Nebyl by to Caspian, kdyby potom, co konečně přestal bulet, nešlehl po Cécéčkovi a Dean pohledem a neštěkl po nich: „Co čumíte, skřeti?"

Dean zakoulela očima a oba se odvrátili.

Caspian se cítil tak hrozně zahanbeně. Odtáhl se od Mai a sklopil pohled ke svým nohám. Měl na sobě černé adidasky a vedle Maiiných maličkých nožiček vypadaly ty jeho giganticky.

Nedokázal se jim podívat do očí. Nikdy před nikým nebrečel. Dokonce ani před svými přáteli ne.

„V pohodě, Casi?" optala se ho jeho snědá kamarádka a pustila ho.

Mladík přikývl, i když to asi nebyla tak úplně pravda. Srdce ho bolelo tak silně, jako by mělo každou chvíli puknout žalem. Estelle byla mrcha, ale on pro ni stejně truchlil. Nezasloužila si jeho smutek.

Když ještě žila, každý den jí říkal, že chce, aby chcípla. A jednoho dne se mu to vyplnilo. Co když ji zabil? Co když si to přál tak moc, až jeho přání někdo – ať už je tam nahoře kdokoli – vyslyšel? Nedokázal snést pomyšlení, že to zavinil.

Když jeho sestra umírala, on se bavil na večírku a pil pivo přímo ze sudu. Spousta lidí ho podezírala, že ji zavraždil on, protože i když byl z nich ten starší, jeho otec by celý rodinný podnik přepsal na Estelle, protože Caspiana nesnáší. Ale jak by ji mohl zabít, když sotva chodil a zvracel mezi keře?

Caspian se vrátil ze svých myšlenek do reality. Zbývalo už jen půl hodiny, to zvládne. A pak už bude moct konečně odjet pryč, surfovat a balit holky na pláži – ideálně v tomhle pořadí. Kdyby nic z toho neudělal, pravděpodobně by se zamkl v pokoji a zůstal tam další půl dekády.

Caspian se zamračil, když si všiml, že židli, na které předtím seděl, mu ukradla Dean. Posadila se na ni obkročmo, zády k tabuli, a tiše rozmlouvala s Levim. Cécé stál nad ní se založenýma rukama a mlčky je sledoval.

Jak to, že je Levi nechal, aby mu ti lůzři obsadili stůl? pomyslel si Caspian a vydal se rázným krokem za nimi. Mai ho následovala, posadila se vedle Leviho a ladně si přeložila nohu přes nohu.

„Podle mě to je dobrej nápad," slyšel Caspian Leviho, jak odpovídá na něco, co řekla Dean. „Klidně bych vyrazil hned po tom, co nás odsud pustěj. Ať tam jedeme za světla."

Kam jako chtěj jet? položil si v duchu otázku. Byli jsme přece domluvení, že pojedeme surfovat... To mi dal právě košem za mými zády? Zjištění, že se na něj jeho kámoš vysral, ho píchlo u srdce. Zrovna v těchto chvílích, kdy ho potřeboval nejvíc, na něj Levi kašlal.

Caspian zůstal stát yard od nich. Jelikož byli všechny blízké židle obsazené, (tedy kromě jedné, ale vedle Dean sedět nechtěl), opřel se zadkem o vedlejší lavici, překřížil si paže na prsou a zabodl pohled na Deaninu fialovou kštici. Kéž by jí pouhýma očima dokázal vypálit díru do hlavy.

„Jedu taky," přidala se Mai. Jak to, že ona ví, o čem se ti tři baví, ale on ne? To nikomu nepřijde divný, že se spolu vůbec baví?

„Super," zareagoval Levi. „Vezmeme Dukea?" Tohle bylo to první, čemu Caspian z jejich konverzace rozuměl. Levi Maitreyin kabriolet zbožňoval – jasně že se na to zeptal.

Cécéčkovy zorničky se při představě, že by se v tom autě svezl, rozšířily. „Řídím," okamžitě se přihlásil, přestože bylo nepravděpodobné, že mu Mai přenechá volant.

„Ne. Já řídím," namítl Levi. Byli jak malí.

„Tak zaprvý, je to moje auto, tak se tady přestaňte hádat jak nějaký děcka. A za druhý, nikdo neřídí. Duke má jen dvě místa, takže se do něj všichni čtyři nevejdeme," prohlásila Mai.

