„Rozdělte se do dvojic. Každý si vezme brýle a plášť. Azizi rozdá pomůcky," začal úkolovat profesor Banky. Dívka, kterou Dean znala jako blázna z jídelny, se zvedla ze svého místa v přední řadě a došla ke katedře, kde ležely věci, jež měla rozdělit mezi studenty. 

Dean si posadila ochranné brýle až ke špičce nosu a zahýbala na Cécého obočím. Její kamarád vyprskl smíchy a také si je nandal. Dean si pomyslela, že v tom bílém plášti vypadá jak nějaký rockerský doktor. Jeho tmavé vlasy dlouhé po ramena mu dodávaly osobitý drsňácký styl. 

Za monologu pana Bankyho o chemickém pokusu, jenž se právě chystali dělat, došla Azizi až k zadním lavicím. Položila potřebné předměty na Deanin a Cécéčkův stůl. Lem deky, kterou měla Vietnamka opět uvázanou jako superman kolem krku, olízla Dean holeň. 

Fialovláska se zvedla s vysokou nádobou v ruce se slovy: „Jdu pro vodu, ty to zatím připrav."

„Rozkaz, pane," odpověděl Cécéčko a zašklebil se na svou spolusedící, která se od něj začala vzdalovat. Přistoupila k umyvadlu, jež bylo zabudované do zdi v přední části laborky a otočila kohoutkem. Z trysky začala vytékat voda.

Dean se chystala umístit nádobu pod proud, když vtom se vedle ní kdosi zjevil a šťouchl do ní bokem, čímž si udělal před umyvadlem místečko a sám si napustil vodu jako první. Dívka zavrčela, když spatřila Dona a úšklebek v jeho tváři.

„Nazdárek Fialko," zaševelil, otočil se na patě a vykročil ke své lavici.

Dean protočila oči, naplnila si vlastní nádobu a vrátila se k Cécému. Ten to celé sledoval a s pobaveným výrazem ve tváři vrtěl hlavou. „Kdy se vy dva už sakra přestanete pošťuchovat?" zeptal se. Byla to spíš řečnická otázka, ale Dean na ni stejnak reagovala.

„Nikdy. Je to totiž ten největší hňup."

Cécé si povzdechl a bez dalších řečí začal pracovat na pokuse. Nejdříve vodu obarvil na modro potravinářským barvivem a poté přilil olej. Nějakou chvíli čekali, dokud se jednotlivé tekutiny od sebe neoddělí.

„Chceš mít tu čest?" zeptal se Cécé s dramatickou intonací v hlase. 

„Jasně," přikývla a vhodila do nádoby šumící tabletu. A pak se začaly dít věci. 

†††

„Dvě stě lidí to podepsalo. Třetina školy. Je mi líto, pane řediteli, ale asi mi to budete muset dovolit. Chci do týmu," prohlásila Dean, když vstoupila do ředitelovy kanceláře a hodila před něj na stůl sepsanou petici, kterou dávala dohromady během posledních několika dní. Zůstala stát se vzdorně vystrčenou bradou a založenýma rukama na prsou. 

Musel jí to povolit. Prostě musel. Sport bylo to jediné, co ji drželo při smyslech, když nic jiného kolem ní nedávalo smysl. Hra se hrála podle stanovených pravidel, a abyste dosáhli úspěchu, musíte pouze makat, makat a makat. 

Potřebovala to. Potřebovala to víc než kyslík. 

Pan Woody si povzdechl, opřel se do svého křesla a skenoval dívku před sebou pohledem. „A nechceš si to rozmyslet? Můžeš se přidat mezi roztleskávačky."

„Fakt nestojím o to vrtět zadkem před tribunama a křičet, jak je náš tým úžasnej, když v tom týmu můžu bejt taky," odvětila. 

„Co jiného mi zbývá? Seš v týmu," kapituloval obtloustlý chlapík a mávl rukou ke dveřím, aby už jednou provždy zmizela. 

Dean v duchu zajásala a vyšla s vítězným úšklebkem na chodbu. 

„Tak co?" zeptal se Cécé, který tam na ni čekal. Měli už po vyučování a za chvíli začínal trénink fotbalistů. Před tím ale museli vyřídit toto. 

