Zrovna stál v knihkupectví a listoval úzkou knihou. Její obsah ho na první pohled zaujal.

Najednou se mu rozvibrovala kapsa. Sáhl po telefonu a přijal hovor. „Máš čas?" vyhrkl na něj Hamicel.

Blonďákovi se po tváři nevědomky rozlil úsměv. „Čekal jsem, kdy se ozveš, ale myslel jsem, že mne aspoň pozdravíš." Zněl šťastně. Zážitek z nedávné noci ho tížil, ale modrovlásek nemusel vědět, co se stalo.

Byl rád, že se mu podařilo zmizet. Ráno si jen v televizi vyslechl, že dívka byla na místě mrtvá.

„Promiň," ozval se provinile Hamicel, „můžeš přijít prosím?"

Blondýn se opět usmál. „Kam?" zeptal se.

Nockjas zahlásil jméno a adresu jednoho z nejdražších hotelů, které v Berlíně byly. „Ochrance se budeš muset nahlásit. Řekni jí, že jsi Nick a," chvíli zauvažoval, „zebra není antilopa. Řeknu jim, že je to heslo." Chvíli bylo ticho, a pak ho Hamicel opět přerušil. „Za jak dlouho přijdeš?" Nadšení z jeho hlasu přímo sálalo a bylo tak silné, až se blonďák musel pousmát.

„Musíš mít mnoho přátel, proč se tak těšíš na mě? Poznali jsme se nedávno. Nic o sobě nevíme." Byl přesvědčen, že ať bude odpověď jakákoli, nebude jí rozumět.

„Právě proto," odpověděl rychle modrovlásek. „Tak až dorazíš, nahlaš se na ochranku, odvede tě za mnou. Zatím čau."

Blonďák upřel překvapený pohled na telefon. Hamicel mu to položil. Jedno jeho obočí vyletělo vzhůru. Přemýšlel, co řekl špatně. Došel k názoru, že bude nejlepší, když se ho zeptá sám a spěšně vyšel z knihkupectví. Zadal adresu hotelu do mobilu a vyrazil na cestu. Hotel, ve kterém byl ubytovaný on, byl od toho Hamicelova pěšky jen chvíli.

Jak kráčel po cestě, vracely se mu vzpomínky na tu noc, na tu dívku. Přemýšlel nad jejími slovy a jeho mysl opět zaplavovaly chmurné myšlenky.

Minul několik historických staveb, když spatřil velkou budovu. Budova byla obrovská a před ní stála spousta lidí.

Všude byla hromada novinářů s kamerami a mikrofony a fanoušci. Blonďákovi došlo, že se jedná o hotel, ve kterém je ubytován Hamicel, a vykročil. Začal se opatrně prodírat davem.

„S dovolením!" zesílil hlas, aby překřičel tu změť hlasů a zvuků a donutil novinářku před ním, aby mu ustoupila. „S dovolením!" vykřikl ještě hlasitěji a odstrčil jednoho fanouška stranou. I přes všechny jeho snahy se dav kolem něj začal stahovat a on dostal pocit, že se z něj nemůže dostat.

Pocit úzkosti a stísněnosti se stupňoval a on se zoufale začal prodírat kupředu. Slyšel jejich rozhořčené hlasy, viděl ruce, které se ho snažily zachytit. Vše mu splývalo v jedno. Cítil jen úzkost, a tak zavřel oči a postupoval dál.

V tom ho uchopily dva páry rukou a on oči s úlekem otevřel.

„Tady nemáš co dělat." Drželi ho dva svalnatí muži, kteří mohli být ochranka.

„Počkat!" vykřikl. „Jsem Nick, Hamicel chtěl, abych za ním přišel!"

Bodyguardi zastavili a přeměřili si ho nejistými pohledy. „Heslo?" zeptal se jeden z nich.

„Zebra není antilopa," vydechl. Srdce mu bušilo a pořád přes slzy úzkosti viděl rozmazaně.

Muži změnili směr chůze a zamířili s ním ke vstupu do hotelu. „Nockjas tě nevaroval, že budeš mít problém dostat se sem?" Nadzvedl obočí jeden z nich, když si všiml, jak blonďák zrychleně dýchá.

„Měl jsem to předpokládat," povzdechl si blondýn.

„Vypadal jsi dost rozhozeně, už je to v pořádku?" zeptal se ho druhý bodyguard.

Pokud existovala nějaká zažitá představa nerudných bodyguardů, tak na ty dva se rozhodně nevztahovala. Už ho nedrželi za paže a starostlivě si ho prohlíželi.

„Už je mi fajn," usmál se zářivě. Nechtěl, aby se na nic vyptávali, nechtěl, aby na něj mluvili. Momentálně si nepřál nic jiného, než zmizet domů. A tak dělal to, co vždy, maskoval své problémy smíchem.

„Tak pojď, vezmeme tě k Nockjasovi, když už jsi kvůli němu podstoupil tohle," zasmál se první z bodyguardů.

Blonďák jen přikývl. Prošli několika klikatými chodbami, vyjeli výtahem a ocitli se před dveřmi do VIP pokoje.

„Běž dovnitř, my počkáme tady." Blonďák se na oba muže děkovně usmál a se zaklepáním vešel dovnitř.

