Zatímco si Dean dočítala ten odhalující článek, Don luštil záhadu ztracené učebnice. Ve skříňce ji nenašel, tak se byl podívat v budově C, kde ji naposledy používal, ale tam také nebyla. Nakonec si vzpomněl, že si ji vlastně nechal pod lavicí při jeho poslední hodině – scenáristiky a dramaturgie. Takže letěl zas do budovy B, kde ji konečně vypátral. Vítězně si ji podržel nad hlavou a pak s ní v podpaží zamířil k východu.

Cestu mu však zkřížily dveře, jenž mu kdosi otevřel přímo před nosem a Don do nich málem narazil. Z dějepisné učebny B1 vyběhla dívka a Donovi při pohledu na její fialové mikádo bylo hned jasné, o koho se jedná, aniž by se podíval na zbytek jejího těla, které se mu rychle vzdalovalo z dohledu. Jen matně zaslechl vzlyky, než se ozvalo zabouchnutí dveří od dívčích toalet.

Poté se na chodbě nastolilo až příliš děsivé ticho.

Don protočil oči a vydal se v Deaniných stopách. Před vstupem na WC krátce zaváhal, jestli si chce vážně zahrávat s tím, že ho XOXO může zdrbnout na svém blogu a označit ho za úchyla, co leze na dívčí záchody. Rozhodl se to ale risknout.

Vzal za kliku a nakoukl do místnůstky. Spatřil štíhlou dívku, jak se choulí u nažloutlé zdi mezi dvěma umyvadly. Do tváře jí neviděl, schovávala ji v ohbí loktu. Nohy měla přitažené k tělu a ruce složené na kolenou. Její drobná ramena se třásla, ale pláč byl téměř přeslechnutelný. Jeho hlasitost pohltila školní uniforma, které svěřovala svůj vzlykot, než aby se o něj podělila se světem.

Ztuhla, když si uvědomila, že tu není sama.

Don si povzdechl a přešel k ní. Učebnici položil na umyvadlo a dřepl si. „Co je ti, pošuku?"

Dean zvedla hlavu a věnovala mu zlý pohled. Její výraz ale ztrácel na nevraživosti, když se jí chvěl spodní ret. Propichovaly ho oči zarudlé a plné bolesti. V takovém stavu ji nedokázal nenávidět. Prostě nedokázal.

„Nech mě bejt, šátkomile," zachraptěla a opřela se čelem o svoje předloktí, takže jí opět neviděl do obličeje. Na tmavé látce se rýsoval kruh, tvořený jejími drahocennými slzami.

„No tak, pošuku," pobídl ji. „Řekni mi, co se děje. Věnuju ti svoji úžasnou pozornost. Toho by sis měla cenit. Příště už takovou poctu mít nemusíš," zakřenil se. Sedl si vedle ní do stejného sedu jako ona. Holá stěna ho zábla do zad. Přejel mu po nich mráz a chloupky na krku se mu postavily, ale nemělo to s tím chladem sálajícím ze zdi nic společného, nýbrž to, jak se o něj Dean opřela a položila mu hlavu na rameno. Byla u něj tak blízko, jak to bylo jen možné. Mezi jejich horkými těly se nenacházela ani molekula kyslíku.

Deanin dech se za několik desítek úderů jeho zrychleného srdce uklidnil a napjaté svaly v ní se trochu uvolnily. Tohle potřebovala. Někoho, kdo nebude mluvit, kdo nebude pokládat trapné otázky a bude ji jen mlčky podpírat. Jako by už týdny, snad ne měsíce, byla ve střehu, očekávajíc podobnou zradu, které se dopustil Gnash Blade. Její mysl jí ani v noci nedala spát, byla neustále nastartovaná a její nohy připravené kdykoli utíkat. Již se jí zajídaly ty opakované noční můry, ať už byly spojené s datem 9.2.2020 či ne. A nejhorší ze všeho byla ta nekonečná nejistota, vyvolávající v ní otázku: Je vrah? Jak může někdo vypátrat pravého zabijáka, když podezírá sám sebe? Čím víc se ty zvěsti o tom, jaký je Dean psychopat, šířily, tím víc tomu sama dívka začínala věřit.

Už měla všeho po krk. Toužila pouze po tom vypnout a spát, dlouhým, nepřerušovaným, sladkým spánkem. Zavřela oči a nasála do nosních dírek tamní zatuchlý vzduch. Vyčpělý pach výkalů řinoucí se z nejzazší kabinky ji zaštípal v nose. Lidi uměj bejt pěkný prasata.

