Prásk se ozvalo pokaždé, když někdo zavřel svoji skříňku. Dean sebou při tom zvuku vždy trhla.

Prásk, prásk, prásk.

To pravidelné bouchnutí ji pokaždé překvapilo. Bylo to tady úplně jiné než v Maine. V Portlandu chodila na starou veřejnou školu, která se pomalu rozpadala před očima. V Risewillu to byl úplně jiný kalibr. Tady měli nové vybavení, moderní zamykání skříněk číselnou kombinací a uklízečky svou práci nešulily. Nyní navštěvovala soukromou střední, kam se dostali buď ti s hodně dobrými známky nebo ti s hodně penězi. Dean patřila mezi tu druhou možnost. Po „té nehodě", jak tomu doma říkali, pokud o tom vůbec mluvili, se její prospěch rapidně zhoršil.

Dean na zádech naskočil studený pot. Už se k tomu myšlenkami zase vracela. To nesměla. Snažila se donutit tu svoji hloupou hlavu myslet na něco jiného. Třeba na lentilky, jednorožce, romanťárny... Zase se jí chtělo zvracet.

Dean si nebyla jistá, jestli je ve správné budově. Součástí kampusu byly čtyři - A, B, C a D. Ale podle plánku, jenž se jí podařilo si obstarat, měla být tam, kde byla. Zahnula za roh a konečně to uviděla - dveře označené štítkem studijního poradce. Asi tam zrovna někoho měl, protože bylo zavřeno a žaluzie na prosklených dveřích byla zatažená.

Posadila se na plastovou židličku a vyčkávala. Dnešek zatím zvládala dost dobře. Těšila se, až se tím bude moct pochlubit svojí terapeutce. Jak to jen doktorka Hooperová říkala? Každý malý úspěch je krůček k něčemu většímu.

„Dean."

Dívka zvedla hlavu a poprvé, co vkročila do školy, se usmála. Blížil se k ní Jake. Zrzavé vlasy měl jako vždycky trošičku rozcuchané a jeho nová školní uniforma mu náramně slušela. Skládala se z modrého saka, bílé košile zastrčené do kalhot a žluté kravaty. Na levém prsu se mu vyjímal znak školy.

Úsměv jí zmrzl na rtech, když si všimla kluka, který šel po jeho boku. Pokud si to dobře pamatovala, asi ho před chvílí viděla líbat se s tou holkou, co ji málem přejela.

„Čau. Tahle škola je super," Jake usedl vedle ní a opřel se rukama o kolena. „Akorát mě hrozně bolej nohy. Je to tu hrozně velký," postěžoval si, ale nemyslel to jako stížnost.

„Už asi půjdu," ozval se ten kluk, kterého už teď neměla ráda. Působil jako nadutej zazobanec.

„Jo, dík, žes mi to tady ukázal," kývl na něj Jake. Když ten týpek odešel, brácha ji informoval: „To je Timothy. Fajn kluk."

Aha. Takže tak se jmenuje kluk holky, co ji málem přejela.

Pak už jen Dean a Jake mlčeli. Dean to ticho vyhovovalo. Ráda jen tak seděla v přítomnosti svého ochranářského bratra.

Jake vypadal, že jí chce něco říct. Rozmýšlel se. Nakonec se odhodlal: „Dean?"

„Hm?" zamručela.

„Vem si scenáristiku, prosím."

V Dean to hrklo. Začala vrtět hlavou a otevírala pusu, jako by se snažila něco říct, ale z jejích úst nic nevycházelo. Až teď si uvědomila, jaké sucho v ústech měla.

„Já... Nemůžu," zašeptala. Bezmyšlenkovitě zatínala nehty do plastu pod sebou.

Jake vzal její dlaně do svých, aby s tím přestala. Měl je suché a horké a její maličká ručička se v té jeho téměř ztrácela. Ten dotek jí dodával útěchu i v těch nejhorších dnech.

„Milovalas to," připomněl jí. Nejenže to milovala, ona tím žila. Před „tou nehodou" nebyl den, chvíle, kdy by nepřemýšlela nad svým vlastním scénářem. Před tím chodila s hlavou v oblacích a i při chůzi si zapisovala do svého sešitku. Někdo psal knihu, ona psala scénář. Normálka.

