Dalšího dne ráno Dean zahájila svůj mistrovský plán, jenž ji napadl večer. Krok jedna: předstírat, že je nemocná. Zůstala v posteli a když za ní její máma přišla, aby ji upozornila, že by si měla pospíšit, jelikož jinak přijde pozdě do školy, chytila se za břicho a zkřivila tvář do líčené bolesti. Její máma samozřejmě souhlasila, že by měla zůstat doma a vyležet to. Jak jinak. V jejich rodině si důvěřovali až za hrob.

Na řadu přišel krok dva, až když všichni ostatní vypadli z domu. Byla to přísně tajná mise a Dean nesměla dovolit, že ji při tom někdo nachytá. Byla si skoro jistá, že se právě chystala překročit hranici zákona.

Dívka se rozmotala z peřiny, natáhla si na nohy chlupaté ponožky a rukou si pročísla vlasy, aby vypadala aspoň trochu přijatelně. Ze všeho toho vzrušení jí prudce bilo srdce a adrenalin v žilách způsoboval, že se jí nepatrně klepaly kolena. Bylo zvláštní, že se tak těšila na něco, co by jí mohlo způsobit velké problémy, kdyby se o tom někdo dozvěděl.

Dean přistoupila k arkýřovému oknu a vysunula ho. Musela si u toho kolenem kleknout na sedačku, která se před ním nacházela, a nedopatřením shodila na zem dva naducané polštáře. Zvedla je a když se zase narovnala, nad parapetem už na ni vykukovala tmavovlasá hlava. Usmála se na Cécého, ale úsměv jí z tváře zmizel, když za jeho ramenem spatřila Leviho. Od jejich rozhovoru v knihovně spolu ještě nemluvili a aby byla Dean upřímná, záměrně se mu vyhýbala.

Jenže teď s ním mluvit bude muset, protože i přes všechno, co si řekli a udělali, se spolu stále snažili vypátrat vraha.

Vypátrat vraha. Panebože! Vážně se o tohle snažili? Celé to znělo jako z detektivního seriálu od Roberta Aguirra-Sacasiho. Jak se do něčeho takového mohla zaplést?

Cécé vlez oknem dovnitř a Levi hned za ním. Deaniným tělem projela elektřina, když blonďák stanul vedle ní a jejich paže se nechtěně dotkly. Jejich pohledy se protnuly, ale oba, jako by byli oči toho druhého Slunce, se

Caspian pomohl Maitreye vylézt na parapet, odkud se už dokázala sama dostat do domu. Sice by to asi zvládla i bez pomoci, ale kvůli její nízké postavě by to šlo ztuha.

Dean překvapilo, že se tu objevil i Caspian, protože jemu o tom nic neřekla. Upřímně, neměla ho ráda. Byl to pro ni jen namyšlený pablb, co nadával Cécéčkovi, jejímu kamarádovi.

„Kdo ho pozval?" šeptla Dean Cécého směrem.

„Já to slyšel," hlásil Caspian s úšklebkem. Zrovna seskakoval ze sedačky a, stejně jako před chvílí Dean, pobořil hradbu úhledně vyskládaných polštářků, ale narozdíl od ní je už nesesbíral.

„Já s Mai," vysvětlil Levi a, když si všiml Deaniného zpruzeného výrazu, doplnil: „Hele, možná se ti to nelíbí, ale musíš pochopit, že je Cas náš kámoš a my ho z toho nechceme vynechat, když už jsme ho pozvali na tu pláž."

Záměrně nepoužívali slova místo činu.

„Na tu pláž se pozval sám," neodpustil si poznámku Cécé. Levi to přešel bez komentáře.

„Fajn," rezignovala fialovláska a dala ruce před sebe do gesta, jako že se vzdává. „Ale jestli bude mít blbý kecy, tak si mě nepřejte."

„Hezký pýžo," řekl Caspian naschvál, protože věděl, že přesně tohle patří mezi ty ‚blbý kecy'.

