Jemný vánek mu pročísl vlasy. Snažil se vnímat každé jeho pohlazení po kůži, každý jeho záchvěv.

Na tváři se mu držel výraz značící onu zaujatost a snahu. Rty měl pevně semknuté v jednu linku, obočí svraštělé soustředěním. Šel nejistě a velmi pomalu. Nechtěl nic uspěchat.

V jedné ruce pevně svíral ucha těžké tašky. Řezaly ho do dlaně, ale nezrychlil tempo. Obával se, že by někdo jeho klam prohlédl. Ještě nikdy nepředstíral, že je slepý a se slepeckou holí uměl zacházet stejně špatně jako s hůlkami na čínské nudle.

Nelíbilo se mu, co dělal, ale slyšel, že lidé slepcům pomáhají, a tak si chtěl tento fakt potvrdit. Cítil, jak se mu slepecké brýle posunuly na nose. I když je měl, nechtěl se na cestu dívat, protože si připadal špatně za to, že něco takového předstíral. Doufal, že to za sebou bude mít rychle a půjde dělat zase něco jiného. Přál si najít příklad něčeho, co lidem není lhostejné.

Cítil se opravdu nervózně. Zoufale se snažil sluchem zachytit jakékoli signály, které by mu snad mohly dát najevo, kde je. Jeho zelené oči byly po dlouhé době ve dne zavřené.

Hůl narazila do něčeho, co odhadl jako sloup, a tak se snažil najít průchozí cestu. Soucítil se všemi, kdo tohle museli každý den zažívat, protože to byla jedna z nejvíce matoucích věcí, jaké kdy dělal.

Zastavil, položil tašku na zem a chvíli čekal, potom ji opět vzal do rozbolavělé dlaně. Nikdy by neřekl, že granule a maso pro Naira budou tak hrozně těžké.

Nechtěl se podívat na cestu, rozhodl se nepodvádět a vyzkoušet si to se vším všudy. Byl odkázán jen na klapot hole, zvuky kolem sebe a navíc musel předstírat, že opravdu nevidí. Měl co dělat, aby pokaždé, když kolem něj projelo auto, leknutím neuskočil. Naprostým zázrakem dokázal poznat, že se nachází u přechodu. Zaposlouchal se hlasitého monotónního cvakání a čekal, až se rytmus zrychlí.

Ve své blízkosti cítil další lidi. Podvědomě vnímal jejich pohledy a doufal, že o někoho z nich třeba nezakopne.

Zrychlené cvakání mu dalo najevo, že konečně může vykročit. Jeho chůze byla nemotorná, vrávoravá a nebyl si jist, zda již dávno nesešel z namalovaných pruhů a nekráčí, aniž by o tom měl sebemenší tušení, uprostřed rušné silnice. Jak začínal být čím dál více roztržitý, jeho opatrnost polevovala.

Silný náraz jím otřásl, jak hůl narazila do rohu obrubníku. Nečekal to, a tak mírně vyšel z rovnováhy, ovšem povedlo se mu vyrovnat to. Potlačil touhu otevřít oči a podívat se, kudy má jít. Svědomí se v něm hlasitě ozývalo. Když už se rozhodl předstírat, že je slepý, tak ať si to tedy alespoň odnese. Sám totiž cítil, jak špatné jeho rozhodnutí bylo.

Opatrně nalezl kraj obrubníku a bezpečně ho překročil. Příjemně ho překvapilo, že ještě do nikoho ani do ničeho nenarazil. Uvolnil se, i když ne tolik, aby si mohl dovolit bezstarostnou chůzi. Polevil na ostražitosti a to ho stálo sled nepříjemných událostí.

V následujících několika okamžicích, jako by se mu všechno na světě vysmívalo. Hůl se mu podsmekla na dlažbě a špička podrážky se mu zachytila o uvolněnou dlažební kostku. Gravitace zafungovala přesně tak, jak měla. Vzduch mu akorát stačil pročísnout vlasy, sluneční brýle se mu svezly po nose dolů. Celé jeho tělo se převážilo dopředu a on ve snaze zmenšit následky pádu natáhl ruce před sebe. Oči pořád úzkostlivě držel zavřené, i když netušil, jak se mu to podařilo.

Popruh tašky mu vyklouzl a ta s hlasitou ranou těžce dopadla na zem. Blonďák narazil obličejem do země. Cítil, jak se mu drobné kamínky zarývaly do kůže a zanechávaly v ní šrámy. Ruce měl zkroucené někde pod tělem, dokonce se domníval, že krátce po pádu slyšel křupnutí. Kolena ho pálila stejně jako tvář nebo ruce, kterými se ještě neodvážil pohnout.

