„Sluší ti to, bloncko."

Rozzářily se mi oči jako dvě lampičky, když jsem otevřela vchodové dveře od mého domova. Přímo před prahem stál Gnash Blade. Vlasy trochu moc nagelované, na sobě oblek a lakýrky. Pomyslela jsem si, že se na školní ples možná trochu moc vyfikl, protože já jsem na sobě měla pouze jednoduché společenské šaty a vlasy jsem si upravila jenom pomocí pár pinetek.

„Tobě taky, trapáku," odvětila jsem s vyceněnými zuby. Obyčejně jsem byla menší než on, ale díky podpatkům se jejich ústa nyní nacházela ve stejné výšce.

„Tak můžeme?" zeptal se. Vypadal nedočkavě. Nechápala jsem, jak se mohl těšit na takovou hloupost jako je zimní plese. To já bych radši zůstala trčet doma a koukala se do tří ráno s Gnashem na filmy. Takový byl původní plán. Společně jsme ho vymysleli, abychom se mohli vyhnout korunovace krále a královny plesu. Celá škola bude volit nás dva. My a naše parta jsme byli na místní střední dost oblíbení, ale já o to nestála. To Melissa, moje nejlepší kamarádka, nás nominovala na kandidáty bez mého svolení.

Tak proč si to kruci Gnash rozmyslel a najednou zčistajasna chce jít na ples!?

„Jo, můžeme," vykročila jsem směrem k jeho autu. No, vlastně to nebylo jeho vlastní auto, ale vypůjčil si ho od rodičů. Zarazila jsem se a ještě jsem odběhla pro něco do obýváku. „Počkej," houkla jsem, až když jsem zmizela za rohem a nechala ho tam stát. „Zapomněla jsem si psaníčko. Jen si ho vezmu a padáme, než máma přijde na to, že už odjíždíme, a bude s námi chtít udělat tak milion fotek!"

Gnash se zasmál, ale na jeho vřelosti něco nesedělo. „Žádnej spěch."

†††

„Myslím, že potřebuju změnu," uvažovala jsem nahlas, když jsme se autem blížili ke škole. Akce se měla konat v tělocvičně, jež se nacházela až na úplném konci pozemků, přesto byla dunivá hudba slyšet už na parkovišti. „Asi si zkrátím vlasy. Takhle," řekla jsem a ukázala rukou k ramenům. Otočila jsem si k sobě zpětné zrcátko, a přestože můj společník nesnášel, když to dělám, nic na to neřekl. Prohlížela jsem si vlastní odraz a prsty si pročesávala svoje dlouhé vlnité blond kadeře. Cesta autem je rozcuchala, takže jsem už nevypadala ani tak hezky, jako když jsem odcházela z domu.

„Můžu tě zkusit ostříhat?" nadhodil Gnash.

„Ha ha ha, ani omylem," vyplázla jsem na něj jazyk. „A co kdybych si je nabarvila? Myslíš, že by mi slušela fialová? Světle fialová?"

„Myslím, že tobě by slušelo všechno," pronesl Gnash a já jsem se na něj podívala s ruměncem na lících. Sice to byla zcela obyčejná věta, ale i takhle obyčejná věta mi dokázala rozbušit srdce, pokud byla pronesená od něho. Neměla bych v tom vidět to, co jsem viděla. Jenže jsem se tomu nedokázala ubránit. Dnes, pomyslela jsem si. Dnes mu to řeknu.

Zaparkovali jsme na parkovišti a překonali školní pozemek. Před vchodem na nás už čekal zbytek naší skvadry. Melissa ke mně okamžitě přiběhla, pískala, jak nám to oběma moc sluší a že si tento večer dokonale užijeme. Nic jsem nenamítala, opětovala jí široký úsměv a přelétla pohledem ostatní. Já a Melissa jsme byly jediné holky v partě. Ještě tu byli Derec, Kyle a Atlas.

„Pánové," oslovil skupinku Atlas, „dlouhá noc začíná!" Během kraťoučkého monologu vytáhl zpod saka placatku a zvedl ji do vzduchu jako šampion trofej při předávání cen. Melissa neváhala a šla si pro svůj první doušek, zatímco Gnash Atlase okřikl, ať to schová, jinak nás někdo uvidí.