Dean rudla vzteky. Nebo za to možná mohly rozpaky? Protože její noční úbor nebyl tak úplně světoborný. Skládal se ze strakatých pyžamových kraťas a obyčejného černého trika, který dřív patřil Jakeovi a sahal jí až do půli stehen. No prostě nádhera.

„Tak můžeme už začít?" ozvala se Maitreya, která doteď postávala stranou a mlčky se rozhlížela po pokoji. Na sobě měla úzké černé legíny a top stejné barvy, takže vypadala jako nějaká sexy špionka na misi.

Dean pokývala hlavou a zavedla jejich skupinku do máminy pracovny, kde by se měl nacházet její pracovní laptop. Okolnosti jim hrály do karet - paní Kingswoodová dnes nešla do práce, musela jít totiž s Perrym k zubaři kvůli bolavému zubu. Proto si svůj notebook se všemi údaji k případu nechala doma.

Onen počítač našli na stole uprostřed místnosti, za kterým stála kožená kancelářská židle, do níž se Caspian ihned svalil. Dean se na něj zamračila, protože přesně tam si chtěla sednout i ona.

„Vysmahni," poručila tomu arogantnímu debílkovi, ale ten místo toho, aby jí uvolnil místo, jen zavrtěl hlavou a vycenil zuby v úsměvu.

„Řekni kouzelný slovíčko," řekl Caspian a povytáhl na ni obočí, protože si ji neuměl představit, jak škemrá.

„Jak chceš," prohodila Dean a posadila se mu na klín. Caspian se pod jejím tělem napjal, ale nevyhodil ji. Zato Levi vypadal, že každou chvíli mrští nejbližším kusem nábytku o podlahu.

Fialovláska svými dlouhými prsty otevřela laptop a zapnula jej. Obrazovka se za okamžik rozsvítila a na dívku vyskočilo políčko pro zadání hesla.

Sakra! Mělo ji napadnout, že to nebude tak snadné. Samozřejmě že měla uzamčený počítač. Kdo ho v téhle době nemá?

„Prosím, řekni mi, že to heslo znáš," zaúpěl Cécéčko a nahnul se nad stůl, aby lépe viděl na monitor. Vtáhl mezi zuby spodní ret a povzdechl si. Dean při tom mohla cítit cigaretový zápach z jeho pusy. Už zase kouřil. Taky by si nejradši jednu dala, aby se trochu uvolnila mezi vším tím stresem.

Dean přimhouřila oči na bílé políčko s blikajícím kurzorem a snažila se vybavit si v hloubi své mysli nějaký, jakákoliv, okamžik, kdy viděla svou mámu zadávat heslo. Kdyby si třeba vzpomněla, jak její prsty běhaly po klávesnici a jaké písmenka mačkaly... Ale ne. Asi nikdy. Ani za nic by si v tu chvíli nevzpomněla.

Všem bylo jasné, že to heslo nezná, proto se ani nenamáhala odpovídat. První mezera v jejím plánu. Měla s tím počítat. Kdyby se to pokusila zjistit dopředu...

Nemělo smysl přemýšlet nad tím, co by se stalo.

„Zkus tam dát nějaký datum. Třeba narozky svýho táty není tak. Hodně lidí si to takhle dává," hádal Levi.

Všech pět teenagerů usilovně zíralo na obrazovku, jako by snad pouhým pohledem mohli počítač odemknout. Dean zkusila naklikat datum narození svého táty, ale hned nato jí systém hlásil, že je heslo chybné. Pak provedla několik dalších pokusů, ale všechny dopadly stejně.

Dívka nevrle zavrčela a praštila do desky stolu. „Já na tohle nemám!" Její zásadní problém byl, že neměla moc trpělivosti.