„Jsem v týmu!" vykřikla radostně a poskočila si. 

„Jo! Já ti to říkal!" povykoval Cécé. Triumfálně udeřil zaťatou pěstí do vzduchu.

„Běž napřed, musím si ještě skočit do skříňky pro věci," řekla a posunkem ruky mu naznačila, jakým směrem půjde ona a jakým on. Cécéčko místo slovní odpovědi zvedl palce na obou rukách. Potom si pročísl prsty dlouhé vlasy a vydal se chodbou vlevo. Dean vykročila doprava a zanedlouho došla ke své skřínce. Byla natřená na jednu ze dvou barev školy, modré a zlaté. Barva už byla ale zašlá, v rozích dokonce sloupnutá a skříňka u zámku byla poničená jako následek toho, že se do ní chtěl před lety někdo dostat bez otevíracího kódu. Dean si byla ale jistá, že se to nikomu povést nemohlo. Tyhle skříňky sloužily skoro jako trezor. 

Dívka skříňku odemkla, otevřela ji a vytáhla z ní sportovní tašku přes rameno. Už už ji chtěla zavřít, když vtom si všimla růžového papíru zapadlého mezi jejími učebnicemi. Byl to takový ten samolepicí čtvercový papírek, který se většinou lepí na ledničku a píšou se na něj poznámky typu: Došlo mlíko.

Docela ji překvapilo, že ho našla u sebe ve skříňce. Sice nešlo o žádný nadpřirozený úkaz, nebo tak něco, ale Dean si byla na sto procent jistá, že ona ho tam nedala. Nepoužívala je. Připadaly jí nepraktické.

Bezděčně pokrčila rameny. Zmačkala nalezený lísteček v pěsti a strčila si jej do kapsy od svého školního saka s úmyslem ho později, až půjde kolem koše, vyhodit. Ani si nepřečetla, co na něm bylo napsané. 

†††

Dean po tréninku páchla, ale neměla čas na sprchu. Musela se dostavit na svůj třítýdenní trest za dělání problémů v jídelně. 

A navíc, do školních sprch vstoupit nechcete – to mi věřte. 

Do učebny B1 se už dostavili všichni, kteří to měli nařízené. Že je poslední, Dean poznala podle toho, že za ní profesorka Fernandiová zavřela dveře a začala jim říkat pravidla dnešní poškoly. Jako minule nesměli dělat svinčík a podobné aktivity. 

Dean se rozhlédla po třídě a pohledem se setkala s tím Cécéčkovým. Seděl jako předtím v řadě u dveří. Caspian a jeho partička okupovali zadní lavice u oken a mračili se na fialovlásku, která jim oplácela podobné pohledy. 

Na Deanině tváři se objevil drobný úsměv, když si všimla tmavovlasého fešáka, jenž se stranil ostatních a schovával se ve stínu své kapuce. Dívčin úsměv hned nato ale vyprchal, protože jí mladík sympatie neoplatil. Nechápala to. Ještě včera se normálně bavili. Zachránila ho. A on najednou dělal, jako by ji neznal.

Darren Radley ji totálně ignoroval. Jenže Dean nepatřila mezi ten typ lidí, kteří si něco takového nechávají líbit. Vztyčila na toho parchanta prostředníček a pak se svalila na židli vedle Cécého.

„Co Darren provedl?" šeptla Cécéčkovi do ucha.

Její kamarád pokrčil rameny. „Nic významnýho. Jen držkoval při hodině."

„Musím jít něco vyřídit. Zůstaňte tady, za hodinku se vrátím. Buďte hodní," oznámila všem přítomným kantorka, zvedla svou tučnou prdel z rozvrzané židle a opustila místnost. Chvíli po jejím odchodu zavládlo neprostřelné ticho. 

Dokud ho teda nepřerušil jeden jistý inteligent jménem Caspian Dreslin. „Buďte hodní? To jako vážně? Kolik si myslí, že nám je? Pět?" odfrkl si, postavil se a uličkou došel před bílou tabuli. Vzal z jejího rámu rudý fix a sundal víčko. „Něco si zahrajeme. Protože se asi poseru, jestli tady budu muset tvrdnout celou hodinu takhle," ukázal na lavici, na které ještě před chvílí skoro ležel a nudil se.

