Dean věděla, že by si z jeho slov neměla lámat hlavu. Vždyť i předtím mezi nimi byly rozepře a nepřátelství. Nemělo by to pro ni tolik znamenat a dolehnout v takové míře.

Nesnáším tě, znělo jí v hlavě. Hrozně moc si přála, aby to odvolal. Aby se zas usmířili a pošťuchovali se jako dřív. Samotnou ji překvapilo, jak ji zamrzelo, když se na ni Don při snídani ani nepodíval. Naschvál se jí vyhýbal a když už s ní musel být v jedné místnosti, předstíral, že Dean neexistuje.

Když ji, Jakea a Dona jejich řidič odvážel do školy, vzpomínala na jejich seznámení. Přesně si pamatovala den, kdy se poprvé potkali, a chtělo se jí při té vzpomínce brečet. Neznali se navzájem ani čtrnáct dní, ale neuvěřitelně jí ten spratek přirostl k srdci. Milovala jejich malé hádky, rivalitu mezi nimi a pocit, když nad ním čas od času zvítězila.

Don byl vlastně první člověk v jejím věku, kterého na ostrově potkala.

Deanina máma byla přesně ten typ mámy, která byla nonstop v práci. Ale ne proto, že by byla workoholik. Ona svou práci zbožňovala. Byla strážnice pracující na místním úřadě šerifa. Nemusela pracovat — táta byl velmi uznávaný právník a dokonale by je uživil i bez matčiných příspěvků. Jenže paní Kingswoodová chtěla pomáhat lidem.

Mezi jejími kolegy se už nějakou dobu říkalo, že starý šerif zanedlouho odstoupí ze svého postu a půjde do důchodu. Proto byla na stanici stále častěji. Aby se stala šerifem – a mohla pomáhat lidem ještě víc.

A protože Deanina matka nebyla moc doma, zaměstnávali Donovu mamku jako hospodyni. Nabídli jí slušný plat a bydlení i jejímu synovi.

Paní Eversová se s Donavanem do domu Dean nastěhovali hned třetí den od příjezdu rodiny Kingswoodů do Risewillu. A řidiče, pana Jonese, najali den poté.

Dean si pamatovala, že byla ve svém pokoji, když tehdy dorazili. Slyšela hlasy, a tak se šla podívat, s jakou ženskou bude sdílet dům. Nevěděla, že tu bude i její syn, a byla hrozně naštvaná, že jí to neřekli předem. Možná to je ten důvod, proč ho už od samého začátku neměla ráda.

Dean tedy přišla do vstupní haly, protestující a v obličeji rudá. První, co jí Don řekl, bylo: „Hezký háro." Utahoval si z jejího fialového mikáda, a to ji rozhněvalo snad ještě víc.

„Hezkej šátek," opáčila. Tenkrát měl na sobě růžový s červenými hvězdičkami a byl hrozně holčičí. Nebo tak nějak to bylo.

„Jsme tady," zabroukal Jake a vytrhl ji tak z dumání. Dean se chtě nechtě vrátila do reality a její surovost jí skoro vyrazila dech. Dívka zamrkala, aby zahnala nezbednou slzu a vystoupila z tmavě modrého SUVéčka.

Vydala se přes parkoviště a zanedlouho prošla černou bránou z tepaného železa, která sloužila jako vchod na školní kampus. Na jejím vršku se leskly okrasné špice, jejíž hroty vypadaly nebezpečně ostře. Napadlo ji, co by se asi stalo, kdyby se ji snažila přelézt. Napíchla by se na ty bodce? Zůstala by tam viset, zatímco její orgány by se po tyčích plazily k zemi?

Pod Deaninou váhou křupaly drobné kamínky a vysušený prach ji zaštípal v nose, když ho východní vítr, který se hnal od oceánu, rozfoukal. Dívka se ocitla na dlážděném nádvoří, uprostřed něhož byla studna. Na jejím kamenném okraji seděl Donův kamarád. Měla pocit, že se jmenuje Sean. Donavan o něm doma párkrát mluvil, ale Dean jeho kecy jako obvykle neposlouchala.

Přidala do kroku. Pospíchala k budově A, aby si ve skříňce vyzvedla učebnici. Brala schody po dvou, aby do začátku vyučování stihla všechno, co stihnout potřebovala – včetně dlouhé cesty přes celý kampus k učebně chemie, co se nacházela v budově C.