„Ne, opravdu nic nepotřebuju, mám už všechno. Můžete mě prosím přestat rušit?" ozval se Hamicel nabroušeně.

„Jak si to můžeš dovolit, být takhle nepříjemný na personál hotelu, nestydíš se za sebe trochu?" poznamenal blondýn a po jeho tváři se rozlil, teď už upřímný, úsměv.

Hamicel se otočil a ihned se k blonďákovi vydal. „Promiň, nevěděl jsem, že jsi to ty," nervozně si prohrábl vlasy. „Sedni si, chovej se jako doma. Můžu ti něco přinést? Natahali mi sem tolik jídla, že nevím, co s tím." Blonďák se ani nenadál a už mu Hamicel cpal pod nos mísu ovoce a tác chlebíčků.

„To je dobré, nemám hlad, díky," odmítl slušně.

„Ne, vezmi si, dokud si nevezmeš alespoň jedno jablko, nikam neodejdeš."

Blonďák si Hamicela přeměřil nevěřícným a odmítavým pohledem, poté se neochotně natáhl pro jablko. Jeho pozornost však v tu chvíli upoutalo jiné ovoce. „Co je to?" zeptal se a do ruky uchopil kulatý plátek nějakého žlutého ovoce.

Hamicel se na něj překvapeně zadíval. „Ananas." Pokrčil rameny. Až když si všiml blonďákova zmateného pohledu, nevěřícně se na něj podíval. „Ty nevíš, co je ananas?" Blondýn pomalu zavrtěl hlavou. „Odkud vlastně jsi?" zeptal se Nockjas.

„Odněkud, kde není ananas." Blonďák při pohledu na neznámé žluté ovoce nakrčil nos.

„Tak ho zkus," pobídl ho Hamicel a sám si vzal chlebíček z tácu.

Blonďatý mladík k ovoci nejdříve nedůvěřivě přičichl a až po chvíli se odhodlal do něj kousnout. Nechutnalo mu to, na venek však nedal nic znát. „Jde to," kývl hlavou a radši si do úst nacpal celý zbytek plátku, aby měl od té chuti už pokoj a vypadal, že mu to opravdu chutná.

„Dostal ses sem bez obtíží? Zapomněl jsem tě varovat, že možná budeš mít trochu problémy," zeptal se nejistě Hamicel.

Blonďák se ušklíbl, kéž by měl jen trochu problémy. „Ne, bylo to celkem v pohodě. Máš moc milou ochranku."

Mávl rukou. „Dá se to s nima zvládnout. Alespoň nežalují, když jim zmizím." V Hamicelově hlase zněl opět ten zvláštní tón. Jeho pohled se změnil. „Co bys chtěl dělat?" zeptal se potom.

„Nechám to na tobě," zazubil se blonďák, nevěděl, co by měl navrhnout. O přátele nikdy nestál, moc dobře věděl, proč tu je. Tuto myšlenku se ale rozhodl potlačit, teď nechtěl nad ničím přemýšlet.

„Podíváme se na film? Nějakej vyberu."

Blonďatý mladík kývl, proti filmu nic neměl a čas s Hamicelem, ač bylo obtížné si to přiznat, mu příjemně utíkal.

Hamicel mezitím zapojil flashku do televize a spustily se úvodní titulky.

„Co je to za film?" zeptal se zaujatě blondýn.

„Uvidíš," ušklíbl se modrovlásek a za chvíli už seděl vedle blonďáka na pohovce. V ruce držel mísu popcornu a na stolku byly dvě skleničky, v nichž byla nalita Cocacola.

Blonďák se kysele ušklíbl. „Dáváš jídlo třeba na pomoc dětem nebo tak?" zeptal se. Tak moc doufal, že uslyší kladnou odpověď.

„Posílám peníze," odpověděl mu Hamicel stručně.

To blondýnovi stačilo. Styděl se za to, že se zeptal. Nockjas určitě není tak štědrý jen k němu. Chtěl se mu omluvit, ale to už začal film. „E.T. - Mimozemšťan?" zeptal se překvapeně. „O čem to je?"

„Ty ten film neznáš? Tak se dívej."
Hamicel byl zjevně pořád udivován neznalostí onoho blonďatého mladíka.

Blonďák se na film opravdu dívat začal a líbil se mu. V jeho nitru k němu však děj doléhal více, než by si přál a ve chvíli, kdy docházelo k loučení a film skončil, zatoužil být někde sám.

Roztřeseně vzal do ruky mobil a dělal, že mu někdo volá. „Hamicele, je mi to moc líto, ale musím jít." Říkalo se mu to těžko, ale musel odejít, nedokázal by to. „Můžu přijít zítra, jestli máš čas," usmál se. Nechtěl, aby si modrovlásek myslel, že je to kvůli němu.

„Potom ti zavolám," usmál se na něj také Hamicel a krátce blonďáka objal. „Ahoj, Nicku." Blonďák vyšel ven z pokoje a společně s oběma bodyguardy zamířil ven.

Jen co ho propustili, prodral se davem ven. Všechny, kteří s ním chtěli mluvit, protože právě vyšel z hotelu, kde byl Hamicel ubytován, od sebe odstrkoval. Když se konečně se zoufalstvím v srdci probojoval ven, věděl přesně, co teď udělá.

Půjde se opít.