„Pusť mě k tomu," zavelela Mai a přitáhla si laptop k sobě. Párkrát ťukla na touchpad, ale co tam Maitreya přesně dělala, Dean neviděla. Zvuk jejího rychle bijícího srdce, který slyšela jen ona, se slil s rytmem hlasitých úderů do klávesnice. Uběhla snad celá věčnost, než se Maiiny rty roztáhly do úsměvu a pronesly ty tři líbezná slova: „A jsme tam."

„Ou jé, jak si to provedla?" zvolal Caspian a vrhl po ní zářivým úšklebkem. Zuby měl bílé jako jezerní perly, což dodávalo jeho úsměvu jistou neodolatelnost.

Všichni zajásali a hned se jim zvedla nálada. Teď už byl jejich cíl tak blízko...

„Obešla jsem zabezpečení. Neptejte se jak. Jsem na počítače fakt dobrá," odpověděla mu Indka a oprášila si ramena jako gesto hrdosti a sebevědomí.

„Tos nemohla říct dřív, že to umíš?" došlápl si na ni trochu nevrlý Cécéčko.

Mai na něj zamrkala zpod hustých dlouhých řas a z jeho ostrého tónu si nic nedělala. „Bavilo mě koukat na vaše obličeje. Málem jsem se rozesmála, když Dean na ten notebook začala vrčet," odvětila s náznakem pobavení v hlase.

Po té poznámce se Dean musela usmát, když si sebe samu vybavila v jednostranné hádce s laptopem. Teď už ani nechápala, proč se tak zachovala.

„Let's go," Caspian se na každého spiklenecky zazubil - on si dokázal najít snad každou příležitost ke svým úšklebkům. Pokaždé, když něco řekl, následovala grimasa - to bylo u něj asi jako svaté pravidlo.

Dean to moc dobře znala. V minulosti již tolikrát zakrývala bolest falešnými úsměvy.

Fialovláska si přitáhla laptop zpátky k sobě a spatřila plochu přeplněnou tisíci složkami, ve kterých bylo ještě více podsložek.

„Panebože," povzdechl si Cécé, když se nahnul nad stolem a jeho hlava spočinula vedle Deaniny. Bude trvat věky, než najdou to, co hledají.

A tak se dali do hledání.

†††

Naposledy přejel prsty po nylonových strunách a nechal místností rozeznít jemné tóny. Užíval si těch posledních chvílí, kdy ovládal atmosféru celé zkušebny. Během hraní se nikdy nedíval na posluchače a miloval ten okamžik, kdy po skončení skladby otevře oči a spatří jejich výrazy. Uvolnil prsty z akordu C a zpod dlouhých řas se podíval na učitelku Mansfieldovou, jež byla celá dojatá. Vždycky hudbu příliš prožívala, ale on byl za takovou reakci rád. Cítil se hrdě, že dokázal zahrát tak těžkou píseň a zároveň dokázal proniknout do profesorčina srdce skrz muziku.

Spolužáci začali tleskat jeho obrovskému talentu a jemu nepatrně zrudly líce při vší té pozornosti. Díkybohu jeho pět minut slávy brzo pominulo a Mansfieldka kývla na dalšího studenta, aby představil svou práci, na které několik předešlých hodin pracoval. Na řadě byla Brenda, jeho skoro-kámoška, která si bez zaváhání přiložila k plným rtům svou flétnu a spustila.

On ji ale nevnímal. Myšlenkami se neustále ztrácel někam jinam mimo budovu. Nejdřív měl před očima tu velkou hádku se Seanem a myslel na to, jak moc rád by se se svým nejlepším kamarádem usmířil, ale jeho tvrdohlavost mu to nedovolovala. Ubíjelo ho, že neví, co jeho bráška celé dny dělá a s kým se baví, když není s ním. Dřív spolu trávili každou vteřinu jejich životů a jeden o tom druhém věděl dokonce i to, co si dal k snídani a kolikrát denně byl na záchodě.

Bylo špatné, že mu nedokázal odpustit, ale to, co Sean udělal jemu, bylo ještě horší.