Poté, co si dal každý alespoň tři loky, jsme se vydali dovnitř a placatku schovali do mojí kabelky. Uvnitř to už bylo pořádně rozjeté. Hodina do vyhlašování krále a královny plesu. DJ nebyl špatný, ale mohl by hrát i známější písničky, aby si lidi mohli při tanci i zazpívat.

Nestačila jsem se ani rozkoukat a moje parta se už rozutekla. Kylea si odvedla jeho přítelkyně, Atlas šel zkontrolovat bufet a Melissa odtáhla Dereca na taneční prostor, kde se k sobě tiskli v těsném tanci.

Náhle jsem se octla opět sama s Gnashem.

„Smím prosit?" zakřenila jsem se a sklonila se v přehnaném pukrleti. Když už mě sem dotáhl, aspoň si to tady užijeme.

„Ehm," Gnash byl od chvíle, co jsme sem vstoupili, prostě divný. Neusmíval se, očima skoro až nenávistně propichoval prostor a neustále si kontroloval nadmutou kapsu, jako by tam měl schovaný další alkohol, o němž nám neřekl. „Asi si půjdu na chvíli sednout, docela mě bolej nohy," odpověděl po dostatečně dlouhé odmlce na to, aby mě to rozčililo.

„Právě jsme přišli na ples, kde se má tancovat, a tebe bolej nohy," zopakovala jsem, abych mu ujasnila, co právě řekl.

Gnash přikývl. „Jo, promiň." Bez dalších vytáček odkráčel k nejbližší volné lavičce, na níž se usadil a opět skenoval dění v hale.

Kdyby mi dal příležitost ještě něco říct, pravděpodobně bych ho poslala do háje. Nicméně, i když jsem se přidala k Melisse a Derecovi, pořád jsem si připadala zrazená a ponížená. Proč se najednou chová jako idiot, ptala jsem se sama sebe v duchu.

Já a Gnash jsme nebyli pár. To, že jsme pouze nejlepší kamarádi, ním nikdo nebaštil. Ne po tom, co se stalo na silvestrovské párty. My dva si na to sice nepamatujeme, ale kolují řeči, že jsme se celý večer muchlovali na gauči. Možná na tom bude trocha pravdy, když jsme se druhý den spolu probudili v manželské posteli Melissiných rodičů.

Ale za to všechno mohl jenom chlast. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že to Gnash nevidí jinak než jako další malý úlet. To ale neznamenalo, že se to nemůže změnit. Dnes měl být ten den, kdy se mu vyznám. Možná to zní sentimentálně a naprosto v rozporu s mým normálním chováním, ale až nás korunují králem a královnou zimního plesu, během svých pěti minut slávy pronesu děkovnou řeč, v níž se zmíním o svých citech – tak zněl plán, který jsme s Melissou krok po kroku naplánovaly. Jediná ona věděla, jakožto moje nejka, co k němu cítím.

„Jdu na bar!" křikl Derec, aby překřičel hlasitou trap muziku, kterou DJ namixoval tak, že z ní veškeré prvky hudby zmizely a zbylo jen hlasité duc-duc-duc. „Chcete donést drink, dámy?"

„Přines pro všechny," odpověděla Melissa mladíkovi tak blízko ucha, že mu ho v podstatě olízla. Já jsem zavrtěla hlavou, protože po Gnashově výstupu jsem neměla na zábavu náladu. Ale Melissa zaprotestovala a ukázala mladíkovi čtyři prsty. „Dean říkala, že si dá dva."

Derec odběhl a za okamžik se vrátil s nápoji. Obrátila jsem do sebe na ex dvě skleničky něčeho namíchaného. Radši jsem se neptala, co v tom bylo. Od té doby večer utíkal závratnou rychlostí. Měla jsem pocit, že jsem se jen chvíli kolébala na parketu, a pak už odbila půlnoc a došlo na vyhlašovaní.