„Tady to tak nehorázně páchne," sdělila mu. „Nejdeme jinam?"

Don přikývl, ale ani jeden z nich se nezvedal. Prostě tam seděli, v žaludek obracejícím zápachu, a naslouchali tlukotu srdce toho druhého. Byl to tak slastný pocit, konečně se zastavit. Pořádně vydechnout a dopřát si hluboký nádech, než je spirála poděšeného času, jež se otáčí nesmírnou rychlostí, stáhne do víru událostí a zase je pohltí.

„Takže mi neřekneš, co se děje," promluvil po nějaké době Donavan. Chtěl se ujistit, že je s tím naprosto v pohodě. Netušil, jaké je držet to v sobě a nikomu se nesvěřit.

„Přesně tak," přisvědčila. Zahýbala hlavou, aby našla pohodlnější pozici na jeho rameni, načež se uvelebila na jeho bicepsu.

Don mlčel. Ze všeho nejradši by na ni naléhal, třeba ji i mučil, kdyby to bylo zapotřebí, ale musel vědět, o co jde. Musel vědět, že je v pořádku. Což očividně nebyla.

Jenže nevěděl, jak daleko může zajít ve svém vyptávání. Dean Kingswoodová byla horká hlava a nikdo na Zemi nedokázal uhádnout její následující reakce. Náladovější holku snad ani neznal. I když, pravda, s mnoha holkami se nikdy příliš nebavil. Ale Dean stačí, abyste ji trošičku popostrčili, a ona upadne, jen aby vám mohla vpálit do ksichtu, že jste ji srazili.

Prolhaná malá mrcha.

Skoro jako Estelle.

„Přece nechceš tvrdit, že si nečetl ten blog," tentokrát to byla ona, kdo prolomil ticho. Pouštěla se na tenký led. Bylo jasné, že je to pro ni citlivé téma, ale sama na to zamrzlé jezero, do kterého se mohla probořit, vstoupila.

„Jakej blog? Nic jsem nečetl," zapřel. Poté se maličko nesměle zeptal: „Chceš si o tom promluvit?"

Bylo k smíchu, do jaké situace se to dostal. Ještě ráno by přísahal, že ho absolutně nezajímá, co tahle káča prožívá. A teď tady s ní sedí na špinavé podlaze na záchodech a ptá se, jestli se mu chce svěřit. U něho to bylo zvláštní s jakoukoli holkou, natož s Dean Kingswoodovou. Nejodpornější potvorou, co kdy chodila po povrchu zemském!

„Seš mizernej lhář, Eversi," zabručela a vyskočila na nohy. „Všechno si zkazil." Hodila po něm jeho učebnicí a ta hrubě dopadla do jeho klína. A Dean se odporoučela pryč.

†††

„Dean je taková čůza. Ulila se z trestu a prošlo jí to," prohlásil Levi, když otevíral dveře od svého auta.

Maitreyin kabriolet stál hned vedle jeho vozidla a snědá dívka se protáhla v mezeře mezi ním a Dukeovým růžovým plechem. Sundala si sako a hodila ho na svoji kabelku, která poslušně hačala na místě spolujezdce. Vykasala si rukávy košile až po lokty.

„Adiós, kluci. Já frčím domů. Užijte si fotbal," řekla Mai a nastoupila do Dukea. Ze skříňky v palubní desce vytáhla sluneční brýle a nandala si je na nos. „Dejte za mě Timmymu pusu," mrkla na ně a vyjela z parkoviště. Kvůli jejím děsným řidičským schopnostem málem urazila jinému autu zrcátko. Levi se někdy fakt divil, že jí vůbec vystavili řidičák.

Blonďák ze svého sedanu vytáhl tašku se sportovním oblečením a teniskami. Caspian několik parkovacích míst dál udělal to samé. Pak spolu vykročili zpátky na školní pozemek a zamířili k fotbalovému hřišti.

†††

Po tréninku Levi zamířil domů. Byl utahaný, zmožený a zdeptaný trenérovými narážkami, že se celé družstvo přes léto akorát ulejvalo. A zrovna na něm si Smitz vybíjel svoje rozhořčení. Nechal ho pěkně dlouho běhat po tartanové dráze, dokud z něj pot netekl proudem. Přitom on byl jeden z mála, který si o prázdninách snažil udržet fyzičku.

Kouč nebyl žádný cukrouš. Uděláš jednu chybu a bude ti to dávat sežrat až do konce sezóny.