„On to taky miloval," špitla. Zabodla pohled na linoleum, jenž pokrýval podlahy chodeb.

„Přece ho nenecháš, aby ti to vzal. Nenechej ho vyhrát."

„Já to nezvládnu. Byla to naše společná věc. Naše. Moje a jeho," Deaniny tváře brázdily slzy. Kolem nich prošla holka s afrem na hlavě a divně se na Dean podívala. Jako by ji ta náhodná kolemjdoucí odsuzovala za zmařené slzy. Dean, aby si zachovala důstojnost, si líce honem usušila rukávem. Tím stejným rukávem, kterým si před necelou hodinou utírala ústa od zvratků. Možná že by ten svetr měla Dean už vyhodit.

„Nemůžeš před ním pořád utíkat. Odstěhovali jsme se kvůli..." naléhal na ni Jake, ale Dean ho přerušila.

„Prosím, neříkej to jméno."

„Pojď sem," Jakeův výraz změkl a přitáhl si sestru do obětí. Jednou rukou ji hladil po zádech a druhou ji laskal ve fialových vlasech. Neměli mezi sebou žádnou mezeru, proto Jake slyšel, jak rychle jí zas bije srdce. Proklínal toho parchanta, co tohle provedl jeho malé sestřičce. Přál si, aby u té nehody byl, aby tomu dokázal zabránit. I když tušil, že by se jeho přítomností nic nezměnilo.

„Slib mi, že před tím nebudeš utíkat," zašeptal jí do ucha Jake.

Dean nějakou dobu neodpověděla. Dech měla trhaný. Když našla ztracený hlas, tiše a nejistě přikývla. „Slibuju." V tu chvíli si ale nebyla jistá, zda právě nezalhala nejbližšímu člověku, kterého kdy měla.

† † †

Dokázala to. Zvolila si hodiny scenáristiky a dramaturgie. Sice chtěla jenom to první, ale tady se to vyučovalo obojí naráz. Nebyla si jistá, jestli jí to ještě jde, ale Jake měl pravdu. Nesměla si kvůli němu nechat zničit život.

Kromě toho, že si u studijního poradce vybrala předměty pro následující semestr, ji tam taky vysvětlili, jak si navolit číselnou kombinaci, která jí bude až do maturity sloužit jako klíč od šatní skříňky.

Pak si u školníka koupila dívčí školní uniformu. Modrožlutý stejnokroj sestával z áčkové sukně, košile a saka s erbem školy na levé straně. Když zjistila, že bude muset každodenně nosit sukni, zhrozila se. Poslední, co na světě chtěla, bylo, aby někdo z těch idiotů tady viděl rozšklebenou jizvu na jejím stehně. Ta ji po tom pomyšlení začala svědit.

Podle školního řadu, který Dean četla jen omylem, nebyla uniforma první den školy povinná, protože ne každý ji měl z minulého roku. Takže dneska se do ní nepřevlékla. Doufala ale, že je sukně dost dlouhá, aby ten její nepěkný šrám zakryla. Fakt netoužila po připomínání minulosti, kterou se již půlroku snažila nechat za sebou.

Chodby byly téměř vylidněné. Jen pár opozdilců zavíralo svoje skříňky a hnalo se do školní tělocvičny, kde mělo probíhat hromadné zahájení školního roku. Dean se tam vůbec nechtělo. Když si představila, že tam bude celá škola, cítila potřebu zmizet, dokud to ještě šlo.

Na druhou stranu, kdyby tam nešla, Jake by mohl říct, že zas před problémy utíká. Nechtěla, aby si zas dělal starosti. Úplně stačilo, že kvůli ní v noci nespí, když se dívka probouzí s křikem z nočních můr.

Dean z kapsy vytáhla zmačkanou mapku a studovala, jak se tam dostat.

Cestou přes kampus se málem přinejmenším třikrát otočila, že to je blbost, že tam nepůjde. Už se o ní zas pokoušel panický záchvat. Když byla naposledy v tělocvičně mezi tolika lidmi, nedopadlo to dobře. A při představě, že by se to opět opakovalo, se jí dělalo mdle. Proč jen na to nemohla přestat myslet? Štvalo ji, že si její hlava dělala, co chtěla.