Dean se krapet zadýchala a musela se na vrcholku schodů zastavit, aby popadla ztracený dech. Že už dlouho nesportovala, se na ní projevilo. Měla moc práce se stěhováním, zařizováním vlastního pokoje a socializováním se na ostrově. Dobře, buďme upřímní, to třetí ve skutečnosti nedělala. Těch několik dní strávila zamykáním se v pokoji. Skoro z něho kromě občasných výprav za jídlem a návštěv u nové psycholožky. Povinné sezení s doktorkou Hooperovou si zamilovala – ta ženská byla prostě poklad. Vůbec ji netlačila do konverzace, mluvila na ni zlehka a byla vždycky upřímná, což na lidech Dean obdivovala. Místo toho spolu zvládly hodiny sedět, nic neříkat a hrát stolní hry. Stolní hry! Dean nevěřila vlastním očím, když viděla samu sebe, jak hraje něco tak dětského.

Nějaká osoba do Dean strčila ramenem, když dívka pomalým krokem procházela mezi dveřmi. S rozhořčeným supěním vykřikla pár nadávek na účet dotyčného a až pak zjistila, že to byl Donavan Evers. Ten zmetek. Nejradši by v nadávání pokračovala, všimla si ale vyzáblé postavy u řady skříněk, které se táhly z obou stran po celé délce chodby.

Na Dona rázem zapomněla a rozhodným krokem vykročila k Cécému. Dean si předsevzala, že zjistí, jak to tehdy sobotní noc bylo. A po rozhovoru s Levim byl Cécéčko jejím momentálně jediným pojítkem k oné události.

Dost by se hodilo, kdyby Dean věděla, kde tu osudnou noc byla. Jenže ona si za nic nemohla vzpomenout a nikoho se zeptat nesměla. Dotázaný by pak mohl nabýt podezření, a to Dean nesměla risknout. Estelle neznala. Nikdy ji nepotkala. A to, že si tím tvrzením není zcela jistá, muselo zůstat pod pokličkou.

Co když Estelle potkala prostě na ulici, ta holka ji naštvala a Dean zareagovala přehnaně? Nebo ji její minulost tolik poznamenala, že se zcvokla, a zabila Estelle bez sebemenšího důvodu?

Dean zavrtěla hlavou. Musela takové nápady vyhnat z mysli. Byly hlodavé, návykové a přespříliš nebezpečné. Fialovláska najednou měla pocit, že ji prozradí i ta nejprťavější myšlenka. Začala se rozhlížet, jestli ji někdo nepodezírá.

Setkala se s pohledem Cécého a ten, když si všiml, že se k němu Dean blíží, se začal naopak vzdalovat. Otočil se na patě svých robustních bot a rychlým tempem si klestil cestu skrz hloučky studentů.

Zdálo se jí to jen, nebo před ní utíkal?

Mladík se jí ztrácel z dohledu. Rozeběhla se. Okamžitě ji zatepalo stehno v místě, kde se jí táhla rozšklebená jizva. Když byla skoro u něj a užuž natahovala ruku, aby ho chytila za vlající sako školní uniformy, Cécé najednou zahnul doprava a zabouchl jí dveře před nosem.

Než to Dean stihla zaregistrovat, narazila do nich a dunění, které se poté ozvalo, neznělo vůbec hezky. Dean zaúpěla a chtěla sáhnout po klice.

„To si snad děláš kozy," zachrčel vedle ní hlas a v jeho tónu byl znít nefalšovaný posměch. Se zpola zavřenými víčky si Leviho změřila pohledem. Šklebil se na ni. Opíral se se založenýma rukama o cizí skříňku vedle dveří, jednu nohu pokrčenou a zapřenou o spodní část dvířek.

Postával, jako by mu to tady patřilo. A nepřestával se šklebit.

„Seš tady teprve druhej den a už pronásleduješ kluky na záchod," hlaholil Levi. Okolo očí měl pár vrásek od smíchu. Jak se tam tak tyčil, jeho košile se mu napínala přes svalnatou hruď a široká ramena se mu otřásala smíchy.

