„Co to sakra děláš?" zopakoval, když mu dívka hned neodpověděla. Otevřela pusu a zase ji zavřela, jako by se chystala něco říct, ale rozmyslela si to. Podle toho Don poznal, že se chystá lhát. Dělala to pokaždé, když hledala lepší výmluvu. Měl ji přečtenou tak dobře jako obrázkovou knížku – nepotřeboval slova, aby pochopil.

„No... Já..." začala, ale hlas se jí před třetím slovem vytratil. Z tohohle se už nevymluví. Donavan Evers ji tentokrát dostal.

Nestávalo se moc často, že by Dean Kingswoodové došla slova. Známka toho, že je v koncích.

Mladík zavřel dveře do boudy, čímž ty dva oddělil od rušného přístavu a všudypřítomných vtíravých pohledů v něm. Naskytlo se jim jisté soukromí, které v tomto okamžiku potřebovali.

Protože to nebylo nic pro cizí uši.

Hráli nebezpečnou hru – kdyby se kdokoli dozvěděl o jejich tajné činnosti, znamenalo by to problémy.

A proto mu Dean všechno vyklopila. Tedy všechno, až na jednu věc. Řekla mu o její vyšetřovací partě, jak se všech pět snaží odhalit vraha, o všech jejich krocích, co již podnikli... Dávala si ale smrtelný pozor, aby mu neřekla o svém podezření, že to ona by mohla být ten vrah. Přinejmenším byla u toho útoku.

A když skončila, Donova jediná reakce na to všechno bylo: „To je snad ten nejpřiblbější nápad, kterej jsem kdy slyšel." A chechtal se. Až trapně dlouho. Nechal toho, až když na něj Dean nevrle zavrčela.

„Skončils?" osočila se dívka. Kdyby nehrozilo, že ji Don půjde nahlásit vedení kvůli tomu, že se přehrabovala v záznamech přístavu, dala by mu jednu přes držku. Vždycky to chtěla udělat. A slíbila si, že až k tomu konečně dojde, pořádně si to vychutná.

Když přikývl, dívka se ho zeptala: „A můžeš mi, prosím tě, říct, proč si myslíš, že to je blbej nápad?"

„Jako jo, docela chytře tě napadlo, že tady budeme mít seznam lidí, kteří u nás kotví loď, a kteří ji tudíž mohli zabít. Jenže si nevzala v úvahu dva fakty. Za A, každej nemá svoji loď ukotvenou v přístavu. Žijem na ostrově. Každej druhej ji má prostě na břehu. A za B, kdokoli si mohl loďku půjčit od svýho známýho a mohl mu nalhat, že potřebuje jet tam a tam. Nebo tu loď mohl někdo prostě ukrást. Je to vlastně docela jednoduchý," udělal jí přednášku.

„Donavane Eversi, dost mě sereš."

Chlapec nato jen lhostejně pokrčil rameny. Proč by se měl namáhat něco na to říct. Byl to jen holý fakt a nic víc.

„Všechno je k ničemu," pěkně podrážděná a vzteklá zmuchlala papír s vypsanými jmény do kuličky, a ještě svou nevrlost podtrhla tím, že ji mrštila po Donovi. Chlapec se té střele ale nestihl vyhnout a trefila ho přímo mezi oči, díky čemuž dostali oba výtlem. Dívka zaklapla knihu a vrátila ji na stejné místo, kde ji předtím našla. Aby nebylo poznat, že tu někdo šmejdil. S myšlenkou, že zas nic nezjistila. Neposunula se ani o krůček dál.

Nakonec Donavam Evers navrhl: „Co odsud už konečně vypadnout?"

†††

Co je horší než zlý sen? Noční můra, jež se vám zdá již poněkolikáté a vy víte, jak to skončí. Jasně, že špatně. A znáte přesně ten okamžik, kdy se něco posere. Jakože hodně, hodně posere. A ona se právě nacházela uprostřed toho momentu, kdy šlo všechno do kytek. Už podruhé.

Jenže tentokrát to nebyl žádný blbý sen.

Nyní bděla, jasně a zřetelně vnímala ředitelův hlas, který všechny studenty své soukromé školy pobízel, aby se urychleně přesunuli do tělocvičny, kde proběhne důležité oznámení. Na chodbě vypukl docela chaos, když z ředitelny vyšel pan Woody. Ten obtloustlý starý dědek však nikoho nevzrušoval. Ovšem osoby za ním vyvolali pořádný rozruch.

Dva strážníci v uniformách béžové barvy se tvářili neuvěřitelně suverénně. Do tváří jim padal stín ze stetsona. Mezi nimi šla jejich nadřízená – nedávno zvolená šerifka, Amabel Kingswoodová. Červenomodrá zář z policejní blikačky oknem vrhala barevné odlesky na zmatené obličeje přítomných. Co se děje a proč tu je policie? To byla otázka, která v tu chvíli musela proletět hlavou snad všem.

