Vždy mě lákala ta prostá myšlenka napsat své starosti a problémy na kus papíru a zahodit je někam hodně daleko. Nechat je unášet mořem a vědět, že si je se vší pravděpodobností nikdo nepřečte. Lahev se rozbije o kameny, papír se rozmočí. Nakonec se mi naskytla příležitost uskutečnit to, i když v mnohem smutnějším duchu, než jsem myslel.

Lidé kvůli rozchodům páchají sebevraždy, vypsat se na papír se mi jeví jako přijatelnější řešení.

Čím bych začal? Asi popisem té dívky, každý příběh musí mít svůj začátek.

Když jsem ji poznal, byla jako anděl. Pořád se usmívala, byla milá na všechny okolo a nechyběl jí smysl pro humor. Její vlasy mi připomínaly západ slunce a oči hluboké moře. Hned se mi zalíbila a já si ji chtěl získat jen pro sebe. Rád vzpomínám na to, jak jsem jí nadbíhal. Brzy jsem si zjistil, co má ráda. Jednoho dne jsem se konečně odhodlal k činu. Doma jsem připravil termosku čaje a v cukrárně koupil její nejoblíbenější dort. Po škole jsem ji zastavil a pozval do parku. Souhlasila. Strávili jsme spolu příjemné odpoledne. Taky jsem se jí líbil a nakonec jsme se dali dohromady. Připadal jsem si jako princ z pohádky, co konečně drží v náručí svou princeznu. Cítil jsem se s ní skvěle. Miloval jsem ji celou, se všemi jejími chybami, kterých jsem si snažil příliš nevšímat. A možná právě to bylo špatně.

Byla v mém městě nová a já byl jedním z prvních lidí, které tam poznala. Brzy se začala seznamovat i s ostatními lidmi. Přímo před očima se mi měnila. Vlasy, jejichž vůni jsem tak rád nasával, načichly kouřem a naše polibky už chutnaly jen po nikotinu. Ničilo mě to. Kde byla ta chuť malin, kterou jsem vždy cítil díky jejímu lesku na rty? Oblékala se také jinak, vyzývavěji. Šíleně jsem žárlil, ale ona jako kdyby byla vůči mně slepá. Vzdalovala se mi. V nose se jí objevil první piercing. Pořád jsem ji miloval, snažil jsem se s její proměnou smířit. Chodíval jsem s ní na party, ale nepil jsem, hlídal jsem si ji. Brzy jí to začalo vadit a často mi to vytýkala. Hrozně jsme se kvůli tomu hádali a mě to rvalo na kusy. Tvrdila, že už jí nevěřím. Jenže ona neviděla, co dělala, když se opila.

Přátelé se mě snažili přesvědčit, ať ji pustím k vodě, věděli, že už zachází příliš daleko a že mě to ničí. Neposlouchal jsem je a pořád jí stál po boku. Jediné, co jsem odmítal, byla moje změna. Chtěla, abych byl jako ona a to se mi příčilo. Přál jsem si, aby to už přešlo a vše se vrátilo k normálu. Vodíval jsem ji k sobě domů, kde jsme se dívali na filmy, na kterých jsme spolu kdysi byli v kině. K snídani jsem jí dělal palačinky a nosil jí je jako princezně.

Byly to vzácné chvíle, kdy nebyla se svou partou a patřila jen mně. Zase byla na chvíli můj anděl. Po mém bytě chodila v pyžamu nebo legínách a mém vytahaném tričku. Šťastně se smála a pořád mě líbala. U filmů jsme po sobě házeli popcorn, vzpomínali na naše seznámení a já byl šťastný. Měl jsem ji opět zpátky, jenže nikdy ne na dlouho. Jen co opustila můj byt, oblékla na sebe zase  něco vyzývavého, skryla se za tlustou maskou makeupu a já měl jen krásné vzpomínky.

Každý příběh musí mít kromě začátku i konec a ten nastal až po roce od její změny.

Zarezervoval jsem tenkrát místa v jedné klidné pěkné restauraci, po škole jsem ji přišel vyzvednout s jednou bílou růží a pozval ji. Chtěl jsem si s ní užít krásný večer a udělat jí radost. Předem jsem se ujistil, že mají v nabídce minimálně dvě její oblíbená jídla a ještě jsem si u nich schoval ten samý dort, jaký jsem jí koupil v den, kdy jsme se dali dohromady. Z nějakého důvodu pro mě ta schůzka hrozně moc znamenala. Navždy si budu pamatovat, jak na mě pohlédla, a potom mi řekla, že ji to moc mrzí, ale že už jde na party a nestíhala by to. Zeptal jsem se, jestli je jí nějaký hloupý večírek přednější než večer strávený se mnou. Dívala se na mě a oči měla klidné, jako stojatá hladina jezera. Prosil jsem ji, ať jde raději se mnou. Odmítnutí z takového důvodu bolelo.

Řekla mi, že už to má domluvené dlouho a že to přeci můžeme přesunout na jindy. Chtěla mi dát pusu, ale já jí to poprvé v životě nedovolil. Vždy jsem vše odložil jen proto, abych mohl být s ní a ona, i když jsem ji prosil, byla rozhodnutá jít raději na party.

Miluješ mě vůbec ještě? To byla věta, která mi tenkrát slabým hlasem unikla ze rtů. Otázka, na kterou už jsem nedostal odpověď.

Chtěl jsem řvát zoufalstvím, toužil jsem mrsknout jí tu blbou bílou růži do obličeje a utéct. Místo toho jsem tam stál a do očí mi vhrkly slzy. S námahou jsem je potlačil a hodil jsem jí květinu k nohám.

Nechal jsem ji tam stát a odešel. Už nebyla můj anděl, ten se ztratil, uletěl navždy. Slzy už mi volně stékaly po tvářích a já je musel každou chvíli otírat hřbetem ruky.

Zlomilo mě to, proto píšu moři tyhle lítostný slova, nemůžu to v sobě dusit. Ještě ten večer jsem se s ní rozešel přes telefon. Věděl jsem, že pokud ji uvidím, vybaví se mi opět dívka, do které jsem se rok zpátky tak zamiloval, a já bych jí vše odpustil. To se už stát nesmělo.

Nepokoušela se mě kontaktovat, a tak jsem usoudil, že už je jí to jedno. Třeba už má jiného. Ty myšlenky ve mně vyvolávaly úzkost. Nechtěl jsem se v tom hrabat a ani nikdy nebudu...

Na závěr mám jednu prosbu. Pokud tohle opravdu někdo našel, znič ten dopis. Nech moře ho rozmočit tak, jak jsem to zamýšlel. Díky.

Blonďák chvíli na papír jen zíral. Musel zpracovat všechno, co ta slova dokázala říct.

Pomalu se sklonil do dřepu a vzkaz položil na hladinu. Chvíli mohl ještě sledovat, jak dopis bojuje o život, potom ho ale pohltily vlny a on se utopil v závěji mořské pěny.