Blonďák se probral s obrovskou bolestí hlavy. Sám nevěděl, jak se ve stavu, do jakého se po odchodu z toho hotelu uvedl, dokázal dostat zpátky na svůj pokoj. Nikdy se tak neopil, vlastně se ještě nikdy neopil, a tak to pro něj vše bylo nové. Problém se tím však nevyřešil a blonďák si složil hlavu do dlaní. Nebylo to jen kvůli bolesti hlavy.

Ani se nenadál a už vytahoval z kapsy kalhot mobil, prst se mu zasekl těsně nad Hamicelovým jménem. Byl plně odhodlán zavolat mu a říct, že ho to strašně mrzí, ale už se nemohou dále vídat. Že vlastně nikdy žádné přátele nechtěl a že to už nezvládá. Během krátkého přátelství s ním porušil hned několik svých zásad. Už se chystal opravdu mu zavolat, když s sebou trhl.

Mobil se rozvibroval a na displayi se objevilo Hamicelovo jméno. Blonďák byl zmatený, Nockjas volal jemu. Váhavě telefon zvedl.

„Nicku, já se omlouvám, mělo mi to dojít. Jsem hroznej idiot, promiň mi to." Hamicel zněl plačtivě a vychrlil omluvy tak rychle, že jim bylo stěží rozumět.

Blondýn vůbec nechápal, o co jde. Vycítil však z modrovláskova hlasu, že se děje něco vážného. „Co se stalo?" vyhrkl překvapeně. Odvaha, kterou předtím nabyl, ho opustila.

„Měl jsem tušit, že to nenechají jen tak, neměl jsem..."

Blonďák Hamicelův monolog přerušil. „Co se stalo?" zavrčel podrážděně.

„Neviděl jsi ty zprávy? Podívej se, moc se ti za to omlouvám." Hamicel típl hovor.

Blonďákovi utkvěl v paměti zoufalý tón, jakým bylo těch pár vět pronášeno a stisknutím tlačítka spustil televizi.

Zrovna dávali zprávy. V obrazovce viděl usměvavou blondýnku navlečenou v naprosto směšných šatech a držící mikrofon. Chvíli se jen dívala do kamery a potom promluvila, blonďákův byt zaplnil odporný uječený hlas.

„Ano, je tomu skutečně tak, jak řekla moje kolegyně. Zdá se, že miláček světa Hamicel Nockjas si konečně našel partnera. Nebudete věřit tomu, kdo to je. Slečny, myslím, že u Hamicela už nemáte šanci. Jeho srdce si totiž pravděpodobně získal tento roztomilý blonďáček."

Na obrazovce se objevil záznam jeho, jak se prodírá davem, chytá ho ochranka a následně vchází do hotelu.

„Doslova se prodral davem a zmizel v hotelu na bezmála tři hodiny. Poté zamířil ven, bohužel se nám nepodařilo dále pro vás jeho kroky vypátrat."

Následoval záznam na něj, jak naštvaně odstrkuje reportérku od sebe a mizí v davu.

„Myslím, že tento mladík to v nejbližší době nebude mít jednoduché, přecijen Nockjas je mezi ženami opravdu oblíbený. Spousta děvčat si na něj jistě dělala zálusk a zjištění, že jim ho přebral mladík, jehož jméno ještě neznáme, musí být opravdu zdrcující. Kdo je onen tajemný muž? To pro vás brzy zjistíme."

Blonďák naštvaně vyrazil k televizi, popadl kabel a silně trhl. Zástrčka vyletěla a vytrhla ze zdi i zásuvku.

Blondýn zaklel, ale popadl skleněnou vázu, do které mu pokojská každý den dávala květiny, a mrštil s ní o zeď. Nestačilo to, a tak popadl sklenici a hodil s ní o zem. Zajel si prsty do vlasů a zhroutil se do dřepu.

Vztek odezněl a nahradilo ho zoufalství. Nemohl si dovolit, aby ho lidé poznávali na ulici, nemohl a nechtěl být známý. Nezvládne to, věděl to.

