféra se nenadále proměnila. Jeho mlčení ji úplně změnilo.Ticho nyní bylo tíživé a padalo na ulice jako mlha. Šel uvolněně, a poté to zaslechl. Náraz někde v boční uličce. Vyděšeně se ohlédl, za ním kráčel další muž. Byl celý v černém a následoval ho tak okatě, že tu nemohl být náhodou. Nejdříve ho napadlo, že je hloupý, pokud se ani nesnaží být nenápadný, ale potom mu došlo, že k jeho klidu musí mít nějaký důvod. Jeho krok se zrychlil. Pokládal nyní nohu před nohu v rychlejším, zmatenějším tempu.

Začínal mít strach. Srdce mu bilo hlasitěji, kolena se třásla a jen stěží se nutil k chůzi. Jedna věc byla vše to v klidu plánovat doma na pohovce s hrnkem čaje v ruce a ta druhá skutečně tu být.

Rozeběhl se, ohlédl se za sebe a spatřil, že muž v černém běží také. Byl ztracený. Snažil se uklidnit sám sebe. Upínal myšlenky jen na to, že je to plán, ale neznámý muž pro jeho instinkty pořád zůstával hrozbou.

Z boční uličky se jako na zavolání vyvalila vlna chlapců asi jeho věku. Všem mohlo být kolem jednadvaceti. Dva z nich ho uchopili za paže a muž, který ho pronásledoval, stál před ním.
„Tak copak u sebe máš?" zasmál se a dýchl mu do obličeje.

Blonďákovi se zkřivil obličej, smrad mu připomínal nikdy nemyté veřejné toalety. Mlčel a klopil oči někam k zemi. Zatím všechno působilo jako ve špatném filmu a on toužil vymanit se z toho scénáře a od základu ho přepsat.

„Podívejme se, chlapi, on je snad němej," ušklíbl se slizoun. „Tak to ho asi budeme muset naučit mluvit." Praštil ho pěstí do břicha.

Mladík nečekal takovou bolest a tlumeně vykřikl. Na tohle se nepřipravoval, byl tak naivní, že doufal, že k tomu nikdy nedojde. Jak šeredně se mýlil.

Jeho křik se proměnil v hlasitý. Prosba o pomoc protnula ticho. Vítr ji zavál za každý roh, profoukl každou klíčovou dírkou, pronikl s ní každým uvolněným okenním rámem. Každý v rozsvícených bytech ho musel slyšet.

Zahlédl siluetu v okně, vykřikl znova.

Dotyčný dění venku však jen sledoval. Snad měl moc velký strach, snad se obával, že by se dobrý skutek mohl obrátit proti němu. Nezáleželo na tom proč. Důležité bylo jen to, že nezavolal pomoc.

Jeden z party blonďákovi přitiskl dlaň na ústa.
Ten ztichl a jeho oči posmutněly. Věděl, že opět selhal. Nebyl tu jediný člověk, který by mu přišel na pomoc. Všichni se jen dívali, ale nikdo nepomohl.

„Tak ptáček umí zpívat, ale moc nahlas," zasmál se slizoun. „Tak znovu, copak u sebe máš?" Ruka mu z úst zmizela a on se mohl konečně nadechnout i ústy.

„V kapse mám peněženku," zachraptěl, ani se nehnul. Skutečně ji tam měl. Než vyrazil vyndal z ní všechny doklady a ponechal tam jen množství peněz, které by je mohlo uspokojit. V duchu se modlil, aby to nebylo málo.

Muž mu hrábl do kapsy a vylovil ji. Spokojeně si prohlédl její obsah a zastrčil si ji pod kabát. „Tu si necháme my. Chlapi, dělejte co obvykle." Otočil se a zmizel v postranní uličce.

Mladík pocítil opět tu nesnesitelnou bolest. Pěst, která mu narazila do tváře, koleno, které zasáhlo jeho břicho. Nevěděl, jak dlouho do něj tloukli, ani se nepokoušel uniknout, jen doufal, že to brzy přestane. Když skončili, pustili ho bezohledně na zem a on zůstal ležet. Koutkem oka ještě zahlédl siluetu v okně.

Zvednout se byla jedna z obtížnějších věcí dnešního večera. Nešlo už se mu tak lehce jako předtím. Chůzi mu ztěžovala bolest břicha a kolen, která si při pádu na zem rozedřel do krve.

Jeho myšlenky se točily neveselým směrem. Třikrát se pokoušel a co se mu povedlo dokázat? Pokusilo se mu pomoct jedno dítě. Jeden jediný člověk a to ještě ke všemu dítě. Jedno bylo jisté, o čistotě dětí nepochyboval, ale když viděl, co z nich vyroste, dělalo se mu zle.

Cesta se táhla neskutečně pomalu. Všude na zemi se povalovaly odpadky. Blonďák by se býval ohnul a posbíral je, nyní byl však rád, že jde.

Na lavičce, o kterou se chtěl opřít, spatřil ležícího muže. Byl nepřikrytý, klepal se zimou a jediné, co na sobě měl, byla mikina. Mladík se zastavil a sundal si kabát. Přehodil ho přes muže a vydal se dál. Nyní už se i třásl zimou. Nezalitoval však oběti svého kabátu. Snažil se nemyslet na to, že lidé by to neudělali. On byl přece lepší.

Kolem něj svižnou chůzí někdo procházel, nedával pozor, kam jde, a narazil do něj. Dřív než mohl blonďák dopadnout na zem, byl však tím mužem zachycen. Měl zrzavé vlasy a hnědé oči.

„Děkuju," špitl mladík.

Druhý mu jen kývl a vyrazil opět pryč.

Od autobusové zastávky už nebyl tak daleko. Byl už úplně zmrzlý a sotva šel. Vylovil z boty papírovou bankovku. Zhroutil se na lavičku a tiše vyčkával příjezdu autobusu. Mohl se tedy plně věnovat sledování svého okolí.

Co chvíli kolem prošel člověk, který se vracel opilý domů. Několik lidí sedělo na lavičkách. Ještě pili a něco nahlas vykřikovali. Zanedbatelné množství aut projíždělo kolem a vypouštělo do atmosféry jedovaté plyny. Jakmile začne svítat, bude jich více. Přesto všechno však městu nikdo nemohl odepřít jeho nádheru.

On pro ni však teď nebyl nadchnut. Nikdy nebyl. Na jeho vkus tu bylo moc lidí, moc aut, moc všeho.

Radostně se zvedl, když si všiml, že autobus už přijíždí. Namáhavě do něj nastoupil, nenamáhal se jít až dozadu. Sedl si na první sedadlo, ke kterému se dostal. Nechtěl se zatěžovat tím, jak asi vypadá ani tím, co si o něm musí lidé myslet. Potřeboval se dostat domů. Nebo aspoň na místo, které teď mohl nazvat domovem.