Don během jejího vyprávění naslouchal tak, jak to nikdo jiný ještě nedokázal. Občas se zeptal na nějaký detail, který mu nebyl jasný, ale v podstatě ji nevyrušoval. Asi v polovině zmlkl a zbledl. Díval se na ni ustaranýma očima a na konci udělal něco, co by od Donavana Everse, kluka, kterého od srdce nemůže vystát, nečekala – objal ji.

Ale nebylo to takové to objetí ze soucitu nebo ze zdvořilosti, kdy prostě víš, že se sluší člověka v dané situaci obejmout. Něžně kolem ní ovinul svoje kilometr dlouhé paže a pevně a láskyplně ji držel.

Dean cítila jeho hřejivý dech na svém krku a to způsobilo, že ona ten svůj zatajila. Sálalo z něj teplo. Dean zavřela oči a po krátkém šoku z toho, co se to právě odehrává, mu objetí opětovala. Zavrtala mu obličej do trika na hrudi a umazala ho několika kapkami slz, kterým nedokázala zabránit.

Že je prochladlá si uvědomila, až když se odtáhl. Měla na sobě jenom pyžamo, které se skládalo z vytahaného volného trička a krátkých šortek. Vyrašila jí všude po těle husina a zachvěla se.

I když to byl téměř nepatrný pohyb, Don si toho všiml. Přisunul se k ní blíž a vzal ji kolem ramen, aby ji zahřál. Znovu ji zavalila jeho vůně – voněl po jablcích, Slunci, horké čokoládě a vzduchu po dešti. V podbřišku se jí zatřepotali motýlci.

„Páni, čím jsem si zasloužila tolik dotyků? Měl bys přestat pít, nebo to bude vypadat, že po mně jedeš," vyhrkla Dean bez přemýšlení. Udělala by cokoli, aby zastavila ten pocit šířící se jí po těle. Nechtěla si to připustit.

„Neboj, to v tvém případě nehrozí," ucedil a suše se zasmál. Dívka v hrudi ucítila bodnutí. Au. I když s tím začala ona, tentokrát ji jeho slova bolela, i když jí to vlastně mohlo být úplně putna.

Ale neodtáhl se.

Venku kolem jejich domu projelo auto. Záře ze světlometů se na okamžik upřela do jejich oken a osvítila místnost. Poté prostor ovládla opět temnota.

„Pořád jsi mi ale neodpověděla na moji otázku," pronesl do ticha mladík.

Dean se v hrdle zadrhl hlas, když ucítila, jak ji jeho horké prsty pohladily po holé pokožce na stehně. Už podruhé se v ní vzedmul ten pocit, jako když se v jejím nitru odpaluje ohňostroj. V ten moment děkovala všem možným bohům za tmu okolo nich, protože kdyby viděl její rozpálené líce...

To gesto by jí nemělo přijít tak sexuální. Co to s ní jenom je? Určitě chtěl jenom naznačit, že stále mluví o té jizvě. Pořád mu neřekla, jak k ní přišla.

Uběhlo několik sekund, než byla schopná znovu promluvit. Kůže jí zbledla o několik odstínů. Připadala si jako chameleon, který svou pokožku akorát nemění podle prostředí, ale emocí.

„Po tom plese mě odvezli do nemocnice," začala a najednou jí její hlas připadal cizí. „Stejně tak půlku školy. Ostatní na tom byli mnohem hůř, takže se docela divím, že si mě tam nechali. Dali mi nějaký prášky, po kterých jsem byla jako v limbu. Spala jsem celý další den a probudila se až večer. Ještě mě nechtěli pustit, byla jsem zavřená na pokoji a měla jsem celou noc na přemýšlení. Myslela jsem, že už nikdy neusnu, protože pokaždý, když jsem zavřela oči, viděla jsem tu krvavou scénu před sebou. Doktoři mi nechtěli nic říct a rodiče stejně tak. Chtěla jsem vědět, jestli Gnash přežil. Měl jsi vidět jejich výrazy, když jsem se jich na to zeptala. Jako by si všichni do jednoho mysleli, že si zaslouží shořet v pekle. A taky že jo! Jenže já jsem ho asi milovala a pomyšlení, že jsem ho zastřelila... Bože, tak moc jsem musela myslet jenom na to, že ho nechci ztratit. A tím jsem si připadala jako ještě horší člověk, protože mi záleželo na člověku, kterého všichni nenáviděli." Už zase se jí chtělo brečet, ale nevyšel z ní jediný další vzlyk.

„A přežil?" zeptal se šeptem, tak potichu, že to sotva zaslechla.