Musí s tím skončit, se vším. Vrátí se do svého domu, udělá to, co musí, a bude vyřešeno. Někde hluboko v nitru se za tyto myšlenky zastyděl. Vzdát to tak snadno? To nebyl jeho styl. Netušil, kdy se v něm objevil ten sobec, co myslel jen na sebe. Zoufalství však neodeznívalo.

Uvnitř něj se odehrával vnitřní souboj tak zoufalý, že ani jedna strana nemohla být vítězem.

Opět zaklel a udeřil pěstí do zdi.

Nutně potřeboval na vzduch.

A pak se mu náhle, v prudkém záchvěvu sobecké zoufalosti, vybavil Hamicelův zničený hlas, jakým se mu omlouval.

Vztek zmizel.

Jeho teď budou na ulici poznávat lidé a bude mít problémy s novináři, ale co Hamicel?  Rozhlásili o něm, že není na dívky. Bude teď mít ohromný problém někoho si najít.

Zoufalství je zbytečné, musí s tím něco udělat, pro Hamicela.

Vyběhl z bytu ani nezamkl svůj pokoj, klíčky si za běhu strkal do kapsy.

Když se ocitl před hotelem, pořád před ním bylo mnoho fanoušků a novinářů. Ihned se kolem něho semkli a jeho zase pohltil ten pocit paniky, tentokrát se ovládl. Dá jim šanci a pokusí se ochránit Hamicela.

„Chtěl bych něco říct!" křikl do davu kolem něj. „Ale potřebuju kolem sebe trochu místa," křikl ještě jednou a k jeho údivu se lidé rozestoupili a věnovali mu trochu prostoru. „Pro začátek, je mi velice líto, jak Hamicel těžce odnesl přátelství se mnou, ale doufám, že se vaše chování změní. Já s Hamicelem jsme pouze přátelé, nikdy mezi námi nebylo nic víc. Seznámili jsme se paradoxně v situaci, kdy potřeboval někoho, komu by se mohl svěřit. A víte proč?"

Dopřál si chvíli ticha. Rozhodil jednou rukou a tou druhou nenápadně dloubl do hezké brunetky vedle něj.

Okamžitě zpozorněla a on nenápadně ukázal na ni, na sebe a pak si jakoby přirozeně prstem přejel po rtech.

„Protože ho ničí to, jak se chováte. Nemůže se s nikým seznámit aniž byste se do toho cpali. On miluje své fanoušky nadevše, ale copak není jen člověk tak jako vy?"

Při této otázce se opět otočil na tu brunetku a nadzvedl obočí v tázavém gestu. Vypadalo to, že k ní promlouvá jako k části davu, on ale čekal na úplně jinou odpověď. Kývla a on se šťastně usmál.

„Odpověď zní ano, tak proč tohle vše? Proč se musí opíjet v baru, aby zakryl svůj žal? Proč si nemůže přivést do hotelu kamaráda aniž by si všichni mysleli, že jsem jeho přítel?" Opět se dramaticky odmlčel. „Fanoušci, on vás všechny miluje. Miluje vás tak, jako já miluji tuto dívku." Zhluboka se nadechl a uchopil brunetku za ruku.

Ta postoupila k němu a s nesmělým úsměvem se na něj podívala. Všechno kolem utichlo, ozývalo se pouze cvakání fotoaparátů. Naklonil se k ní, chybělo už jen pár centimetrů. Udělal poslední pohyb, potom ji bez jediného citu políbil a ruce přemístil na její zadek. Po pár vteřinách se odtrhl.

„Jestli nás omluvíte, rád bych teď šel za Hamicelem, děkuji za pozornost." Usmál se tím nejsladším úsměvem, jaký dokázal a dívku chytil za ruku. Zamířil k hotelu a z hrudi mu spadl obrovský kámen.

Vyhledal Hamicelovu ochranku, která ho naštěstí už znala, a tak ho i bez hesla pustila do hotelu a zavedla před Nockjasův pokoj. Brunetka vedle něj jen zírala. „Máš u něj autogram," usmál se na ni a bez klepání otevřel dveře pokoje.