Tma. Prudké světlo a náhlé zjevení se obrysů. Vyděšeně se rozhlédl kolem. Poznával to tam.

Kolem něj se tyčily obrovské stromy dosahující výšky několika desítek metrů. Kolem něj padaly listy všemožných barev. V náhlém popudu se jeden pokusil chytit.

Na dlani mu přistál jeden jasně zelený. Zastrčil si ho do malé kapsy kalhot a udělal první váhavý krok.

Panovalo naprosté ticho. Ani zacvrlikání ptáka, ani zaševelení větru. Jen ticho.

Cítil, jak ho na kotnících lechtají stébla trávy a spokojeně se usmál.

Obrátil pohled k obloze, po které plulo množství hvězd. Na jednu se zahleděl. Věnoval jí podvědomě zvláštní pozornost. Jako by ho volala a vábila k sobě svým třpytem.

Zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě. On s ním chtěl mluvit, cítil to.

Cítil to hlasité volání a kráčel směrem, který ho přitahoval jako magnet. On se s ním potřeboval setkat a byl netrpělivý, velice netrpělivý.

Zrychlil chůzi, až skoro utíkal. Už se blížil svému cíli, měl ho na dosah.

Vběhl na louku posetou kvítím. Tyčily se tam obrovské květiny a zářily všemožnými odstíny barev. Od rudé po žlutou, od nebesky modré po světle růžovou. A všechny ty květiny na něj křičely, ať jde k nim. Lákaly ho svou sladkou vůní k sobě jako motýla.

A on na ně zíral a přál si jít za nimi. Nejistě natáhl jednu paži kupředu a s rychlým tlukotem srdce udělal krok vpřed.

Něco ho zarazilo. Jako by ho někdo v úplném koutku jeho nitra volal k sobě. Zaposlouchal se do toho hlasu a svěsil paži volně podél těla.

Rostliny začaly křičet ještě více. Věděl, že pro něj bude lepší, když půjde za nimi, ale hlas volající ho k sobě neumlkal. Ozýval se stále hlasitěji a hlasitěji, rezonoval mu v hlavě a způsoboval palčivou bolest.

„Tvůj čas běží rychle. Přeješ si prodloužit ho?" zazněl mocný dunivý hlas. Když promluvil, i květiny umlkly. On sám k němu cítil respekt. Jen ten hlásek pořád naléhal a naléhal. Proč není chvíli zticha?

Padl na kolena do vlhké trávy a chytil se za hlavu. Bál se, že mu za chvíli pukne. Bolest se rozlévala do celé hlavy a nabírala na síle. Začala se pomalu šířit do celého těla, až nebyl schopen pohybu.

„Musíš se vrátit. Přeješ si svůj čas prodloužit?" v hlase byla slyšet zřetelná starost. Celý svět začínal řvát. Dokonce i hvězdy zářily jeho jméno, kterému ale přesně nedokázal rozumět.

Zoufale praštil hlavou do země. Bolest nepřestávala, naopak se jen stupňovala.

Zaměřil se na hlas z jeho nitra. A najednou zjistil, že vůbec nevychází z něj, ale z té jasné hvězdy na obloze. Proto na ni hleděl, proto ho tak zaujala. Zaúpěl bolestí.

„Ano," vykřikl zoufale. Najednou jako lusknutím prstu všechno utichlo. Rostliny oněměly a hlas už se znova neozval.

Jen křik z té jedné hvězdy se ozýval pořád znovu a znovu. Se stejnou naléhavostí jako celou dobu.

Pohlédl na ni a natáhl ruku směrem k ní. Naprosto spontánně a bez zjevného účelu.

Hlas volající jeho jméno ještě zesílil. Všechno osvítil náhlý záblesk světla a jeho tělo vystřelilo kupředu.

Hamicel odskočil od pohovky, teatrálně se chytil za srdce a usmál se. Brzy mu však úsměv opadl a v očích se objevila starost.

Blonďák seděl na pohovce, byl celý zpocený a zadýchaný, v krku ho pálilo. Vyděšeně třeštil oči na modrovláska.

