Netušil, jak se tam ocitl ani co ho tam vedlo. Vnímal atmosféru sálající z chladných cihlových zdí a po zádech mu přeběhl mráz.

Ulice mu připadala stísněná a neustále přejížděl očima po zdech ve strachu, že se začnou pohybovat směrem k sobě a rozmačkají ho.

Zastrčil si ruce do kapes a kráčel kupředu. Ze spodního rtu si strhl kus kůže. Ucítil teplou krev, jak mu stéká  dolů a kape na bradu. Bezmyšlenkovitě ji setřel do dlaně.

Nervózně těkal očima kolem. Musel se na chvíli zastavit.

Opřel se o jednu z cihlových zdí a povzdechl si. Vždy míval strach nebo jiné nepříjemné pocity, pokud k tomu měl důvod. Nyní však příčinu neznal a to ho děsilo.

Bezdomovec naproti němu se začal hlasitě dávit.

Nakrčil nos a na chvíli odvrátil pohled. Brzy ho ale stočil zpět, aby mohl překontrolovat, zda je muž v pořádku. Hlasité bublavé chrápání ho ubezpečilo a on mohl pokračovat dále.

Nepříjemné pocity ho neopouštěly. Svazovaly jeho tělo jako pevná pouta.

Nikdy se mu nestalo, že by ho instinkty zradily, a tak je nezapudil, jen natolik potlačil, aby mohl normálně fungovat.

Ze dveří kousek od něj houpavým krokem vyšel opilec a blonďák se mu jen tak tak vyhl.

Postřehl něco, co ho donutilo frustrovaně si povzdechnout a prohrábnout si rukou vlasy.

Slepá ulička. Otočil se a zapřemýšlel, co bude dělat. Do hotelu se mu nechtělo vracet a město už kromě této části viděl. Pohlédl na dveře, kterými se předtím vypotácel ten opilec, nakrčil obočí.

Opatrně, snad aby si to nerozmyslel, se dotkl kliky a stiskl ji. Okamžitě ho ovanul zápach alkoholu a cigaret. Zatoužil otočit se a zmizet. Odejít někam jinam a tady se ani neukázat. Ten impulz byl tak silný, až jeho samotného zaskočil. Nechápal, co se s ním děje ani proč.

Právě proto, že chtěl zjistit, co se to s ním děje, udělal první nejistý krok vpřed a zavřel za sebou dveře.

Zamířil k baru. Jestli měl být tady a vyhnout se jakémukoli konfliktu, nesměl vypadat příliš nevině. Něco už o tomto typu lidí věděl a ne všechno byly dobré zkušenosti.

Usedl za bar a mávl na obsluhu. Dal si, co vždy. I když s ním nebyl Hamicel, dnes měl z nějakého nevysvětlitelného důvodu pocit, že by si měl připomenout jejich setkání v baru.

Byla to vzpomínka, která v něm vzbuzovala tolik emocí, že netušil, jestli je šťastná nebo ne. Za to, že Hamicela potkal, byl opravdu vděčný a věděl, že by jeho přístup k životu byl jiný. Zároveň ho ale nikdy potkat neměl, protože ve svém životě pro přátele neměl místo. Ať bylo jejich setkání správné či špatné, už na tom nezáleželo, protože se nedalo zvrátit. Těžkou otázkou by bylo i to, zda by se vzpomínek na modrovláska vůbec zbavit chtěl. Byl si skoro jist, že ne.

Barman před něj položil sklenici a on děkovně kývl. Blonďaté vlasy mu spadly do čela a zakryly tak jedno jeho zelené oko. Obrátil pohled tak, aby i přes závoj vlasů viděl dobře, a zarazil se.

Jeho pozornost upoutali dva hádající se muži. Zaposlouchal se do jejich velice hlasitého hovoru.

„Řekl jsem, že mi máš dneska dát pokoj," zavrčel jeden z nich. Byl v té méně výhodné pozici. Blonďáka zaujal na první pohled.