Až teď si Dean všimla skupinky lidí, kteří tu byli s nimi také. Leviho kamarádi, samozřejmě. Všude chodili s ním. Upírali na ni skeptické pohledy a Dean mezi nimi rozpoznala Maitreyu – holku, co jí málem přelámala nohy. Její snědá pokožka ostře kontrastovala s bílou košilí od školní uniformy a áčková sukně se jí motala kolem štíhlých nohou, když na vysokých podpatkách odkráčela ke svému příteli Timothymu. Cosi mu pošeptala s pohledem upínajícím na Dean a ten se tomu zasmál.

Dean si byla vědoma, že si šeptají o ní.

Nic si z té situace ale nedělala. Uměla zacházet s namyšlenými kretény a nedopustí, aby se stala terčem posměchu. Pokrčila rameny, dala oči v sloup a pak se na Leviho nestoudně usmála. „Aspoň lidem nelezu do baráku s umatlaným obličejem od koláče."

To Leviho naštvalo. Stále to v něm od té příhody asi vřelo a pořád ji proklínal, že ho matka kvůli ní tak nespravedlivě potrestala. Dean by ráda řekla, že jí bylo Leviho líto, ale... nebylo. Bylo jí to lidově řečeno u prdele. Ať si svoje problémky s máti vyřeší sám a ji do toho neplete.

Dean se otočila na podpatku svých vojenských bot a vrátila se ke své skříňce, kterou minula při honbě za Cécéčkem. Do zámku zanesla kód, který si včera sama vybrala. 0902. Datum, na které nikdy nezapomene.

Zatáhla za dvířka, ale ty se ani nehnula. S nevolí zjistila, že se mechanismus zasekl, a začala se skříňkou lomcovat. Doprčic, pomyslela si a stáhla rty do tenké linky. Neumím otevřít ani debilní skříňku!

„Musíš to tady..." hlesl za jejími zády mužský hlas. Byl to chraplák, který zněl, jako by dotyčný už dlouho nemluvil. Ucítila zezadu na krku teplý dech, jak se k ní nahnul, a její nosní dírky zaplavila příjemná vůně jakéhosi laciného deodorantu. „...Podržet a pak zatáhnout. Je to docela lehký."

Jeho tvář byla téměř vedle té její, takže stačilo, aby se podívala do strany, a uviděla... Cécéčko. Nechápala to. Nechápala nic. Všichni na téhle škole se chovali hrozně divně. Nejdřív Azizi, dívka z jídelny, která chodí zabalená v dece, a pak tenhle týpek, co před ní nejdřív utíká a pak dělá jakoby nic a pomáhá jí? Všichni byli magoři. Tohle místo... pomyslela si a zavrtěla hlavou s lehkým úsměvem na rtech. Tohle místo je zatraceně skvělý. Líbilo se jí, jak je tady mnoho lidí odlišných. Hned měla pocit, že sem líp zapadá. Do lepšího blázince se prostě přistěhovat nemohla.

Pomohl jí otevřít skříňku a ustoupil. Až tehdy se Dean přinutila k pohybu. Stáhla obočí a čelo se jí zkrabatilo, jak stáhla tvář do nechápavé grimasy. Založila si ruce v bok jako malá trucující holčička. Chtěla něco říct, a tak otevřela pusu — jenže vzápětí ji zas zavřela. Nevěděla, co mu sdělit jako první.

„Obvykle se říká děkuji, ale můžem obejít formality, jestli to pro tebe bude snazší," prozradil jí s úšklebkem. Ale nebyl to ten povrchní úsměv, který jí věnovával Levi, nebo ten jízlivý, na který byla zvyklá zas u Donavana. Cécé se nebavil na její účet. Bavil se s ní.

Dean ze skříňky vytáhla učebnici a zase ji zabouchla. „Nebo tě rovnou můžu přetáhnout knihou po hlavě," opáčila, přesto se ale neubránila úsměvu, jenž se jí rozlil po rtech. Jeho rozradostněná nálada byla nakažlivá. Potřebovala by v životě víc takových lidí.

„Taky možnost," usvědčil a pokrčil rameny. Dean si ho poprvé pořádně prohlédla. Tehdy v jídelně byla roztěkaná a maličko rozrušená z Estelle a jejího zmizení, takže si nevšimla, jak zvláštní má oči. Ano, oči – to bylo to, co ji ze všechno nejvíce upoutalo. Ty dva malinkaté hrášky zasazené do obličeje. Jejich barva byla neurčitá. Chvíli se jí zdálo, že jsou zelené, ale v druhém momentě se naklonil a jejich barva se změnila v závislosti na úhlu a světle. Nyní jí připomínaly dva uhlíky. Dočista ji uhranuly.