„Představ si, že ležel na JIPce jen o několik dveří dál. Nechtěli mě k němu pustit. Nikdo k němu nesměl, samozřejmě. Když mě pak ráno pustili, šla jsem kolem jeho pokoje. Hrozně moc jsem ho chtěla vidět, ale hlídali mu dveře policajti. A když jsem se konečně dostala z tý zasraný nemocnice, všichni mi děkovali. Chápeš to? Celý město mi děkovalo za to, že jsem střelila svýho kamaráda. Co je tohle za zvrácenost." Odkašlala si. Zničehonic měla neuvěřitelně sucho v ústech. „A moje rodina se chovala, jako bych právě vylezla z psychiatrie po několika letech. Ani vteřinu jsem nemohla být sama. Mám pocit, že si i udělali rozvrh, kdo se mnou kdy bude... Až za dva týdny jsem konečně mohla být chvíli sama. Máma měla noční a taťka byl zas někde pracovně. Měl mě mít na starosti Jake, ale on... Nebyl to ten samej Jake, jakýho znáš teď. V Portlandu se chytil špatný party a štvalo ho, že nemůže propařit každej večer jako dřív, že na mě musí dohlížet. Vykašlal se na mě a vypařil se. A o samotě to na mě konečně padlo. Tehdy jsem měla svůj první záchvat úzkosti. Měla jsem pocit, že za to všechno můžu já. Že si tu kulku v noze zasloužím já. Tak jsem se... bodla. Ve zkratce," dopověděla.

Don zalapal po dechu. „Ty sis to udělala sama."

„Nikomu jsem to ještě neřekla. Moje rodina to samozřejmě ví, ale chápeš... Doma byl ještě Percy, našel mě docela rychle a zavolal pomoc. Na malýho kluka je docela chytrej. Mohl by sis to, prosím, nechat pro sebe?"

„Jasně, že jo, nejsem idiot," řekl, ale ne jako výtku. Když se Dean ušklíbla, usmál se taky a doplnil: „Dobře, přiznávám, že občas malinko jo, ale slibuju, že se to nedostane dál."

„Děkuju," pootočila hlavu jeho směrem. Kdyby se Don snad jen o píď sklonil, jejich rty by se dotkly. „Ani ne do měsíce jsme se rozhodli o stěhování. Byl to nápad mojí psycholožky. Abych začala znovu někde, kde mi ho všechno nebude připomínat. Ale myslím, že to naši udělali i kvůli Jakeovi. Potom, co jsem si to udělala, si to Jake hrozně vyčítal. Měl mě hlídat. Přestal hulit a stal se z něj ukázkovej bratr, ale rodiče se báli, že se zase vrátí ke starý partě."

„To mě moc mrzí. Nevím, co na to říct."

„To nemusíš, už to není tak zlé jako dřív. Snažím se přes to dostat. Chodím na sezení k jedný fakt skvělý paní, která to umí. Hodně mi pomohla."

„To jsem rád. Fakt rád," ozvalo se jí hned u ucha. Znělo to tak od srdce, že málem zapomněla, kdo má ruku okolo jejích ramen. Že by se tímto večerem smazaly mezi ní a Donavanem všechny křivdy, jež mezi nimi panovaly? To by byl ráj na zemi.

„Proč nosíš ty svoje šátky? Nikdy jsem neviděla, že by sis je sundával. A to bydlíme v jedný domácnosti," zeptala se a nabídla mu flašku.

„Cože?"

„Jsem na řadě."

Don bez odpovědi sundal ruku z jejích ramen, což v ní vyvolalo pocit zklamání. Myslela si, že odchází. Ale nezvedl se. Začal si vzadu na hlavě rozvazovat šátek petrolejově zelené barvy.

Dívka nevěděla, kam s očima. Nepřišlo jí vhodné jednoduše zírat, co se pod šátkem dosud skrývalo. A tak prostě upřela své zraky do těch jeho. Dívali se na sebe, nosy jen pár coulů od sebe. Uzel povolil. Šátek se mu svezl do klína. Stále si opětovali pohledy. 

Na tváři jí zašimral jeho lehký dech. Až tehdy se odvážila vzhlédnout. 

Pár milimetrů pod vlasovou linií se mu táhla široká rozšklebená jizva. Vypadal s ní trochu jak Harry Potter, napadlo ji s ironií. Ale nebylo to nic, za co se musel stydět, co by musel skrývat. Neubývalo mu na kráse, naopak. Paradoxně se Dean líbil ještě víc.

Ne že by se jí líbil. To přece nepřipadá vůbec v úvahu.

Dobře, možná jenom maličko.

Jako by si její ruka dělala, co chtěla. Aniž by k tomu dal Deanin zmatený mozek nějaký pokyn, její paže byla zničehonic natažená k Donovi a konečky prstů mu opatrně přejela přes nerovnou pokožku. Donavan ztuhl, ale neucukl. Když si dívka uvědomila, co to provádí, okamžitě svou ruku zase stáhla zpátky k tělu. „Promiň," vyjekla. „Nevím, co mě to napadlo."