Pak se jeho myšlenky začaly točit kolem někoho jiného - dívky s atletickou postavou a arogantní povahou. Nevěděl, proč přemýšlel zrovna o ní, když ji tak nesnášel a jen zmínka o ní ho přiváděla k šílenství a nepříčetnosti. Iritoval ho každý kousek té holky. Pokaždé, když vešla do místnosti, Don přesně věděl, kdo vstoupil, aniž by se na ni musel vůbec podívat, protože se mu vždycky stáhlo cosi v břiše a jakási kontrolka v jeho mozku začala blikat na poplach. Nedokázal ten pocit nijak specifičtěji popsat, ale takhle na ni jeho tělo reagovalo. Jako by měl pod kůží tuny střelného prachu a Dean Kingswoodová byla zapálená sirka.

Z dumání ho vytrhlo hlasité zvonění, které signalizovalo začátek přestávky. Don začal sbírat svoje věci, narval si je do batohu a kytaru sbalil do černého pouzdra polepeného různobarevnými samolepkami. Ze třídy vyšel mezi prvními a po pěšince zamířil k budově A, aby si ve skříňce vyzvedl nějaké učebnice, které bude potřebovat na domácí úkoly.

Když pospíchal po dlážděném dvoře, zahlédl Seana sedícího na studni, kde se vždycky poflakovali spolu. Sevřely se mu při tom pohledu útroby. Zrychlil, aby už konečně mohl vypadnout ze školy a myslet na něco jiného.

Ze skříňky si vzal knížky a zívl. Moc toho nenaspal. Dean měla v noci další noční můru a její křik ho opět probudil - další věc na seznamu, která ho na ní sere. Přelétl obsah skříňky lenivým pohledem a uvažoval, jestli si z ní chce vzít něco dalšího. Asi ne. Proto ji zavřel a zamkl.

Don leknutím nadskočil, když uviděl Dean, která se doposud schovávala za otevřenými dvířky jeho skříňky. Stála se založenýma rukama čelem k němu a na tváři se jí vytvořil škodolibý výraz, když si všimla Donovi reakce.

„Nazdárek," zašvitořila. Dnes jí to sluší, napadlo ho bezděky, ale ihned tu myšlenku zahnal. Několik fialových pramenů měla stažené do malého drdůlku na temeni, ale ostatní vlasy jí splývaly na ramena. Úzké džíny s trhlinami na kolenou, (které byly mimochodem v téhle škole zakázané, ale Dean si stejně bude dělat co chce,) jí perfektně obepínaly zadek.

Nad čím to sakra přemýšlím?

„Co je?" zeptal se a zamrkal.

„Nic," odsekla. „Seš hrozně pomalej. S Jakem už na tebe čekáme dobu v autě."

„Zvláštní. Jak na mě můžeš čekat v autě, když seš tady?" opáčil, vydal se ven a pak rovnou k parkovišti. Dean protočila oči a šla po jeho boku. Její přítomnost jej nutila jít rychleji.

Ve vozidle na ně opravdu čekal Jake, který se na ně usmál, jen co je zaznamenal. Oba příchozí pozdravili řidiče i Deanina bratra a nastoupili. Seděli vedle sebe na zadních sedadlech tak blízko, že se jejich stehna tiskla k sobě. Don i přes látku kalhot cítil žár jejího těla a vyvolávalo to v něm divné pocity. Snažil si nalhat, že to bylo znechucení a odtáhl se od ní, co to jen šlo.

Jake se s ním začal bavit o dnešním dopoledni a Dona už poněkolikáté napadlo, jak si jsou s Dean rozdílní. Jake každý den překypoval pozitivní energií a jeho milou povahu nikdo nemohl zapřít. Zato Dean... Ani nemělo smysl se ji snažit popsat.

„A jak ses měla ty, ségra?" Jake se obrátil na svého zakaboněného sourozence.

„Jo, super, všichni ve škole mě milujou," odpověděla sarkasticky a upřela svůj pohled ven z okénka.

