Všechno kolem bylo jako v mlžném oparu. Točilo se to kolem ní jako planety po oběžné dráze. Ležela na zádech na své posteli a zírala na noční oblohu nad sebou. Ty stříbrné díry v černočerném plátně se zdály být blíž než kdykoli předtím. Blízko. Tak blízko. Snad by mohla natáhnout ruku a dotknout se jich... Zkusila to. Nedosáhla. Ještě jednou.

Ne, to není obloha. Ona je ve svém pokoji. Že by strop? „Blbej strop," řekla pomaličku, ty slabiky jí nešly přes jazyk, div si ho u toho nezlámala. Přimhouřila oči, jako by ty zářivé hvězdy z něčeho podezírala, a pak ze svých prstů vytvořila pistoli. Namířila ní nad sebe a jakoby vypálila. „Bum," brebtla, aby nahradila znění výstřelu.

Zničehonic vyskočila na nohy. Obsah lahve, kterou svírala v ruce tak pevně, až jí z toho bělely kloubky prstů, vyšplouchl na matraci. Dean cosi nespokojeně zabručela pod vousy. Nejspíš to byl guláš několik slov smotaných do jednoho, protože tomu absolutně nebylo rozumět. Přilnula si z hrdla nějakého máloprocentního ferneta, přičemž se s ní zhoupl svět a ona málem sletěla k tvrdým parketám.

Když se jí po chvilince zase zaostřil zrak a získala ztracenou rovnováhu, natáhla se k těm zářivým hvězdám. Dotkla se jedné a přišlo zklamání. Místo nějakého kouzelného hvězdného prachu cítila jen obyčejný plast. Sloupla jednu z nich ze stropu a obracela ji v neobratných prstech. Koordinace pohybu a chlast očividně nekráčely spolu po boku.

Jen obyčejná fosforová hvězdička. Jake jí je tam po přistěhování nalepil, aby po probuzení se z noční můry viděla něco uklidňujícího. „Přestaň se pře... přetvařovat," křikla na hvězdičku a nenávistně si ji měřila. „Já vim, co si udělala!" Neměla ponětí, co to kdákala. Slova z ní vycházela samovolně podle toho, na co právě myslela.

Ještě pořád lepila. Její mysl zakalenou lihovinou nenapadlo nic lepšího, než si ji naplácnout na čelo. „Jsem princezna se zlatou hvězdou!" vyjekla a slezla z postele. Vratkým krokem se vydala ke dveřím, jež otevřela. Na chodbě se oproti jejímu pokoji svítilo, protože tam měli nainstalovanou automatickou lampu s pohybovými čidly. Ta nečekaná zář ji uhodila do očí. Zamžikala a opřela se o rám dveří.

Musela dělat hrozný hluk, protože se z Donova pokoje ozvalo nesouhlasné mumlaní. Skrz pevné zdi nešly slyšet celé věty, ale Dean zaslechla výrazy „buď zticha" a „do psí prdele". Nikdo jiný doma nebyl, takže nikoho jiného probudit nemohla. Její máma měla noční směnu, Percy spal u svého kamaráda ze školy, táta byl pracovně odjetý přes celý víkend a Donova máma bůhvíco dělala, ale v domě také nebyla. Jake se rozhodl dnes v noci přespat u své kamarádky Eilonwy (alias budoucí holky, jak si to Dean dokázala domyslet.)

Vzhledem k tomu, že skoro celého ferneta už vypila a zbytek nechtěně vylila, vypravila se na průzkum do obývacího pokoje. Pod televizí byla skříňka s alkoholem jejího táty, kterou sice zamykal, ale Dean nebyla blbá a věděla, kam schovává klíček. Snadno se do ní dostala a přelétla pohledem po etiketách. Nakonec ukořistila flašku kořeněného Jacka Daniel'se. Její táta měl tak velké zásoby, že si ani nevšimne, že jeden chybí.

V místnosti panovalo uspávající šero. Bylo něco okolo půl druhé ráno. Ticho. To tíživé ticho v ní vyvolávalo pocity, že pokud ho brzy neprolomí, celou ji zahltí. Doklopýtala ke kazeťáku, který její rodiče používají na poslouchání starých pecek z jejich mládí, a zasunula do něj náhodnou kazetu. Zmáčkla tlačítko pro přehrávání a ve chvíli celou místnost zalila hudba osmdesátkových hitů. Dean se zaposlouchala do textu nějaké rockové skladby a trhala hlavou do rytmu, přičemž upíjela z Jacka.