„Pět," ozval se Caspian. I když nevěděl, kam se chystají, chtěl jet taky. Přece je nenechá, aby ho z toho jen tak vynechali. „Jedu s váma."

„Co? On ví, o co jde?" zeptala se Dean zmateně a svraštila čelo.

„Ne," odpověděl Levi.

„Tohle se mu asi líbit nebude..." odtušil Cécé.

„Proč? Proč by se mi to nemělo líbit?" nechápal Caspian. „Co sakra plánujete?"

Každý mlčel a čekal na někoho, kdo ho zachrání, aby to nemusel být zrovna on, kdo to Caspianovi řekne. Nakonec se odhodlala Dean: „Jdeme ohledat místo činu."

Caspian zamrkal. Ve všech scénářích, které si ve své hlavě představoval, tohle chybělo. Spíš, než tohle, by ho napadlo, že chtějí lézt po skalách. Což pro něj bylo neuvěřitelnější z toho důvodu, že se na ostrově nevyskytovalo snad ani jedno skalisko. Většinu plochy Scardalu zabíraly nížiny a téměř rovinaté kopečky – tedy kromě útesů na pobřeží, ale na nich by se pravděpodobně přizabili.

„Jedu s váma," potvrdil Caspian, čímž všechny překvapil. Vlastně tím zaskočil i sám sebe. Proč by sakra ze všeho na světě chtěl dělat zrovna tohle?

„To asi ne..." Dean mu to začala rozmlouvat, ale on se od toho nápadu nenechal odradit. Už nebylo cesty zpátky. Už se rozhodl.

„Teď mě poslouchej," řekl Caspian ledovým hlasem. Předklonil se nad Dean a rukama se opřel o lavici. Jejich obličeje byly k sobě příliš blízko, než aby to bylo dívce milé. Proto se od něj chtěla odtáhnout, kdyby ji ale v pohybu neomezovalo opěradlo židle a neznemožňovalo jí tak únik z jeho blízkosti. Její horký dech mu klouzal po lícní kosti a pomalu se vytrácel ve vzduchu.

Osobně se postaral, aby byly jeho příští slova prosycené výhružkou. „Mně," zapíchl ukazováček do své hrudi, „nikdo nebude říkat, co mám a nemám dělat. To si zapamatuj." Následně se od ní oddálil a zaujmul podobnou pozici, ve které stál předtím.

Dean zaraženě zamrkala a rozhlédla se kolem sebe, pohledem pátrajíc po pomoci. Výraz v její tváři jasně naznačoval, co si o něm po tomhle myslí – že je ichtyl, co by se měl jít léčit s příliš vysokým egem a nadměrným nepřátelstvím ke každému, koho potká.

Mai na ni mávla, asi aby tím dala druhé dívce najevo, že si z jeho chování nemá nic nedělat. „Neboj. Cas sice štěká, ale nekouše. Je neškodnej asi jako štěňátko, co rádo cení zoubky," ujistila Dean a věnovala klukovi škádlivý úsměv.

Caspian našpulil ústa a poslal jí vzdušný polibek.

Na chodbě zaslechli kroky. „Fernandiová jde!" vykřikl Cécé a všichni se okamžitě začali přesouvat na svoje místa. Dean u toho dokonce musela přelézt stůl a přeskočit dvě židle, které jí stály v cestě, aby tam byla včas. Další bezdůvodný trest nepotřebovala.

Vteřinu předtím, než se otevřely dveře, nastalo až moc nápadné ticho. Všichni upírali svoje zraky na přicházející učitelku a tvářili se jako naprostí andílci.

Do místnosti vstoupil Darren. Profesorka nikde. Cécé svým zvoláním zbytečně všechny vyděsil. Ozval se hromadný výdech, jak ze všech opadlo neklidné očekávání striktní kantorky.

„Co tak čumíte?" zeptal se Darren a loudavým krokem se vrátil na své místo v rohu. Očividně už vychladl.

Dean se otočila přes rameno a zavolala na ty vzadu: „Vezmeme Scooby-Doo dodávku?"

„Co je Scooby-Doo dodávka?" chtěl vědět Levi a v jeho tváři se rýsovala troška skepse.

Cécé odpověděl jako první: „Můj auťák."

„Ten křáp?" vmísil se do toho Caspian.

„Není to křáp," osočil se na něj Cécé. „Je to jen trošku starší pick-up." Pak šťouchl do Dean a napomenul ji: „A ty mojí berušce neříkej Scooby-Doo dodávka."