„Na co zíráš?"

Dean zamrkala, odtrhla od něj pohled a odkašlala si. Zoufale přejížděla očima po čemkoli, jen aby se nepodívala jeho směrem. Musela uznat, že je celkem hezký. Sice ne tolik jako Don nebo Levi, ale něco na něm bylo. Normálně se jí kluci s dlouhými vlasy nelíbily, ale jemu ta délka po ramena slušela. Ohraničovaly mu tak dokonale jeho ostře řezanou tvář. Jen nos měl trochu moc špičatý a připomínal jí tak mušku. A navíc byl tak strašně moc vychrtlý jak chrt. Dobře, asi by měla s těmi zvířecími přezdívky přestat.

Co to děláš? vyštěkla na sebe v duchu a nejradši by si sama sobě dala políček. Od kdy se chovala jako největší trapák? Sebrala se a zpříma na něj pohlédla. „Co to mělo znamenat?" vypálila na něj.

Tentokrát to byl on, komu se vehnal ruměnec do tváří. Cécé přešlápl z jedné nohy na druhou. „Co myslíš?"

To si teď hrál jako fakt na blbýho? Dean povytáhla jedno obočí. „Nejdřív přede mnou zdrháš a pak mi pomůžeš otevřít skříňku. To je divný. Seš divnej," vpálila mu do ksichtu. 

Cécéčko si položil dlaň srdce a pronesl s přehnaně hraným nakrknutím. „Já a divnej? Ty mě urážíš!"

„Neodpověděl si na otázku."

Cécéčko si odevzdaně povzdechl. „Vyděsilas mě! Co jsem měl asi dělat? Myslel jsem, že jsi jedna z těch holek, které si mě dobírají, protože jsem..." Obsidiánové vlasy mu spadly do čela a Dean bojovala s nutkáním mu je upravit. Byly rozcuchané a rozčepýřené tak, až to Dean ponoukalo přemýšlet, jestli se ráno vůbec učesal.

Dean ho přerušila. „Už nikdy mě nesrovnávej s těma pipinama!" Její srdce plálo dotčeným. Ještě víc, než nesnášela tyhle krávy, neměla ráda, když si ji s nimi pletli. Sice patřila mezi bohatou vrstvu, ale nikdy se nechovala jako smetánka. Už nikdy, problesklo jí hlavou a ona tu myšlenku ihned zahnala do temných koutů její mysli. Teď na to nebude myslet.

„Dobře, tak promiň," zvedl v obraně ruce před sebe. „Už mlčím."

„Ne, naopak. Potřebuju, abys mluvil. Já... potřebovala bych s tebou mluvit," vysoukala ze sebe opatrně. Znovu se rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neodposlouchá. Ach ta její paranoia. Snad si vážně nemyslela, že policie zasadila do školy špiona. Copak už přišla dočista o rozum?

Cécé svraštil čelo. „Dobřeee," protáhl to slovo a zastrčil si ruce do kapes u kalhot. Zadíval se na hodiny nad východem z budovy a doplnil: „Počkalo by to? Za chvíli mi začíná hodina. Musím jít."

Cécéčko nečekal na její odpověď. Věnoval jí přátelský úsměv a odploužil se pryč.

Kdyby jen tušil, že má Dean možná něco společného s pohřešováním Estelle, už by se na ni takhle neusmíval.

Už měla po krk toho všeho podezřívání sebe samé. Člověk by neměl chovat tolik nedůvěry k vlastní hlavě.

Dean na něj beze slova kývla a sama se vydala na vlastní hodinu. Měla by se zaměřit na to, kvůli čemu sem přišla – na učení. Ne na pátrání po podezřelých a případnému vrahovi. Však čas ukáže, co se s tou nebohou dívkou stalo. A až ten čas přijde, třeba bude Dean moct konečně usnout s klidem v srdci a věděním, že by nebyla schopná nikomu ublížit. Že by se znovu nedopustila toho, co ji dosud straší ve snech.