Teď byl na řadě Don, aby k tomu řekl nějaký příběh: „Když jsem byl malý, žil s náma ještě můj táta. Chodívali jsme rybařit na útesy k Houston Bay. Když byl příliv, mohla sis sednout na kámen a chytat ryby odtamtud. Jednou jsem uklouznul a spadl dolů z útesu. Naštěstí ten sráz nebyl tak příkrej, takže jsem to odnesl se zlomeným zápěstím a rozbitou hlavou." Láhev whisky ležela zapomenutá v šeru. Nač člověk potřebuje klíč k upřímnosti, když vedle něho sedí otevřené srdce? „Ne že bych se za to nějak styděl nebo tak, už jsem se vyrovnal s tím, že ze mě nikdy nebude stoprocentní krasavec, ale děcka na základce dokážou bejt dost krutý, i když jim nedáš důvod. Tak jsem začal nosit tyhle šátky a udělal jsem ze slabosti svůj vlastní styl, něco, na co můžu být pyšnej. A po nějaký době mě přestali šikanovat a úplně zapomněli, že je zajímám."

„Můžu mít ještě jednu otázku, prosím?" zeptala se Dean. Možná na to jeho svědectví měla něco říct, ale nevěděla co. Bylo kruté, že se mu spolužáci vysmívali kvůli nehodě, něčemu, co nemohl ovlivnit. Když Donavan přikývl, položila otázku: „Proč mě tak hrozně nesnášíš?" Po chvilce, co mladík neodpovídal, dodala: „Co jsem ti kdy udělala? Proč nemůžeme být prostě kamarádi?"

„Protože s tebou nemůžu být jenom kamarád," řekl, aniž si uvědomil, co jí tím odkrývá.

„Zabil jsi Estelle Dreslinovou nebo Devi Singhovou?" Třetí otázka.

„Ne," řekl bez sebemenšího zaváhání a to jedno slovo bylo pravdomluvnější než cokoli jiného, co jí za jejich nedlouhou známost řekl. Svěřila mu svou důvěru. A možná byla na cestě svěřit mu i své srdce.

Tohle bylo všechno, co potřebovala vědět. Nezbývalo jí nic jiného, než mu věřit. Zřejmě každý kluk, do kterého se zakouká, nemusí být psychopat. 

Nebyla si jistá, kdo jako první prolomil vzdálenost mezi nimi. Ale v rozpětí několika okamžiků se její ústa třela o ty jeho, jeho prsty v jejích vlasech, na ramenou, na bedrech. Jeho dlaně byly najednou úplně všude. Usmála se do jeho rtů, když ji jeho ruce zašimraly na břiše. 

Ale výš se nepouštěl. To se jí líbilo – že ji hned neochmatával hrudní koš jako nějaký nevychovaný neandrtálec.

Dean se ze země přesunula na jeho klín. Točila se jí hlava. Nebyla si jistá, jestli z alkoholu nebo z toho náhlého žáru, jenž spaloval jejich těla. Možná obojím. Seděla na něm obkročmo a přes jeho spací trenky cítila, jak si tuto chvíli užívá stejně jako ona. Byla to čirá vášeň; energie, která každou jejich hádkou bublala, dokud se špatně poskládaný svět neroztříštil na milion kousků a teď bylo na nich, aby to puzzle opět složili. Ale tentokrát správně. A správně se cítila, když jejich dotyky dotyky přešly v něco intenzivnějšího. Byla to kůže na kůži, jediná věc, která se zdála skutečná.

Na pár vteřin se od sebe odtáhli, jen aby popadli dech. Jejich oči se od sebe vpíjely, modrozelená a šedivě ocelová, žádná jiná barva teď neexistovala. Byli tu jenom oni, sami, v bezpečí paží toho druhého. Ať už se na ostrově objevilo kolik mrtvol chtělo, nic jim v tenhle moment nemohlo ublížit. Společně zapomněli na všechno špatné, co se děje v Risewillu. 

Dean si ho celého prohlédla. Sice nebyl nijak zvlášť namakaný, ale na astmatického člověka, který nedělá vůbec žádný sport, nějaké ty svaly přece jenom měl. Líbil se jí, fakt hodně. I s tou hnusnou jizvou, křivým nosem a děsným vkusem na hudbu, a nyní ho měla jenom pro sebe. 

Znovu se k ní nahnul a dráždivě dlouho držel její spodní ret mezi svými. Dean to dovádělo k šílenství. Chtěla víc. Proto vzala věc do svých rukou a vedla, jak měla ve zvyku. Líbali se a když se jejich jazyky střetly, Donovi uniklo tiché zasténání. 

Zničehonic si dívka vzpomněla na Gnashe Bladea, na to, jak ho měla ráda, co udělal a jak jí to ublížilo. Ty city, jež k němu chovala, byly už dávno pryč, ale přesto se Donovi zdály být její pohyby najednou ochablejší. Podíval se na ni tázavým výrazem ve tváři, mlčky se ptal na její svolení a to bylo vše, co Dean potřebovala, aby se vrátila do současnosti. Už žádné vracení se od minulosti, tázání se, co udělala špatně, že Gnash raději vystřílel třetinu školy a pak se pokusil sám zabít místo toho, aby byl raději s ní. 

Jen tahle chvíle a nic víc.

„Mimochodem, myslím, že stoprocentní krasavec neexistuje," zašeptala, když se po nekonečné době vraceli do svých pokojů.