„Do háje už ale!" zaburácel chlapecký hlas. Ve dveřích se objevila tmavá silueta hubeného mladíka. Zašátral po vypínači a celá místnost se zatopila ostrým světlem. Dívka si zakryla dlaní výhled a cosi zabrblala. „Co se to tady děje?" řekl Donavan a když spatřil Deaniny zarudlé oči a flašku v ruce, povytáhl obočí. Tvář měl ještě od spánku opuchlou a kaštanové vlasy mu trčely do všech světových stran. Stál před ní jenom v trenkách na spaní – kdyby byla Dean střízlivá, nejspíš by jí rozpaky zrudly líce.

Zrovna hráli My Sweet Lord, když k ní Don přikročil a natáhl se, aby jí láhev sebral. Dean ucukla a objala sklo, jako by to bylo její miminko. Škytla.

„Co to děláš? Proč ve dvě ráno chlastáš?" To už byly dvě hodiny po půlnoci? Zdálo se to jako chvilka. Dean se podivila nad tím, že v jeho hlase neslyší podráždění jako obvykle. To bude určitě tou ospalostí, pomyslela si dívka a dál to nepitvala. Přemýšlet bylo tak hrozně namáhavé... 

Možná bych už měla něco říct, prolétla jí ta myšlenka hlavou, když jí došlo, že jenom stojí a čumí. 

„Bylo toho na mě moc," vyrazila ze sebe. Bylo těžké mluvit upřímně k někomu, se kterým normálně neprohodila jediné rozumné slovo. „Já..." Poskočil jí hlas. Najednou jako by jí přepadl opilecký splín. Po tváři jí stekla slza a ona ani nevěděla proč.

„V tom případě," zašklebil se Don a natáhl se pro flašku. Tentokrát ho Dean nechala a on si zhluboka přilnul. Hned nato zkřivil tvář a ucedil: „Co to je?"

„Příslib kocoviny, kámo," až podivuhodně rychle ji ta zkroušená nálada přešla. Stejně náhle jako se předtím objevila. Něco v jeho jiskřivém pohledu ji nutilo ho vyzývat. 

„To beru," znovu ten křivý úsměv. Dean zazírala na ty dokonale vykrojené rty. Jeho úšklebek se ještě prohloubil. Dívka se donutila přenést pohled kamkoli jinam. Ale bylo to dost složité. Zejména proto, že před ní stál polonahý s rozkošně rozcuchanými vlasy a její oči neustále klouzali níž k jeho hrudi a břichu. Ne že by byl vypracovaný nebo tak něco. Don byl spíš pokojový typ, kde si do notýsku psal texty vlastních písniček. Ale náznak svalů tam byl, to nemohla popřít. 

Ne, ne, ne. Co to kurva dělám? pomyslela si. Přece se mi nebude líbit Donavan Evers. Ten Donavan Evers, kterej si nikdy nesundá ten podělanej šátek a pije o půlnoci mlíko a chová se jako malej fakan a tak moc mi leze na nervy! Její zoufalé myšlenky se snažili zachytit jakýkoliv stébel a vymýšlela si důvody, proč je špatný nápad o něm jenom přemýšlet. 

Don si znovu loknul pálivé tekutiny a ani tentokrát se neubránil znechucenému zkřivení obličeje. Amatér. 

Fialovláska vyrazila vpřed, v plánu bylo ho obejít a svalit se na pohovku uprostřed obývacího pokoje, ale jaksi to nedopadlo. Špatně odhadla vzdálenost mezi nimi, nevybrala zatáčku a vrazila do něj. Podjely jí její rozviklané nohy a Don, který to nečekal, to také neustál. Místností se ozvalo tiché zadunění, jak chlapcova hlava narazila o parkety. Dean vyjekla, když se převalil na bok a zaklesnul jí celou váhou ruku mezi jeho tělo a podlahu.

„Au!" odstrčila ho od sebe a Don sebou znovu fláknul o zem. 

„Moje prdel," mnul si půlky, přestože to byla hlava, do které se praštil. Dean se rozchechtala. Její grimasy byly tak nakažlivé, že se za okamžik smál i on. Řehtali se na zemi jako dva blázni a na chvíli zapomněli na svoje nynější problémy. Jeden ukradený okamžik mezi miliony dalších sraček. 

Po zadku se doplazila ke kuchyňskému baru a opřela se zády o jeho kolmou stěnu. Don udělal to samé přímo naproti ní o zeď natřenou krémovou barvou. Nacházeli se v tak úzkém prostoru, že oba museli ohýbat nohy v kolenou. 

Jejich stehna se dotýkala. To jenom tak mimochodem. 

„Můžu se tě na něco zeptat?" zapředla rozhovor Dean – trochu vážnějším hlasem než byste v jejím stavu očekávali. Docela výkon, potlesk prosím.

Don jí podal flašku whiskey, jež se jako zázrakem při jejich pádu nerozbila. „Mám nápad," řekl Don, ignorujíc otázku. Jeho hlas začínal být vláčný, jak se ho zmocňovaly účinky alkoholu. 

