O tomhle se nikdo nesměl dozvědět.

Naprosto nikdo.

Narůstající panika v ní ji nutila si dřít ruce až do krve. Ušklíbla se. Jaká to ironie. Ruce od krve měla už dávno předtím.

Přerušila proud vody a snažila se přezírat to šero, které ji obklopovalo. Potřebovala zjistit, jestli je ta krev už pryč. Pod nehty se stále skrývaly půlměsíčky zaschlé krve a ona se dala znovu do drhnutí. Otočila kohoutkem a prsty jí projel bolestivý žár. To jí ještě zbývalo, opařit se horkou vodou. Sprostě zaklela a tentokrát opatrněji nastavila teplotu vody.

Kurva kurva kurva kurva kurva kurva kurva, prolétlo dívce v rychlosti hlavou. Neměla čas na otálení. Musela jednat.

Z přihrádky pod umyvadlem nahmatala kartáč a začala si jím dřít kůži. Pokožku na hřbetech rukou měla zarudlou jednak od toho, jak se před chvílí opařila, ale hlavně jak se tady už půlhodiny snažila smýt všechnu tu zpropadenou krev.

A ještě k tomu jí to stěžovala tma. Nerozsvítila si. Nechtěla přilákat pozornost někoho z domu. Nějaký svědek by bylo to nejhorší, co by ji mohlo potkat. To poslední, co teď potřebovala, byly otravné otázky. Otázky, na které ona sama neznala odpověď.

Zmatení, frustrace a mizérie, to bylo to, co naplnilo každou buňku jejího těla. Ale ze všeho nejvíc cítila strach. Po tom všem, co se stalo, nemyslela, že by něco z toho mohla ještě cítit. Jenže teď to nastalo a ona se s tím nedokázala poprat. Najednou byla jen malou holčičkou klepající se zoufalstvím a křičící do tmy, přestože věděla, že ji nikdo nezachrání. Že ji nikdo nemůže ani slyšet.

Zaklonila hlavu dozadu a pevně stiskla víčka. Ta ukrutná bolest hlavy s ní pěkně zamávala. Zvuk tekoucí vody z kohoutku se stal jen rozmazanou kulisou a ona se myslí ocitla někde jinde. Pokoušela se rozpomenout, kde byla a co dnes v noci dělala, ale jediné, na co ve své hlavě narazila, byla nekonečná prázdnota.

„Co tady do psí prdele děláš?" ozvalo se ode dveří a ona leknutím nadskočila. Tak moc se zaobírala sama sebou, že nevnímala okolí. Velká chyba.

Nemusela se ani ohlížet, aby věděla, kdo stojí mezi dveřmi. Určitě se lenivě opíral o dveřní zárubeň, tak jako to dělal vždycky. Jeho hlas by poznala kdekoli a kdykoli. Měl ho na kluka směšně holčičí a každým svým slovem jí dával najevo, že je pro něj jen rozježděné hovno na silnici. Každý den musela snášet jeho přítomnost ve svém vlastním baráku a on ji nevýslovně sral svou povýšenou a dotěrnou povahou.

Kdyby jen tušil, tak hloupě by se neptal. Místo toho by mu spadla brada a možná by se i trošičku bál. Třeba i víc než jen trošičku.

„Spíš bych se měla ptát já, co tady děláš ty," zavrčela. Dosud k němu stála zády, ale teď se otočila a pohlédla mu přímo do jeho ocelových očí.

„Mejdan," řekl, jako by to slovo všechno vysvětlovalo. „Prosím tě, nech si ty svoje pohledy, Dean. Mám to dovolený. Už vidím, jak sis plánovala, že mě napráskáš. Seš tak dětinská."

„Jedinej, kdo je tady dětinskej, si ty," vypálila. Musela ale v duchu uznat, že ji to opravdu napadlo. Pro jednou by nad ním vyhrála. Jenže on jí ten pocit vítězství a moci musel zhatit pouhou větou.

Mladík sáhl po vypínači a o vteřinu později dívku oslepila ostrá záře vycházející z lustru na stropě. Světlo zahnalo všechny stíny a ona mohla konečně spatřit tu spoušť, kterou tady nadělala. Přiloudal se k ní a když se kolem ní protáhl k umyvadlu, do nosu jí udeřil pach tvrdého alkoholu, a ještě něčeho jiného, z čeho se jí obracel obsah žaludku.

Přimhouřila oči a vyzývavě pronesla: „Ale ale, kdopak tu přišel zlitej ve tři ráno? Kdes nechal tričko?"

Mladík sebou lehce cukl a věnoval jí postranní pohled. Nevěděla, co to znamená, ale rozhodla se to neřešit. V jeho případě nemělo smysl cokoli zkoumat.

„Brenda mi ho poblila," odvětil tím svým arogantním tónem, kterým se mnou mluvit čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu.

Dívka zkřivila tvář znechucením a zavrtěla nad jeho stavem hlavou. Don měl jednu mimořádnou schopnost: Naprosto a vůbec neuměl chlastat.

„To ona je čuně, ne já, jasný?" zabručel a sehnul se k vodovodnímu kohoutku, aby si opláchl obličej. „Do psí prdele, to je..." vyjekl s pohledem upřeným na karmínovou skvrnu.

„Dostala jsem krámy, tak na mě nečum tak blbě," uzemnila ho lží. Nemohla si dovolit, aby její lež prokoukl, proto se k němu otočila zády a odkráčela pryč. Pochopila, že se krve, jež se jí nepodařilo smýt doposud, už nezbaví.

Cizí krve.

Jen Donavan Evers měl tu schopnost objevit se na špatném místě ve špatnou dobu.