Mladík vešel do svého domu, kde ho uvítal štěkot jeho francouzského buldočka. Stejně jako ho okamžitě ovanula vůně smažícího se masa, zaplavil jeho uši děsný rámus vycházející z obývacího pokoje. Vykročil za tím zvukem a zjistil, že se Oli učí hrát na bicí, alias hrnce. Používal k tomu paličky, které nebyly nic jiného než staré dobré vařečky.

Levi hodil svůj batoh do kouta a zašklebil se na svého mladšího brášku, který hned jak ho viděl, přestal hrát a přiběhl k němu, aby ho objal. Zarazil mu bradu do hrudního koše, což Leviho trochu bolelo, ale nedával to znát.

„Čau Štrůdle!" oslovil ho Levi přezdívkou, kterou Oli získal při jednom díkůvzdání. Jejich babička dovezla dva provazce závinu a ani ne za pět minut už byly oba snědené. Oli nedal nikomu jinému šanci ochutnat babiččiny opěvované štrůdly.

„Čau Levilasi! Ty páchneš!" Oli nakrčil nos a odlepil se od jeho propoceného trička, který si po tréninku nepřevlékl. Osmiletý klučina přeskákal hračky rozházené po parketách a znovu zasedl za jeho kastrolovou bicí soupravu. „Chceš se přidat do mojí kapely? Perry hraje na triangl!"

„Perry tady zase byl?" podivil se Levi. Tou otázkou spíš mířil na jeho mámu, která v kuchyni připravovala večeři. Olej na pánvi prskal a nůž bušil do prkýnka, při každém seknutí. „Vždyť jsem ti říkal, že jsou sousedi divný." Perry byl totiž Deanim a Jackův mladší bráška.

„Naštěstí ty nerozhoduješ, s kým se budou stýkat tvoje sourozenci," opáčila paní Charsonová. Rusé vlasy měla stažené ve volném drdolu a pár pramenů jí z něho vypadlo. Pod pokapanou zástěrou se jí schovával společenský šat a Levi mohl jen hádat, že navečer zas vyrazí někam ven nabalovat chlapy. Zeptat se jí ale nemohl, protože by to jako vždycky zapřela. „Zavolej Henryho. Bude večeře," rozkázala Levimu a posléze se rozkřikla na celý dům: „Oli! Pojď ke stolu!"

„Kde je táta?" optal se blonďák.

„Nevím!" osočila se na něj najednou máma zprudka. „A nezajímá mě to. Zavolej Henryho."

Levi zakoulel očima a odebral se do Henryho pokoje. Našel tam svého čtyřletého bratříčka, jak do dokonalé řady vyrovnává autíčka. Podle barev a velikostí. Levi si povzdechl a chvíli Henryho sledoval. Proč si nemůže hrát jako normální malí děti? Nevěděl, jestli za ten zvláštní způsob hraní může jeho autismus nebo něco jiného, ale nijak mu do toho nezasahoval. Už párkrát byl svědkem jeho záchvatů, když mu někdo rozbil jeho perfektní řadu z miniatur aut, a nehodlal pokoušet osud, že se to stane znovu.

Sdělil mu, že na něj na stole čeká jídlo, vzal ho za ruku a dovedl ke stolu.

„Mně je nějak divně," ozval se uprostřed večeře Oli. Ostrčil od sebe poloprázdný talíř a opřel se čelem o stůl. Byl bledý, až zelený.

„Jakože tě bolí hlava, máš teplotu, něco se stalo ve škole..?" začala se vyptávat máma a bylo na ní poznat, že si z toho takovou hlavu nedělá. Spíš jako by ji to obtěžovalo, napadlo Leviho.

„Asi budu zvracet," zachrčel Oli a chtěl se odploužit k záchodu, ale nestihl to. Vyvrhl zelenou břečku, ve které plavalo cosi podlouhlého, co vypadalo jako stébla.

„Olivere Charsone, ty jsi jedl trávu!" dopálila se jejich matka a prudce vstala od stolu, až sebou nejmladší bratr cukl.

Oliverovi se očividně již ulevilo a zašklebil se na Leviho, který ho stejným pohledem počastoval. „Jím zdravě!"

„Cože?" vypískla paní Charsonová. Z kumbálu vytáhla kbelík a hadr a se znechuceným výrazem začala čistit podlahu.

„Co je zelený, to je zdravý. Říkala to učitelka," řekl Oli.

„Tvoje učitelka je kráva," utrousil Levi tak tiše, že to máma ani bráškové neslyšeli.