„Proč ne? Je pomalovanej, jsou na něm graffiti a ty tam máš dokonce i citáty! Přesně jako ve Scooby-Doo," fialovláska se ušklíbla a opřela si lokty o desku stolu.

„Není to jako ve Scooby-Doo. Nesnáším Scooby-Dooa!" vyprskl Cécé, ale Dean moc dobře věděla, že na ni svoje naštvání jenom hraje.

Dívka se zasmála a zvedla ruce, jakože se vzdává.

†††

Nakonec se na pláž opravdu vypravili Cécého autem. V kabině byly sice jen dvě sedačky, jež zabrali Cécé s Dean, ale ostatní se naskládali do korby. Uvnitř vozidla bylo takové vedro, až začala Dean litovat, že si nesedla ke zbytku jejich skupinky do nákladového prostoru. Korba na sobě neměla namontovanou žádnou krycí nástavbu, takže se těm vzadu jelo příjemně a slabý vánek jim chladil rozpálenou pokožku.

Dean chtěla zapnout klimatizaci, jenže pak si uvědomila, že Cécému vlastně nefunguje – tak jako většina věcí v tomhle autě. Proto se musela spokojit pouze s otevřeným okýnkem. Vystrčila ruku ven a sledovala, jak si poryv větru pohrává s jejími prsty.

Za jejími zády se ozvalo ťukání. Ohlédla se a zjistila, že to je Levi. Klepal na skleněné okénko v kovové přepážce, která oddělovala kabinu od korby, aby upoutal jejich pozornost. Blonďák se zvýšeným hlasem, aby ho přes řev motoru bylo slyšet, řekl: „Nechcete zapnout rádio? Však víte, abysme navodili tu správnou atmošku."

„Nefunguje!" houkla Dean nazpět stejně hlasitě.

„To zařídíme," ozval se Caspian a zalovil ve své školní tašce. Po chvilce vytáhl svůj iPhone a malý přenosný reprák s Bluetooth připojením. Za pár okamžiků se vozidlem a okolím začala rozléhat popová hudba smíchaná s rockem a metalem. Dean tu písničku odněkud znala, ale za nic na světě si nemohla vzpomenout odkud.

Zanedlouho dorazili k útesům, jejichž srázy se prudce svažovaly k pobřeží. Dál museli jít pěšky, protože se tam nedalo dostat autem.

Dean se postavila na okraj skaliska a shlédla dolů. Trochu se jí zvedl žaludek při představě, že by uklouzla, zřítila se těch sto yardů volného pádu a dole by na ni čekaly ostré hrany kamenů. Tuhle smrt by nepřála nikomu.

„Padáš!" křikl jí do ucha Caspian, náhle ji popadl za ramena a naklonil se s ní nad propast a pak zacouval hned zpátky, do bezpečí pevné země. Mladík se rozchechtal, když sebou fialovláska trhla a zaječela, jako by si myslela, že ji fakt pustí.

„Zbláznil ses!?" zařvala, vytrhla se mu a strčila do něj tak silně, až sebou Caspian praštil o zem. Nepřestával se ale šklebit. „Co kdybys mě pustil?" vyšilovala. Oči měla z toho šoku ještě stále vytřeštěné a hruď se jí prudce nadouvala.

„Nebuď patetická, princezno," řekl posměšně a vyskočil zpátky na nohy. Oprášil si hlínu ze svých chino kalhot.

„Páni," vydechla Mai a udělala několik kroků k okraji. Pohled upírala k obloze, na které nastala zlatá hodina. Slunce bylo jen kousek nad horizontem a Dean mu dávala tak půl hodiny, než se před nimi schová úplně. Oranžové a červené paprsky protínaly zbarvené nebe a díky tomu mělo všechno okolo narůžovělý nádech. Ten panoramatický výhled bral doslova dech.

Chvíli tam tak stáli a pozorovali oblohu. Jenže neměli času nazbyt. Chtěli to stihnout, než se setmí. Proto se brzy vydali po úzké pěšince, jež se prudce svažovala, dolů.

Přesnou polohu jejich cíle poznali podle žlutých policejních pásek, které byly natažené po obvodu. Text napsaný tlustým černým písmem na něj doslova křičel: MÍSTO ČINU. NEVSTUPOVAT!