Dean zabouchla svou skříňku. Když kolem ní zrovna trojice procházela, fialovláska promluvila na šerifku: „Mami? Co se děje?" Jenže její máma jí neodpověděla. Byla ve službě a nemohla se vybavovat se svými dětmi.

Jake se k Dean přihnal jako blesk a hned chtěl vědět, jestli jí mamka něco prozradila. Jenže dívka jen záporně zavrtěla hlavou. Bohužel nic. Tak moc nesnášela nevědomost.

Ale něco tušila. A modlila se, aby to nebyla pravda. Protože jestli jo...

Dean na sobě ucítila hned několik pohledů. Rozhlédla se, aby našla jejich majitele. Levi, Maitreya a Caspian. No jasně. Stáli v uzavřeném kroužku a zdálo se, že o něčem zuřivě diskutují. Levi na ni mávl, aby se k nim přidala. 

Jenže Dean neudělala ještě ani dva kroky a Jake se ozval: „Kam jdeš? Pojď se mnou do tý tělocvičny."

„Jo, běž napřed. Sejdeme se tam," odbila ho rychle a rázovala si to k jejich malé partičce. Byla od nich asi jen metr, když se najednou odněkud zjevil Cécé a začal mlet jedno přes druhý. Nikdo ji nedopřál pokoj. V Cécého případě jí to však nevadilo. 

„Drž hubu, skřete," sykl na něj Caspian. Na přátelství v téhle partě budou muset očividně ještě zapracovat.

Cécé k němu prudce otočil hlavu a svou jedinou schopnou dlaň zabalil do pěsti. Tak tak se ovládl, aby po něm nevystartoval. Problém se zvládáním vzteku v něm zůstal zakořeněný a nemohl se toho zbavit už od malička.

„Copak, skřete? Chceš snad sádru i na druhou ruku?" provokoval ho. Věděl, že kdyby se do sebe pustili, on z toho vyjde jako vítěz. Jeho zazobaní rodiče by ho vyplatili z každého průšvihu.

„Caspe, drž hubu," vložila se do toho Mai, která jejich hádek měla už plný kecky.

„Ty drž hubu," opáčil.

„Drž hubu, Caspiane, fakt už to nikoho nezajímá," zasáhl Levi.

„Držte hubu všichni," ukončila to jednou pro vždy Dean. „A jestli ještě někdo řekne: ‚drž hubu'..."

„Já to neřek ani jednou," broukl Cécéčko jen tak pro připomenutí a ušklíbl se, když mu Dean věnovala naoko chladný pohled. Ve skutečnosti jí ta situace přišla vlastně vtipná.

Všichni studenti se už začali přesouvat rychlým krokem do tělocvičny, a proto se i oni dali do pohybu.

„Co myslíte, že to znamená?" zajímalo Leviho.

„Možná se něco dozvěděli o Estelle," nadhodila Dean, která si to ovšem nemyslela. Podle ní uspořádali velké shromáždění kvůli něčemu jinému. Většímu. Nebezpečnějšímu.

„Možná," přitakal Levi. Věnoval fialovlásce pohled a nechal ho na ní viset až moc nápadně dlouho. Dean si s ním neměla začínat, když to pak rychle ukončila. Pro ni to bylo pouze krátkodobé poblouznění. A jestli to pro něj bylo něco víc, asi měl problém. Teď to mezi nimi bylo akorát tak trapný.

Dorazili do tělocvičny, kde panovalo nesmírné ticho. Policisté s ředitelem Woodym postávali uprostřed hřiště a trpělivě čekali, až se všichni žáci usadí.

Dean, Levi, Mai a Cécéčko si šli sednout na tribuny určené pro třeťáky. Caspian chodil už do čtvrtého ročníku, proto se od nich musel odpojit. Což nikomu z nich nevadilo, protože speciálně dneska byl nesnesitelně provokativní a měli ho už plné zuby – a to bylo teprve poledne.

Dean v davu pohledem vyhledala Jakea. Seděl mezi svými vrstevníky vedle Timothyho, Maitreyininýho přítele. Dost se od prvního dne školy spřátelili a Tim a pár jeho dalších nových kámošů byli dokonce u nich doma. Dean se moc nezamlouvali. V Portlandu se Jake stýkal s lepšími lidmi.

Když se konečně všichni usadili, ředitel mohl začít. Byl bledý jako při minulém prohlášení. „Dobrý den studenti. Mám pro vás důležité informace od úřadu šerifa. Dnes ráno se našla vaše spolužačka, Devi Singh, mrtvá. Byla zavražděna. Proto jsem nucen zrušit dnešní zápas proti týmu z Thousand Oaks. A zavádí se přísný zákaz vycházení po deváté hodině večer."

Tohle byl konec. Psalo se 28. srpna 2020 a na Scardalu se objevila druhá mrtvola. 

Zabiják si jde pro nás všechny.