Premiantka třídy – Alice Pembrokeová – řekla do mikrofonu nějakou trapárnu, co pobavila jenom učitele, a nesmírně natahovala otevírání obálky s výsledky, jako by to vůbec nebylo ohrané. „Králem a královnou zimního plesu 2020 se stává... Gnash Blake a Dean Kingswoodová. Jménem Portlandské střední školy vám gratulujeme! Předstupte prosím!"

Hned nato se spustil zuřivý aplaus. Nějaký spolužák mi tleskal přímo u ucha, což mě lehce dezorientovalo. Motala se mi hlava, když jsem stoupala po stupíncích na podium. Počet drinků, které jsem v sobě měla, už obsahovalo dvojciferné číslo.

Očima jsem se střetla s Gnashem. Od té naší krátké hádky, která hádkou vlastně ani nebyla, jsme spolu nepromluvili. Kamsi se vytratil, ale nyní, na vyhlašovaní, se opět vrátil. Pohlédla jsem na něj. Jeho výraz byl strnule temný, nedalo se z něho nic vyčíst. Čelist měl zaťatou, jako by se hněval, ale jeho oči

tak nevypadaly. Jiskřily mu, jako by se chystal udělat nebo říct něco, na co čekal už dlouho. V jeden bláhový okamžik jsem si myslela, že by třeba mohl mé city také opětovat a být z toho jen nervózní. Jenže když jsem se na něj usmála a jeho výraz zůstal neměnný, moje naděje pohasla.

Něco se mu dělo. Ale láska v tom nebyla.

Alice v rukou držela umělohmotnou korunu, posetou kolem dokola plastovými drahokamy. Světlo reflektorů se odráželo od fakeového zlata, když ho Alice zvedala do výšky nad Gnashovu hlavu.

Zničehonic Alice Pembrokeová ztuhla. V dalším okamžiku se jí podlomila kolena. Sesunula se k zemi. Jedna. Dvě. Tři. Přesně tři vteřiny trvalo než se na jejích šatech, bílých jako sníh, vytvořila rudá skvrna. Nebo to taky mohla být celá věčnost.

Z transu mě vytrhl až pád o tvrdé parkety. Měla jsem pocit, že mi luplo v lebce a asi na chvilku jsem ztratila vědomí, protože když jsem znovu otevřela oči, školní tělocvična byl jeden velký chaos. Nejdříve jsem spatřila masu lidí, kteří se jako smyslů zbavení hrnuli k východům. Studenti se strkali a šlapali po sobě ve snaze zachránit si vlastní krk. Ve strachu neznáš bližního.

A pak jsem uslyšela ty výstřely. V zalehnutých uších mi pískalo, proto jsem si je neuvědomila dříve.

Prásk. Prásk. Prásk.

S každým dalším vypálením jsem sebou škubla. Bylo to, jako by je někdo vypouštěl hned vedle mého těla.

Možná protože to tak opravdu bylo.

Ležela jsem naprosto bezmocná, ochrnutá šokem. Jediné, čeho jsem se vzmohla, bylo zakrýt si hlavu pažemi a bolestně stisknout oční víčka. Možná, že když se nebudu hýbat, střelec si bude myslet, že jsem mrtvá a nechá mě být – to byla teorie, kterou jsem nemohla vyzkoušet, protože jsem se třásla po celém těle jako osika.

Nic nedávalo smysl. Co se to děje? Kdo střílí? O co mu jde?

Někdo na mě přepadl. Nemohla jsem pod jeho vahou dýchat. To mě konečně probudilo. Jestli se odsud nedostanu, zemřu! Jeho tělo bylo těžké, chladné a... mrtvé. Panebože! Při pohledu na prázdný pohled učitelky angličtiny jsem v krku ucítila žluč a pozvracela se.

V hlavě mi bolestivě tepalo. Obličej jsem měla vlhký. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy z tváře. Ne, to nebyly slzy. Ani jsem nebrečela. Z tržné rány na spánku mi vytékal potůček krve. Krev jsem měla v podstatě všude – i svojí, ale hlavně tu cizí. Zase se mi chtělo zvracet.