„Jsi v pořádku?" vzpamatoval se Hamicel a přispěchal zpět k němu. „Křičel jsi ze spaní a zmítal sebou, tak jsem tě chtěl probudit."

„To nic. To je v pořádku, hned to přejde. Díky," usmál se vděčně blonďák, přijal nabízenou paži a opatrně se zvedl.

„Co se ti zdálo? Vypadal jsi dost špatně," zajímal se Nockjas, zatímco mu podával sklenici.

Blonďák si ji vzal.

„Jen noční můra," mávl rukou a hltavě se napil. Konečně se začínal uklidňovat.

„Tak jinak," zasmál se Hamicel a přejel ho podezřívavým pohledem. „Kdo je Nairus?"

Blonďákovi málem zaskočilo, avšak povedlo se mu vzpamatovat včas. V jeho očích hořel úlek, ale přesto nezaujatě nadzdvihl obočí.

„Proč?"

„Říkal jsi to jméno a docela často." Modrovlásek si ho sjel nedůvěřivým pohledem. Cítil na něm, že není ve své kůži a to ho zneklidňovalo.

„Je to moje štěně," usmál se blonďák. „Nedávno jsem ho našel a nechal jsem si ho."

Hamicel mu zcela nevěřil. Proč by v noční můře křičel jméno svého psa? Muselo v tom být něco víc.

„Docela ironie, že?" ozval se blondýn zahloubaně. Koutky úst měl mírně povytažené vzhůru.

„Co?" nechápavě nakrčil nos.

„Chtěl jsi, abych tu zůstal a pomohl ti přijít na jiné myšlenky. Nakonec mi s tím budeš pomáhat ty." Blonďák se snažil vypadat vesele a působit bezstarostně. Příliš mu to nešlo. Pořád byl silně otřesen, v krku ho štípalo a točil se mu celý svět. Ruce se mu klepaly tak, že když si chtěl dolít minerálku z lahve, musel sklenici položit na linku a lahev chytit oběma rukama.

„Co kdybys mi řekl, co se ti vlastně zdálo?" navrhl Hamicel. V hlase mu nezněla žádná naléhavost. Byl zvědavý, ale nechtěl na zelenookého tlačit.

„Hame," povzdechl si blonďák, „dozvíš se to. Slibuju." Jeho oči byly najednou tak ustarané, až se mohly zdát o několik let starší, než skutečně byly. V tu chvíli nesly tíhu celého světa a možná ještě něčeho dalšího. Pohled do nich by se rovnal pohledu do studny pravdy. Hamicel do nich pohlédl, ale žaludek se mu stáhl. Přijde na to, čeho se blondýn tak bojí. S tou myšlenkou odvrátil tvář.

„Dobře," kývl Nockjas a zapřemýšlel, jak přítele rozveselit. Přál si, aby si spolu mohli užít i chvíle, které jsou u normálních přátel běžné. Jen ho nenapadalo, co by teď jejich náladu zlepšilo nejlépe.

Pohled mu sklouzl k ovladačům u televize. Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv.

„Že mě tentokrát neporazíš?" ušklíbl se a jemně do blonďáka šťouchl.

V zelených očích se objevila jiskra a on vyrazil směrem k televizi.

Hamicelovi došlo až pozdě, o co se snaží, a tak doběhl až, když už blondýn seděl na pohovce, peřiny ležely na zemi, a v rukou svíral ovladač.

„Hej, to je nefér," ozval se naoko uraženě modrovlásek.

„Proč by mělo být?" uculil se blonďák.

„Nedělej, že nevíš, Nicku. Vzal sis ten lepší ovladač," zasmál se. Byl rád, že je na tom jeho přítel alespoň o trochu lépe.

„Není lepší, to jen ty neumíš hrát," vyplázl na něj zelenooký jazyk.

Ahoj, u této kapitoly si opakovaně říkám, jestli jsem toho náhodou neprozradila až moc :D. Každopádně u minulých kapitol hodně z vás psalo své teorie a mě by zajímalo, jestli jsem něčí teorii podpořila nebo naopak. Byla bych moc ráda, kdybyste mi to napsali do komentářů. :D