Do tělocvičny se dalo dostat jedině přes šatny, kde to typicky páchlo. Přes vstupem se Dean zhluboka nadechla. To dáš, to dáš, opakovala si Jakeova slova v duchu. Jen co tam vkročila, pohltil ji hluk. Hlasy dvou seti hrdel se slily do jednoho šumu, který zaplavil její uši.

Dean svýma modrozelenýma očima skenovala obdélníkový prostor před sebou. Na jedné ze dvou delších stěnách visely tři vlajky - vlajka USA, vlajka Kalifornie a vlajka školního sportovního klubu. Naproti nim se na zdi vyjímal citát: Když spadnu, vypni moje stopky.

Tribuny obklopovaly celý obvod hřiště a každý ročník měl vyhrazenou určitou část sedadel. Dean se vydala za třeťáky, mezi něž spadala. Chvíli se proplétala mezi sedadly a šlapala spolužákům na nohy, než konečně našla volné místo k sezení. Přitáhla si nohy k tělu, objala si je rukama a chodidla si zapřela o sedadlo před sebou. Položila si bradu na kolena a sledovala, co se bude dít.

Když řekli, že to bude začínat v deset, fakt nekecali. Z Portlandu byla zvyklá, že u všech školních akcí měli zpoždění. Proto ji mile překvapilo, že nemusela čekat dlouho. Snad poprvé měla pocit, že si na to tady někdy dokáže zvyknout.

Před zraky všech přítomných nastoupila pochodová kapela. Udělala kolečko po tělocvičně a pak se zastavila uprostřed, kde dohrála skladbu. Hudebníci se uklonili a stejně rychle, jako se objevili, zase zmizeli. To jejich vystoupení stálo za hovno. Dean s pozvednutým obočím čekala, jaká trapárna přijde příště.

Z reproduktorů najednou začala proudit energická hudba a obecenstvo rázem ožilo, začalo tleskat a pískat a někteří si dokonce podupávali nohou do rytmu. Dean si najednou připadala jako jediná nezasvěcená - nevěděla, co bude následovat a co ta muzika znamená.

Na odpověď však nemusela dlouho čekat. Ta přišla v podobě osmi krásných roztleskávaček navlečených do modrých minisukní se žlutými lemy a topech, co končily nad pupíkem. Na prsou se jim vyjímala velká písmena R, H a S a každá měla na zádech uvedené svoje jméno. Přitančily do tělocvičny pomocí hvězd, fliků a rondátů a Dean nestačila koukat, kdy měly nohy nahoře a kdy dole.

Každý jejich pohyb byl ladný a zároveň rozjařený. Nebyly by to roztleskávačky, kdyby se nonstop neusmívaly. Měly skvělou choreografii, ale něco tam chybělo. Působilo to, jako kdyby se na poslední chvíli něco stalo a ony se tomu nedokázaly přizpůsobit.

„Kde je Estelle?" zaslechla říkat holku, co seděla vedle ní, své kamarádce. Dean automaticky našpicovala uši, aby byla v obraze. „Nikdy nevynechávala představení. Je kapitánka!"

Mezi těmi kráskami Dean rozpoznala tu holku z červeného kabrioletu, co jí málem srazila. Na dresu měla napsáno Mai. V lesklých černých vlasech měla zapletené stuhy v barvách naší školy a při každém saltu za ní vlály. Hmm, tak se tedy jmenuje, pomyslela si Dean. Už jen z principu ji nesnášela.

Když bylo vystoupení téměř u konce, krásky vyhodili do vzduchu svoje modrožluté pompony, což mezi diváky vyvolalo hromadné vytržení. Pak se všechny shlukly do jednoho chumlu a vyhodily jednu z nich do vzduchu. Ta tam nahoře udělala jakousi pózu a její výraz prozrazoval vše - že si tu pozornost ohromně užívá.

Hudba skončila a dívky se klidily za hřmotného aplausu z plochy. Vystřídal je letitý pán, kterému trvalo snad roky, než došel doprostřed tělocvičny. V ruce držel mikrofon a ve tváři byl tak bledý, až se Dean bála, že tam omdlí. Ne, vlastně se nebála. Bylo jí to šumafuk.