„A já myslel, že teď patříš do tý partičky, kde je Levi, Caspian a tihleti debílci," ozval se Don.

„Nepatřím," zapřela.

„Pořád s nima někde lítáš," trval si na svém.

„Copak? Začínám ti doma chybět?"

„Ale no tak, přece to nemohlo bejt tak hrozný," pokračoval Jake v předešlé konverzaci, čímž utnul další z mnoha jejich slovních přestřelek.

„Hmm," zamručela. „Dneska jsme na těláku hráli baseball. Dala jsem homerun. Málem jsme vyhráli, kdyby to ty pipky v mým týmu tak neposraly."

„Jo, byli jsme spolu v týmu," přidal se Don.

„Ty patříš mezi ty pipky," Dean se na něj ušklíbla a on jí stejně nehezký výraz vrátil. Nezapomněl u toho vypláznout jazyk.

O několik blbých keců a připomínek později dorazili domů. Don šel rovnou do svého pokoje a převlékl se tam ze školní uniformy do kraťas s obrázky roztomilých avokád a obyčejně bílého trička. Jednobarevný šátek na svém čele si vyměnil za nějaký veselejší.

„Ťuky ťuk," ozval se za dveřmi Deanin otravný hlas a bez čekání na vyzvání vešla dovnitř zrovna ve chvíli, kdy si Don onen šátek upravoval na čele tak, aby to, co chtěl pod ním schovat, zůstalo skryto.

„Páni, ty si ho fakt nikdy nesundáš. Věřil bys tomu, že jsem tě ještě nikdy v životě neviděla bez něj? A to spolu bydlíme," žasla a zase zkroutila rty do úšklebku. Jinak se snad kromě mračení tvářit neuměla. Také se již stihla převléknout.

„‚Nikdy v životě' jsou trochu silný slova na to, že se známe asi čtyři týdny," odvětil Don.

„Kam vyrážíš?" zeptala se, když očima přejela po jeho outfitu. Takhle pečlivě se neoblíkal ani do kostela, kam chodil každou neděli.

„Do přístavu."

„Ty máš loď?" otázala se okamžitě. Vzpomněla si na včerejšek, jak s Cécéčkem a ostatními z jejich detektivního týmu byla ohledat místo činu - nebo místo nálezu - a na její teorii, že musel mít vrah plavidlo, aby mohl Estellino mrtvé tělo vyklopit do moře co nejdál od pobřeží. Žaludek se jí sevřel při pomyšlení, že by svého - ehm, spolubydlícího? - musela připsat na seznam podezřelých.

„Ne," odsekl. „Pracuju tam. Každej není tak zazobanej jako ty."

Jeho slova by ji normálně namíchla, ale místo toho si dívka jenom oddechla. Don po ní vrhl ostražitý pohled, protože mu přišlo zvláštní, že mu nevrátila urážku jako vždycky.

Vtom Dean dostala nápad, z něhož se vyklubal plán.

„Můžu jet s tebou?" požádala ho nečekaně.

Don na ni podezřívavě přimhouřil oči. „Proč?"

„Vždycky..." začala vymýšlet výmluvu, „jsem chtěla vidět někoho tak úžasnýho pracovat na lodi," vypadlo z ní.

„Ne."

„Jak ‚ne'?"

„Prostě ne. Chceš to říct čínsky? Jestli jo, tak to máš smůlu, protože čínsky neumím, ale i tak ne! Akorát mě budeš zas otravovat. Asi jsi zapomněla, tak já ti to připomenu - nesnášíme se."

„Prosím!" vyjekla a pak dodala: „A važ si toho, protože já nikdy neprosím."

Don ze sebe vydal zvuk, který se podobal něčemu mezi zabručením a nářkem. „Stejně si budeš dělat co chceš, i kdybych ti to zakázal," rezignoval Don, strčil si telefon do kapsy a vyšel z pokoje.