Blonďák se zarazil a v krku pocítil podivnou pachuť. Nerozuměl té větě ani trochu.

„Asi jsem tě úplně nepochopil. Odkud bys Hamicela znal?" Z nějakého neznámého důvodu měl pocit, že se ho to týká, a chtěl znát odpovědi.

„Není to historka, kterou bych se chlubil nebo ji vyprávěl lidem, který neznam," zamručel. V hlase už mu nezazníval ten prvotní chlad, alespoň při důkladném poslechu ne.
Člověk nemusel být příliš dobrým pozorovatelem, aby to poznal, a blonďák jím byl.

Muž vytáhl z kapsy krabičku cigaret, jednu vylovil a zapálil si ji. Roztřesenými prsty dovedl nikotinovou tyčinku až k ústům a potáhl do sebe jedovatý kouř. Blonďák nakrčil nos, ale nic neříkal, nechával mezi nimi viset tíživé ticho.

„Potřebuješ ještě něco?" zavrčel černovlasý a v očích se mu mihl záblesk nejistoty.

„Vědět, co se stalo." Víc blondýn říkat nemusel. Chtěl ho poznat a zjistit, co se mu přihodilo. Jeho prvotním cílem, když vkročil do oné hospody, bylo zůstat nestranným pozorovatelem, to se mu nepodařilo.

„Co tě to tak zajímá? Neni to tak záživný, jak si asi myslíš," zasyčel muž a věnoval mu jeden ze svých mrzutých pohledů.

Blonďák nakročil v jeden jediný krok. Nemyslel to zle, možná mu chtěl položit ruku na rameno, možná chtěl být prostě jen blíž. Muž však zareagoval ihned.

„Jestli to chceš zjistit násilim, neřeknu ti vůbec nic." Jeho hlas zněl ledově a ostře. Vůbec nepasoval k černovláskově pohledu ani postoji, které byly nervózní a nejisté.

Blondýn se zarazil. Ta slova ho popálila na hrudi. Nikdo, komu chtěl pomoct, si nemyslel, že se mu chystá nějak ublížit. V zelených očích se objevil ublížený chlad. Všechna vřelost z tváře vymizela a nahradilo ji zklamání. Smaragdy se zabodly do zachmuřené tváře druhého muže.

Černovlasému přeběhl v očích záblesk čehosi, co mohl být úlek.

„Nechoděj sem příliš dobrý lidi, už jsem si na to zvykl," říkal to klidně, ale oči ho prozradily.

Blonďák se otočil a pomalu natáhl nohu k vykročení.
Povzdech opustil popraskaná ústa muže s cigaretou v ruce. Chvíli panovalo zvláštní ticho, všechny zvuky kolem nich byly potlačeny, alespoň tak to blondýn vnímal.

„Jenom proto, že ho znáš," ozvalo se zavrčení černovlasého. Lícní kosti se mu nabrousily a čelist zaťala. Jeho tvář působila jako nepovedená vosková figurína.

Blonďák se překvapeně otočil, už si nedělal velké naděje.

„Nockjas ti to pravděpodobně neřekl, ale chápu to, není to nic tak důležitého. Řekl bych, že o mém stavu ani neví,"začal opatrně, „on se totiž nestal slavným rovnou, nějak se musel proslavit. Vybral si k tomu jednu bezvýznamnou talentovou soutěž." Jeho hlas zatím zněl klidně a vyrovnaně.

„Soutěž se však ten rok stala jednou z nejsledovanějších. Vyskytly se na ní totiž dva obrovské talenty. Nikdo do poslední chvíle nevěděl, který byl větší." Černovlasý s hlasitým cvaknutím zapalovače rozzářil další cigaretu. Její mihotavé světýlko se mu odráželo v očích.

Blonďák naprázdno polkl.

„Jo, ty talenty jsme byli my dva. Já a Nockjas. Náš vztah nebyl příliš dobrý, protože jsme proti sobě byli postaveni jako soupeři. Už ani nevím, jestli jsme spolu někdy normálně promluvili," kývl hlavou. Odpovídal na několik ještě nevyřčených otázek.

„Každý týden lidé tu soutěž sledovali, aby viděli, kdo zvítězí. Každý týden jsme prožívali ve strachu, že nás ten druhý předčí."

Zelené oči upřeně zíraly na muže. Zářily v nich otázky, ovšem i odpovědi, které si dokázaly sami domyslet. Plamínky soucitu občas zaplápolaly a zčeřily klidnou hladinu zeleni.

„Hamicel vyhrál," hlesl blonďák. Nebyla to otázka, nebyla to výtka. V té větě nebyla jediná emoce. Bylo to prázdné podotknutí. Připadal si tak slabý vůči osudu, který byl tomuto muži napsán.

Černovlasý kývl.

„Zaslouženě," dodal potom, „jenže já byl moc ublíženej. Hledal jsem důvody i tam, kde nebyly." Oči mu zeskelnatěly a blonďák si nebyl jist ani tím, že před ním stojí ten samý člověk.

„Myslel jsem si, že to vyhrál, protože byl mladší. Jemu bylo dvacet a mně třicet, nalhával jsem si, že je to proto, že má hezčí tvář. Čas plynul a jeho kariéra stoupala do výšin."

Příběh se blížil ke svému konci. Blonďák si zaryl nehet od palce do kůže a zakousl se do rtu.

„Já nahrál pár písní, které měly docela úspěch, ale zdaleka ne takový, jaký měl Nockjas. Nesl jsem to až moc zle," odfrkl si muž znechuceně. Ta nechuť sama nad sebou, to bylo něco, co blonďák zatím viděl jen u dívky, která chvíli po jejím projevu skočila z mostu.