„Dobrý den studenti střední školy v Risewillu," zachraptěl ten stařec. Jeho hlas zněl, jako by se právě vykopal z hrobu a promluvil po tisíci letech. Vlastně vypadal jako jedna tlustá mrtvola. Nebo na ni měl alespoň věk.

Dean dala oči v sloup. Trapné řeči, které nikoho stejně nezajímaly, si mohl odpustit.

„Sešli jsme se tu, abychom uvítali se vší parádou nový školní rok! Děkuji kapele za jejich úžasnou účast a budeme se na ně těšit na pátečním zápase. Zároveň děkuji týmu roztleskávaček. Jejich vystoupení bylo, jako vždy, dokonalé!"

Dvoukřídlé dveře do tělocvičny se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži v khaki uniformách. Jednoho z nich Dean znala. Pracoval s její mámou a Dean ho viděla, když jí o prázdninách nesla zapomenutý oběd. Byl to šerif. Jeho odznak se lesknul a pistol v pouzdře po jeho boku nebezpečně vyhlížela.

Všichni ztichli a upírali zrak na muže zákona. Od jejich bot se ozýval klapot, jenž protínal nastalé ticho. Dean to znepokojilo.

Ředitel si odtáhl mikrofon od úst a obrátil se na policisty. Otevíral a zase zavíral pusu jako kapr. Vypadal zmateně. Aha, takže to nebylo na programu, došlo Dean.

Dean okamžitě zahltila panika, když si vzpomněla na ten včerejšek. Dozvěděli se snad, jak se v neděli ve čtyři hodiny ráno probudila na pláži s rukama od krve, a podezírají ji z něčeho? Dean se rozšířily zorničky, když jí hlavou prolítla myšlenka: Ublížila snad někomu, aniž by si to pamatovala? Její srdce překročilo povolenou rychlost a řítilo se střemhlav po dálnici.

Policisté cosi pověděli ředitelovi školy a ten zbledl ještě víc, takže spíš připomínal bílou stěnu než obézního dědečka. Ředitel si odkašlal a kolísavým hlasem oznámil: „Musím vám s lítostí oznámit..." začal a Dean už teď věděla, že se stalo něco strašného. Na to měla čich. „že se naše premiantka a kapitánka roztleskávaček ztratila. Kdybyste někdo něco o ní věděl, přijďte do ředitelny. Strážník tam na vás bude čekat," ředitel přejel přihlížející pohledem, jako by se chtěl ujistit, zda to všichni chápou.

„Estelle Dreslin se pohřešuje," vydechl, jako by tomu sám nedokázal uvěřit.

Ze strany studentů se ozvalo hromadné zalapání po dechu. Někteří zůstali sedět s vykulenýma očima, někteří se dožadovali dalších informací a další se tomu jen chechtali, jako kdyby si mysleli, že si z nich učitelé jen snaží vystřelit. Přitom se stačilo jenom podívat do ředitelovy tváře, aby poznali, že to není žert. Tohle byla krutá realita.

V Deanině hlavě to šrotovalo. Proklínala sama sebe, že si nepamatovala na sobotní noc. Proč se probudila na pláži? A hlavně, proč měla ruce od krve?!

Srdce ji tlouklo do hrudního koše. Od prsou jí do těla tryskala ostrá bolest, dívka si k tomu místu tiskla ruce a modlila se ke všem božstvům, ve které nikdy ani nevěřila, aby ty křeče přestaly. Dech jí uvízl v hrdle a ona se najednou nemohla nedechnout.

Musela najít Jakea. Ten jediný jí mohl pomoct. Jenže nevěděla, kde je. Zkusila mu napsat, ale prsty je jí třásly. Viděla rudě. Všude byla krev. Ocitla se zas na tom místě, kde se to celé odehrálo.

Musela ten horor prožívat znovu. Přihlížet, jak z jejího nejlepšího kamaráda prýská krev. Dean se dala do běhu. Nohy vratké, pohled zakalený slzami a místo rukou želé. V hlavě jí hučelo. Jen ona slyšela čvachtání pod svýma nohama. Jen ona viděla na bílých stěnách stříkance krve.

Byla opět uvězněná v jedné ze smyček a nevěděla, jak se z ní sama dostat ven.