Na rozviklaných podpatcích a ještě rozviklanějších nohou jsem dokázala ujít pouze pár kroků, než jsem se málem složila k zemi podruhé. Ale tentokrát ne příčinou toho, že do mě někdo strčil, ale... Ani nevím, jak to popsat. Šok je moc slabý výraz pro to, co jsem viděla. Nic horšího jsem za celý svůj dosavadní život ještě nezažila – ne, že by byl snad nějak dlouhý. (Myslím svůj život, ne ten šok.)

Byl to Gnash.

Gnash.

Můj Gnash.

To on třímal zbraň a střílel do davu. Nezdálo se, že ho zajímá, koho sejme. Jako by neměl jiný cíl, než vzít s sebou co nejvíc lidí a pak se s tímto světem navždy rozloučit. Protože nic jiného ho nečekalo.

Tohle rozhodně nebyl můj Gnash. Gnash, kterého jsem znala já, kterého jsem milovala, by nikomu nikdy neublížil. Nikdy by do školy nepřitáhl zbraň a nesnažil se vystřílet půlku školy. To prostě nedává sebemenší smysl.

Co dělám, jsem si v podstatě uvědomila, až když jsem to udělala. Smazala jsem těch pár metrů zakrvácené podlahy mezi námi a s odvahou, jež se zrodila odnikud, po něm skočila. Nečekal to a lekl se, proto pistoli upustil. Odvalila se o pár metrů dál.

Okamžik předtím, než se vrhl k podlaze, na mě vrhl pohled, který jsem nepoznávala. „Nedělej to, Dean." Ten hlas byl stejný, ale ten tón, kterým to řekl... Tak zlostný, tak zastřený šílenstvím. Měl v sobě tolik nenávisti a já jsem se v duchu ptala, jak to, že jsem si jí nikdy předtím nevšimla.

Pustila jsem se za ním. Přetahovali jsme se o odjištěnou zbraň. Jeden z nás musel zavadit o spoušť, protože se ozvala rána. Přísahám, že byla jistojistě hlasitější než všechny ostatní. Oba jsme strnuli uprostřed pohybu a zírali si do vytřeštěných očí. Nejdřív jsem si myslela, že kulka skončila někde bůhvíkde mimo. Nenapadlo by mě, že třeba trefí jednoho z nás.

Zjevně jsem se pletla.

Gnashovi se podlomila kolena. Všechna zlost se z něho jako mávnutím kouzelného proutku vytratila a zbyl jen strach prosycený v jeho očích. Padl na mě celou vahou, obtočil mi své paže kolem krku ve snaze udržet se na nohou. Objala jsem ho, snažila se ho podepřít. Sevřela jsem mu košili na zádech v pěstech. Vzlykala jsem. On oněměl, mělce a rychle dýchal.

Sotva jsem nás oba dokázala udržet na nohou. Pomalu jsem ho položila na záda a klekla si k němu. Přes slzy jsem téměř neviděla, ale tu ránu v jeho stehně nešlo přehlédnout. Kulka zmizela někde v mase a ta krev, co vytékala ven a bublala. Bože, bylo jí tolik. Tolik promarněné krve.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ve filmech jsem viděla, jak na střelné rány tlačí, tak jsem na ni přitiskla dlaň. Byl to zvláštní pocit. Držet někoho při životě dotykem a ani nevědět, zda to zabírá.

Někdo během té vřavy musel zavolat záchranku. A policii. Přijela snad celá stanice. Dva tucty záchranářů začali nakládat zraněné. Některým však již nešlo pomoci. Dnešek se neobejde bez obětí.

Osoby v černomodrých uniformách se nahrnuli dovnitř a v jednotném uskupení postupovali k nám dvěma. Mířili na nás zbraněmi a křičeli povely. Vlastně ani nevím, kam se poděla ta Gnashova. Napadlo mě, kde ji vlastně sehnal.

„Policie! Odstup od podezřelého!" hulákalo na mě asi pět chlapů. Bez toho, aby mi dali nějakou možnost reagovat, mě vzali v podpaží a odtáhli stranou od ležícího bezmocného těla.

„Je zraněný!" vřískala jsem. Nikdo mě neposlouchal. Viděli v něm jenom vraha.

Čímž ale také byl.

Nevím, proč mi na něm vůbec záleželo.