Jejich parta tyto instrukce ale ignorovala. Podlezli pásky a podívali se na sebe. Asi si měli naplánovat předem, co tady vlastně chtějí dělat, došlo jim. Nebyli žádní detektivové, a i kdyby ano, policie všechny důkazy už určitě zabavila.

„Je vám jasný, že jsme právě porušili zákon... nebo něco na ten způsob?" promluvila Mai. Její hlas nesl známky obav a smutku. A taky... úzkosti? Dean nějakou dobu trvalo, než jí došlo, proč se tak Mai cítí, co vyvolalo ty emoce. Nebyla na tomto místě poprvé. To ona našla kamarádčino vyplavené tělo, když se skupinkou dobrovolníků uklízela pláž po tropické bouři.

Dean si nedokázala představit, co to s Mai muselo dělat, vrátit se na tohle místo. Všechny ty vybavené vzpomínky... Dean to sama zažila. Mrtvoly s prázdnýma očima ji doposud strašily ve snech a viděla je před očima pokaždé, když si na ten den vzpomněla.

Pro Dean to bylo jenom místo činu.

Ale pro Mai, Caspiana a Leviho to bylo zároveň místo ztráty. Všichni tři na této pláži ztratili blízkou osobu. A ten žal se jim teď odrážel v očích.

Možná byla chyba sem chodit. Akorát tak otevřela rány, které se v jejich srdcích nestihly zcela zacelit. Dean si najednou připadala jako pablb. Čeho tím chtěla docílit, že si bude hrát na detektiva? To si jako fakt myslela, že dokáže vyřešit vraždu? Kdyby se místo toho snažila vyřešit svoje vlastní problémy a nezasahovala do sraček ostatních...

Chod jejích myšlenek najednou přerušil jeden nápad. Vzpomněla si na jednu ze svých nočních můr. Moc si toho z ní nepamatovala, protože se jí zdála před několika dny, ale jednu věc věděla jasně – z jejím snu Estelle neležela na pláži. Nevyplavilo ji moře. Její podvědomí tu scénu vykreslilo tak, že to vypadalo, jako by se Estelle zřítila z útesu.

Anebo ji někdo strčil.

Svýma modrozelenýma očima přejela po okolí a zastavila se s pohledem zabodnutým na okraj útesu, u kterého ještě před necelými dvaceti minutami stáli. Ověřila si svoji teorii a pak ji pronesla nahlas: „Co když tohle není místo činu?"

Všechny čtyři hlavy se k ní rázem otočily.

Nikdo se na nic neptal, a tak Dean pokračovala sama: „Co když je místo činu tam nahoře?" Prstem ukázala přibližné místo, odkud mohla Estelle asi spadnout. „Co když ji někdo strčil. Jako sorry, ale těch sto metrů volnýho pádu fakt nemohla přežít, ještě k tomu, když jsou pod útesem ty ostrý kameny."

„A jak by se pak dostala do vody?" zeptal se Cécé, který vypadal, že ho ta teorie zaujala, ale dost o ní pochyboval. Jednu ruku si dal v bok a druhou si zastínil oči před sluníčkem.

„Někdo ji odtáhnul do moře – a tak se zbavil těla. No jasně!" zvolala, jako by na to kápla. Nepřišla ale na vůbec nic. To, co říkala, byla jen teorie, nikoli fakt. Všechno se mohlo stát úplně jinak. „Musel to být někdo s lodí. Aby ji oceán nevyplavil úplně hnedka, musel ji vyhodit dál od pobřeží. Jenže nepočítal s bouří."

„Dean... Přestaň," přerušil ji Levi. Tvářil se ztrápeně. Dean to nechápala. Vždyť to bylo to, co chtěli, ne? Odpovědi.

„Nemáš důkazy," přidala se Mai, jako by ji četla myšlenky.

„Tak vám ty důkazy seženu."

„Proč si seš tak jistá?" zeptal se Levi.

„Protože..." začala Dean, ale pak se zarazila. Co by jim řekla? Zdál se mi sen a v něm se to přesně takhle odehrálo... Kdyby jim prozradila tohle, považovali by ji ještě za většího blázna. Fialovláska semkla rty do rovné linky a poraženě sklopila hlavu.

Přesto v ní zaplál malý plamínek naděje, že je něčemu na stopě. Však ona na to přijde. A až ten den nastane, bude se jim smát do obličeje, protože jí nevěřili.