Jeho vlasy měly odstín nejčernější noci, už dávno ale pozbyly svého lesku, mastné prameny mu padaly do čela. Tvář měl plnou vrásek a poznamenanou životem. Dříve jistě zářivé oči barvy tmavého karamelu skoro postrádaly známky života. Nyní byly lesklé a zarudlé. Kruhy pod očima značily dlouhodobou únavu. Na jeho těle se dříve mohly rýsovat svaly, teď však bylo vyhublé až na kost.

Druhý muž byl naopak velmi dobře stavěný a vypadalo to, že nemá žádné problémy. Kaštanové vlasy měl nagelované do upraveného účesu a oči mu žhnuly silnými plameny.

„Přece se nenecháš překecávat," zasmál se drsně brunet a přitiskl se k druhému blíže.

„Dneska chci mít klid," zavrčel černovlasý jako zvíře zahnané do kouta. Slabýma rukama se ho pokusil odstrčit, ale neměl dostatečnou sílu.

„No tak, jen si rychle užijem," naléhal pořád hnědovlasý. Pomalu si olízl rty a pohlédl na muže, kterého držel v pasti svého svalnatého těla. Hlas měl nasáklý tužbou. Odmítal se vzdát, dokud nebudou jeho potřeby ukojeny, a to hned.

Blonďák znechuceně nakrčil nos. Jeho chování vůči očividně slabšímu muži mu připadalo ubohé.

„Prostě přijď, až budu mít lepší náladu," pokusil se černovlasý o poslední gesto odporu. Byl tvrdě přiražen ke zdi.

Blondýn seskočil ze židle a zamířil k nim. Nechtěl jen nečinně přihlížet, musel zasáhnout. Přistoupil zezadu k brunetovi a poklepal mu na rameno.

„Myslím, že svůj názor vyjádřil jasně, ne? Vypadni od něj!" zasyčel výhružně. Zelené oči připomínaly pohled hada, než se zakousne do své oběti a z každého slova, které pronesl, odkapával jed.

Muž si ho sjel naoko nezaujatým pohledem, potom pokrčil rameny a beze slova odešel.

Blonďák se podíval na černovlasého a čekal.

„Jestli jsi čekal, že ti skočim kolem krku, měl jsi zachránit prdel někomu jinýmu." Mužův hlas byl drsný a studený. Snažil se znít co nejvíce hrozivě, aby blonďáka odradil, ten se ale rozhodl neodejít.

„Nečekal jsem to," pozvedl koutek úst, „neudělal jsem to proto, že bych chtěl slyšet tvá díky."

To v muži zanechalo osten zvědavosti. Zelenooký si všiml, jak naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel, i toho odlesku v očích.

„Tak proč?" zeptal se nakonec.

„Nepřišlo mi správné jen se na to dívat. Nenávidím, když někdo využívá toho, že je silnější," pokrčil blondýn netečně rameny. Pro něj to byla samozřejmost, ale tušil, že tmavovlásek se s tímto typem lidí příliš často nesetkával.

„Tak co ještě chceš?" zamručel černovlasý.

„Proč jsi tady? Jak ses sem dostal?" vysypal své otázky narovinu. Toužil po odpovědích a chtěl ho poznat.

„Nevím, jestli to chci vyprávět zrovna Nockjasovu kamarádíčkovi," povzdechl si muž.

„Co?" nechápal blonďák.

„Nedávno jsem vás viděl v novinách, poznal jsem tě," vysvětlil mu.

„Ale co s tím má Hamicel společného?" nadzdvihl jedno obočí. Zelené oči měl plné otázek.

V mužově pohledu se objevila nová emoce. Blondýn ji nepoznal. Snad to byla lítost, snad potlačovaná zlost. Mráz v jeho hlase ještě zesílil.

„Byl lepší než já."