„Nepovídej." Dívka se zahihňala. Její vážnost byla tatam.

„Takže," řekl Don a udělal dramatickou pauzu, během níž si přihnul. „Budem si pokládat otázky. A kdo má flašku, musí odpovědět. Pravdivě." Při posledním slově na ni povytáhl obočí. Bylo mu jasné, že to jedno pravidlo poruší. Nebyl naivní – na to ji znal až moc dobře. 

Ale bylo mu to fuk. Byl rád, že s ní může prožít tuhle temnou, intimní chvilku. 

Protože druhý den ho bude nenávidět. Nic se mezi nimi nezměnilo a ani nezmění. O to se Dean beztak postará. 

„To je tak trapný, šátkomile," smála se a vrtěla nevěřícně hlavou. Přesto to byla ona, kdo zahájil hru. „Proč se hádáte se Seanem?" 

Jeho výraz potemněl. „Proč myslíš, že se hádáme?" 

„Už jsem vás dlouho neviděla sedět na studni. Flákali jste se tam snad každej den."

„My se nehádáme." 

„Držíš flašku, musíš říct pravdu."

„Říkám pravdu!" 

Dean se začala zvedat. Na tohle fakt neměla náladu. Porušit vlastní pravidla? Tak to je ještě trapnější než je vymyslet. 

Jeho následující slova jí však zarazila uprostřed pohybu. „Vyznal mi lásku, jasný?" Znělo to kňouravě, maličko zoufale. Když na něj dívka pohlédla, i přes šero viděla, jak mu žhnou líce. 

„Cože to?" Dean vyprskla smíchy. Chtěla mu nevěřit, ale znělo to až moc absurdně. Tohle by si nevymyslel ani on. Znovu si sedla na zadek podél zdi a se zaujetím ho pozorovala. 

„Jop. Sean mi vyznal lásku. Stačí?" V hlase mu poskočil osten podrážděnosti. Naprázdno rozhodil rukama a pak si jednou z nich projel kštici. 

„Ne! To mi teda ani omylem nestačí! Chci vědět všechno. Všecičkoooooo!"

„Prostě mi řekl, že mě obdivuje, že ke mně něco cítí. Že je do mě zamilovanej už od prváku. Chápeš to? Tři roky. A já nevím, co mu na to říct. Tak se mu vyhýbám. A nejhorší je, že on to ví. A stejně to dělám, což mu ubližuje ještě víc." Přitáhl si kolena blíž k tělu a objal je pažemi. Hlasitě vzdechl.

„A ty ho ne..." začala dívka, ale Don ji přerušil. 

„Ne. Nelíbí se mi, jestli se ptáš na tohle. Nechci tím říct, že to je něco špatnýho nebo tak. Podporuju to. Ale já prostě nejsem..." 

„Gay," dořekla za něj. „Chápu." 

„Jo," hlesl. Lokl si alkoholu a pak ho podal dívce před sebou. Ta se ihned napila také, protože nějakým záhadným způsobem vytušila, že přijde otázka, na kterou nebude mít odvahu odpovědět. „Já..." začal váhavě. „Tu noc, jak jsi měla tu šílenou noční můru a šli jsme tě s Jakem vzbudit... Měla jsi kraťasy na spaní. Všiml jsem si, že máš na stehně docela velkou jizvu... A říkal jsem si, od čeho." Kousl se do rtu.

Fialovláska celá ztuhla. Právě na sobě měla to samé pyžamo jako tehdy a přestože byla v místnosti téměř tma, zakryla si odhalené stehno dlaní. Výše zmíněná jizva ji začala pálit, jako by od jejího zacelení neuběhlo již půl roku. Neuvěřitelně se jí potily ruce. Proč se jí tak potily? Proč jí srdce v tom nočním tichu bilo najednou tak nahlas? 

Myslela si, že už se přes to přenesla. Alespoň malinko. Situace v jejím novém domově jí natolik zaměstnávala, že už na ty hrůzy, co onu osudnou noc zažila, téměř nemyslela. Na vraždě je dobrá jedna věc: nestíháte si všímat svých vlastních problémů. Ale to peklo, které Don v jejím nitru svou otázkou probudil, rozhodně nesvědčilo o zotavení. Bylo to pořád stejně živé a bolestivé, jako když se druhý den poté probudila na nemocničním lůžku. 

Husté sliny se jí lepily na patro, když ztěžka polkla. I přes náhlou Atacamu v ústech a ztěžklý jazyk se jí však podařilo promluvit. Její hlas byl tenký a poskakoval jako hopík. Možná za to mohl alkohol. Možná touha se někomu konečně svěřit. Nicméně...

Řekla mu všechno.