Cécé si s Dean vyměnili pohledy. Darren praštil čelem o desku stolu a pak v té pozici zůstal. 

Caspian si jako svou první oběť vybral Dean, ukázal na ni fixkou a pobídl ji: „Řekni ňákou větu. Jakoukoliv." 

„Třeba: Naser si?"  odvětila a povytáhla na něj jedno obočí. Cécé se vedle ní uchechtl a vytáhl z kapsy svojí šunku. Ve skutečnosti to byl tlačítkový telefon, který byl tak starý, že ho musel zdědit po dědovi svého dědy. Takhle staré mobily v sobě neměly ani GPSku, natož aby se daly připojit na Wi-Fi. Dean nechápala, co na něm Cécéčko může pořád dělat. 

„Jak líbezná to věta," zapředl Caspian a napsal ty dvě slova na tabuli. „Budeme hlasovat," vymýšlel za pochodu princip svojí hry. „Každej teď řekne, koho z nás by nejradši poslal do prdele. Začínám," zvedl ruku a pokračoval, „samozřejmě Darrena. Ten šmejd mi zabil sestru."

Všichni přítomní vytřeštili oči na Caspiana. Ty slova mu ze rtů splynuly téměř samovolně a tak přirozeně, jako by tomu Caspian skutečně věřil. 

 „Caspiane," začal Levi, ale nechal tu větu doznít do ztracena a svou myšlenku nedokončil. 

Dean sebou trhla, když Darren vstal tak prudce, až se nohy jeho židle zaviklaly a zavýskaly o podlahu. Černovlasý mladík si to napochodoval přímo proti Caspianovi, takže to vypadalo, že tady za chvíli někdo dostane do nosu. Avšak Darren na poslední chvíli zahnul a vystřelil ze třídy. Ještě než za ním zapadly dveře, zavrčel: „Svojí lásce bych nikdy neublížil. Nikdy!" 

„Ty seš vůl," ozvala se Mai. 

Caspian se kousl do spodního rtu a zároveň se rošťácky usmál, jako by ten Darrenův výbuch byl stále součástí hry. 

Maitreya se postavila na svoje štíhlé nohy a na podpatcích se vydala za Caspianem. Dean měla pocit, jako by ty jehly při každém dívčině kroku provrtávaly podlahu – jinak nebylo možné, aby se na nich udržela. Ne že by Dean na podpatcích neuměla, to ano. Ale to, v čem chodila Mai, nebyly skoro ani boty. 

„Já to nechápu. Proč seš na něj tak hnusnej?" začala ho peskovat. „Byli jste nejlepší kámoši. Tak přestaň bulet na špatným hrobě a dej se trochu do kupy. Estelle odešla – a mrzí mě to, nejseš jedinej, mrzí to nás všechny – ale máš nás. A Darrena. Tak se konečně seber a buď ten stejnej usměvavej kluk jako předtím." Mai svůj proslov do Caspianovi duše zakončila objetím. Pomalu obtočila svoje paže kolem jeho pasu a natiskla se na jeho hruď. 

Že se neobjímají moc často, bylo poznat podle Caspianovy zaskočené reakce.

Maiiny řečnické schopnosti Dean zaskočily. Působila na ni spíš jako namyšlená roztleskávačka, která radši projíždí Instagram, než aby mluvila. Ale asi se spletla. Může být namyšlená roztleskávačka a dobrá kamarádka zároveň. 

Caspian položil dívce bradu na kostnaté rameno. Od jeho hustých vlasů ve stylu Pompadour se odráželo sluneční světlo, které pronikalo do místnosti přes dokonale čistá okna, jež se táhla přes celou délku stěny. 

Dean nemohla uvěřit tomu, co vidí, když z Caspianových očí začaly prýštit drobné krůpěje slz. Ten sarkastický kluk, který všechny za každých okolností častoval svými nejapnými poznámkami a úšklebky, plakal. 

Caspian se psychicky zhroutil. 

Možná se všichni psychicky hroutíme, napadlo Dean.