Potichu a velice podrážděně zaklel. Opatrně zvedl hlavu ze země a povedlo se mu dokonce si dřepnout, aby mohl vytáhnout ruce zpod svého vlastního těla.

Palčivá bolest v levém zápěstí mu naznačovala, že něco není v pořádku. Kousl se do rtu a rukou začal šmátrat po tašce, jako by s ní nic neměl. Bolest však moc dobře vnímal ze všech zranění, která utržil.

Už se skoro dotýkal jednoho ucha tašky, když se k němu přes přechody konečně sběhli lidé.

„Počkejte, pomůžu vám." Slyšel.

„Nebolí vás nic?" křičel jeden z nich.

Na zádech ucítil uklidňující dotek a několik párů rukou ho najednou uchopilo. Jemně, aby mu nijak nepřitížili, ho zvedli a dovedli ke kraji chodníku, kde se nacházela drobná zídka.

„Jste v pořádku? Teče vám krev," promluvil jeden z mnoha hlasů.

„Nic se mi nestalo," usmál se, „mám to štěstí, že umím skvěle padat." Lež, ale snažil se to alespoň nějak odlehčit. O tohle přesně mu šlo, aby pomohli. Měl z toho příjemný pocit, ale na úkor několika bolestivých ran.

„Tady je vaše taška," ozval se jiný hlas a to už mu někdo pokládal k noze jeho tašku.

„Děkuju," povytáhl koutek úst vděčně blonďák.

Byl to nádherný povznášející pocit zažít pomoc od více lidí. V duchu zářil radostí a kdyby mohl otevřít oči, jasná zeleň v nich by všechno to nadšení odrážela.

„Zavoláme vám pomoc," nabízel někdo.

Blonďák strnul. Přesně toho se bál. V obličeji mu škublo, srdce se mu rozbušilo.

„To je v pořádku, doma mi to někdo ošetří," pronesl klidným hlasem, za kterým se však do popředí pomalu dostávala panika.

„Jste si jistý?" ujišťoval se jeden z hlasů a další přitakávaly.

„Jste si jist, že to zvládnete?"

„Opravdu nemám zavolat? Vypadá to ošklivě."

„Mám to kousek, zvládnu to," snažil se je všechny umlčet. Byl vděčný za jejich pomoc. Přál si vidět je, ale nemohl, a tak si snažil do paměti vtisknout alespoň jejich hlasy.

Aby dokázal pravdivost svých slov, sklouzl ze zídky i s holí a taškou. Dopadl jistě, ale stálo ho to velkou sílu, aby se mu bolavá kolena ihned nepodlomila. Tušil, že to nebude nic vážného, ale bolest se tím nezmenšila.

„Dobrá," uznali lidé nepřesvědčeně.

„Děkuju vám za pomoc, opravdu," věnoval jim zářivý úsměv blonďák.

„Nemáte vůbec zač. Rádi jsme vám pomohli," vyhrkl jeden.

„Ano, o nic nešlo," dodala nějaká žena.

Blonďák kývl, naposledy se usmál a udělal první váhavý krok.

Kolena ho už téměř nebolela, ale v zápěstí ruky, v níž držel tašku, se neustále ozývala bodavá bolest.

Opatrně, tak aby to nikdo nespatřil, pootevřel oči a zahnul za nejbližší roh.

Teď už oči otevřel dokořán, přes hlavu si rychle nasadil kapuci a slepeckou hůl zahodil do nejbližšího odpadkového koše. Nechtěl, aby ho někdo poznal.

Konečně měl možnost prohlédnout si svá zranění. První, čemu věnoval pozornost, byla jeho kolena. Na jednom měl v kalhotách díru a kůži sedřenou do krve. Nebyl to příjemný pohled a pálilo to, ale nešlo o nic vážného. Na druhém byla látka v pořádku, jediné, co značilo zranění, bylo pár kapek krve, které prosákly skrz.

Dlaně měl jen otlačené a na několika místech měl malinké ranky od drobných kamínků. Pohled na zápěstí, které ho celou dobu tak bolelo, už ho vyděsil více. Bylo napuchlé do téměř dvojnásobných rozměrů a nabralo tmavě modrý odstín.

Blonďák si stáhl rukáv mikiny a podrážděně zavrčel.