„Byl jsem prostě příliš hrdý, než abych jen tak uznal, že jsem nebyl ten nejlepší, a potřeboval jsem se z toho nějak dostat. Brzy jsem využil všechny své peníze. Pořádal jsem drahé party, utrácel za alkohol a, v neposlední řadě, spadl do drog."

Blonďák už rozuměl, proč mu to nechtěl říkat a mrzelo ho, že ho k tomu donutil. Nedokázal jeho chování pochopit, ale přisoudil to jinému pohledu na svět.

„Takhle žiju už tři roky," povzdechl si černovlasý, „a až nedávno mi došlo, že jsem si naprosto zbytečně zkazil život, že to nebyla Nockjasova chyba, ale moje." Poslední slova se skoro ztratila, i když hlas měl černovlasý pořád klidný.

Někdo otevřel dveře, a tak vznikl slabý průvan. Několik blonďatých pramenů se odlepilo od hlavy a vletěly mladíkovi do obličeje. Tvář měl zachmuřenou a zamyšlenou. Netušil, co má udělat ani co má říct. Pohled zelených očí přesměroval někam do cihlové zdi.

„Je mi to líto," vydechl tiše blonďák. Myslel to skutečně upřímně.

„Nemusí být," mávl rukou černovlasý. Rty se mu roztáhly v neveselém úsměvu. Hluboké oči barvy tmavého karamelu postrádaly jakoukoli emoci.

Blondýnovi přejel mráz po zádech.

„Měl bys jít," naznačil mu muž a zapálil si už třetí cigaretu.

„To bych měl," kývl zelenooký, „ale nemohli bychom se tu zítra sejít ještě jednou?" Nápad ho udeřil naprosto nečekaně, ale byl z něj nadšený.

„Sice nevim, o co ti jde, ale stejnak tady budu," pozvedl muž koutek úst.

„Tvoje jméno?" zeptal se opatrně blonďák.

„Nann Alpin," natáhl ruku, „tvoje?"

„Jsem Nick," usmál se blondýn. Věnoval mu poslední pohled a otočil se.

Zamířil do hotelu, kráčel rychle, nikde se nezdržoval, tentokrát chtěl být zpět co nejrychleji.

Přivítal se s Nairem, rychle se vysprchoval a zamířil do postele. Nezáleželo mu na tom, že je ještě skoro bílý den. Nechal se unášet provazcem nočních můr.

Ráno vyskočil z postele hbitěji než jindy. Ze zvyku zapnul televizi a zamířil do pokojové kuchyně udělat si něco rychlého k snídani. Když se vracel o pár minut později s talířem míchaných vajec a hrnkem čaje, usadil se na pohovku.

Uchopil do ruky mobil a aniž by pohlédl na televizi, vytočil Hamicelovo číslo.

„Ano, Nicku?" ozval se veselý hlas.

„Ahoj, doufám, že tě nebudím," zasmál se nervózně blondýn.

„Ne, potřebuješ něco?"

„Byl bys ochotný pomoct někomu, kdo je na tom dost špatně, ale dříve dělal opravdu skvělou hudbu? Včera jsem ho poznal a myslím si, že by byl schopný se k té hudbě vrátit." Doufal, že jeho odpověď bude kladná. Věřil, že by Nann byl schopen přejít svou hrdost a opět se k hudbě vrátit, i kdyby to mělo být po Hamicelově boku.

„Možná by to šlo." Modrovlásek se zamyšleně odmlčel. „O koho vůbec jde?"

Blonďák se nadšením zvedl z gauče. Pohled mu sklouzl na televizi bez zjevného důvodu. Přečetl si titulek zpráv a ztuhl. Vytřeštil oči. Mobil s hlasitou ranou dopadl na tvrdou zem.

„Nicku? Děje se něco? Nicku!" volal vyděšený Hamicel.

Pro blondýna vše splynulo v jedno. Obraz se mu slil se zvukem, rachot aut ze silnice k němu doléhal mnohem hlasitěji. Srdce mu tlouklo v hrudi obrovskou rychlostí, polil ho chlad. Zíral jen na jeden bod na televizi a nespustil z něj zrak.

„Nicku!" naléhal Hamicelův hlas v pozadí.

Blondýnovy myšlenky byly hlasitější. Křičely, řvaly a způsobovaly mu silnou bolest hlavy. Šokem mu ochrnulo celé tělo. S hlasitým úderem dopadl koleny na zem, s očima pořád upřenýma na televizní obrazovku šmátral po telefonu. Roztřeseně ho uchopil a přiložil si ho k uchu.

„To nic, jsem v pořádku. Zavolám ti později," promluvil na Hamicela. Dokázal se na krátkou chvíli ovládnout, a tak jeho hlas zněl klidně. Nečekal na odpověď a hovor položil.

Nedokázal vstát. Zmohl se jen na to sedět a zírat tupě před sebe. Přitáhl si kolena k bradě a první slza mu skanula po bledé tváři. Brzy seděl na studené podlaze a skrápěl koberec slzami. Naposledy pohlédl na televizi.

Na obrazovce se objevila reportérka a se strojeným smutkem a nezaujatým hlasem se dala do řeči.

„Dnes se pro milovníky hudby udála příšerná tragédie. Talentovaný bývalý zpěvák Nann Alpin byl nalezen ve svém bytě mrtev. Zjevně šlo o předávkování..."