Učebnice jí proklouzly mezi rukama a jedna po druhé se s rámusem sesypaly na zem. Klekla si a začala je sbírat. Pak se postavila a celou náruč knih nacpala do své otevřené skříňky, u které stála. Ruce ji z té váhy bolely, protože je předtím nesla přes celý kampus až sem.

Vzala si svou sportovní tašku přes rameno a zamkla skříňku. Popruh si přetáhla přes hlavu a zamířila k východu. Povzdechla si, když jí došlo, že bude muset jít opět přes celý pozemek. Jednou mě ty vzdálenosti mezi školními budovami zabijou, pomyslela si.

Rozrazila dveře. Zrovna se chystala sejít schody, když za jejími zády kdosi zavolal: „Dean, viď?"

Dean se otočila směrem, odkud ten zvuk šel. Spatřila dívku s asijskými rysy a dekou jako pláštík kolem krku. K hrudi si tiskla sešit a knihu, kterou Dean kdysi četla jako povinnou četbu. Azizi, vybavilo se jí její jméno.

„Co?" zeptala se, protože se přeslechla. Teplý vánek jí zavál prameny jejího fialového mikáda do očí. Odhrnula si je za ucho. Kývnutím bradou pobídla druhou dívku k mluvení.

„Ahoj," kuňkla Azizi a porovnala si věci ve svém náručí, aby jí nepopadaly. Brýle s tlustými obroučkami a ještě silnějšími skly jí sklouzly po nose níž. „Promiň, že ruším. Jsem ze studentský rady," začala vysvětlovat důvod, proč Dean konfrontovala. Mluvila, jako by se Dean trochu bála nebo k ní přinejmenším cítila respekt. „Já a ostatní členové... Totiž, slyšeli jsme o... o tom, jak jsi naložila s říďou a říkali jsme si, jestli by ses k nám nechtěla přidat. Jako do studentský rady. Přijde mi hustý, totiž nám, že ses dokázala dostat do týmu. Už je to hodně dlouho, co v naší škole hrála fotbal holka."

„Ehm..." Dean si odkašlala a hledala způsob, jak tu vystrašenou chudinku odbít co možná nejjemněji. O tohle fakt zájem neměla. Ve své staré škole v Portlandu ve studentské radě nějakou chvíli byla, ale pak odstoupila, protože jí to přidělávalo akorát starosti. „Asi ne, ale díky," řekla nakonec a snažila se na své tváři vykouzlit omluvný úsměv.

„Aha," hlesla Azizi zklamaně. Asi doufala v jiný výsledek. „Tak já jdu. Za chvíli mi začíná hodina," sdělila jí, jako by cítila potřebu jí vysvětlovat, proč odchází. Azizi se odporoučela, přičemž jí upadla propiska a začala se kutálet ze schodů.

Dean se cestou do tělocvičny musela stavit ještě v knihovně, kde si potřebovala půjčit knížku na dějepis. Nepatřila mezi ty typy lidí, kteří byli od rána do večera zaboření do stránek nějakého románu. Dobrovolně si něco přečetla naposledy snad na základce. Ale povinná četba byla povinná, takže se nedalo nic dělat.

V místní knihovně byla poprvé a jen co do ní vstoupila, připadala si, jako by se opravdu ocitla v nějakém románu z osmnáctého století. Byla to barokní budova s mohutnými regály na knihy a klenbami u stropu. Vládlo tu příjemné ticho, které narušovaly pouze kroky chodících osob a mlaskání brýlaté knihovnice, jež jedla jablko a usrkávala kávu. Několik studentů z mladších ročníků, kteří měli pravděpodobně právě obědovou pauzu, seděli u stolků a jedli, u čehož si buďto četli nebo surfovali na internetu.

Dean procházela uličkami mezi policemi, prstem jezdila po titulech na hřbetech knih a hledala tu, jež potřebovala.

Vtom ji někdo chytil za zápěstí a stáhl k sobě za roh. Namáčkl jí na regál a přitiskl svoje ústa na její. Dean poznala Leviho měkké rty a usmála se uprostřed polibku. Po chvilce mu ale zatlačila do hrudi a tím mezi nimi vytvořila mezeru. Zavrtěla hlavou a našpulila rty. „Počkej," šeptla a prstem mu přejela po hraně čelisti.

„Na co?" zeptal se stejně tichým hlasem a nahnul se, jako by ji chtěl dát další pusu, ale ona ho znovu jemně odstrčila.

„Až budu vědět, jestli nejseš ten vrah," broukla.

Levi se trochu zarazil a odtáhl se. „To snad nemůžeš myslet vážně."

„Myslím to vážně. Skoro tě neznám."

„Snad platí presumpce neviny, ne?" Vypadal, jako by mu fakt, že mu Dean nevěří, ublížil. Možná tomu tak opravdu bylo.

„Hele, teď není nejlepší doba na to, abych si s někým začínala, jasný? Nebudu tady říkat takový ty bullshity jako je, že nejsem připravená na vztah nebo prostě podobný klišé, ale chápeš to, ne?"

„Tebe nikdo nechápe, Dean Kingswoodová," známky po jeho obvyklém úsměvu byly ty tam. Otočil se, sebral ze země batoh a chtěl odejít, ale pak jako by si to rozmyslel. Zastavil se na místě a ohlédl se. „Víš, na kratičkou chvíli jsem si myslel, že jsem tě konečně pochopil. Ale pak si to zničila jako všechno hezký." Po těchto slovech ji zanechal samotnou.

Do očí se jí draly slzy. Hruď se jí prudce nadouvala, jak lapala po dechu. Ale plíce jako by se jí scvrkly do velikosti rozinky. Ta bolest na hrudi, jakou zažívala, se najednou nedala zvládnout a ona se svezla po policích k zemi.

Nebylo pravda, co řekla. Důvod, proč ho odkopla, nebyl ten, že si nebyla jistá, jestli je ten vrah on. Kdyby byla upřímná, dokonce by tvrdila, že mu věří.

Problém byl jinde.

Problém byl v ní.

Nedokázala si ho pustit k tělu, protože pokaždé, když se s ním líbala, myslela jenom na to, jak ji zradil jediný kluk, kterého kdy milovala. Když Gnash vytáhl na zimním plese zbraň, zlomil jí tím zároveň srdce.

A na světě neexistoval nikdo, kdo by byl schopný ho slepit dohromady.

Přitáhla si kolena k tělu a tvář schovala v ohbí loktu. Látka saka téměř pohltila hlasitost jejích drobných vzlyků, jenž se jí draly z nitra, a zanedlouho se na něm vytvořila mokrá skvrna. Byla v prdeli. Sesypala se zničehonic uprostřed knihovny a nedokázala přestat brečet. Tohle nebylo normální. Možná měli její rodiče pravdu – možná by opravdu měla zase začít chodit na sezení.