Donavan seděl na studně a její kamenný povrch ho zábl do zadku. Nehrozilo, že by spadl do jejích hlubokých útrob, protože díra za Donavanovými zády byla zatlučená dřevěnými prkny. Studentská rada to na schůzi kdysi odhlasovala, aby tam žádný žák omylem nespadl.

Vedle něho jedl Sean bagetu a šíleně u toho mlaskal. Nezapomněl u toho vydávat zvuky, které měly Dona přesvědčit, jak moc je ta bageta dobrá a že by měl litovat, že si nechtěl dát s ním.

Donavan do svého nejlepšího kamaráda šťouchl a skepticky zakroutil hlavou. Pak si povzdechl a pokračoval v zírání do dálky. Byl teprve první den školy a už toho měl po krk. Měl po krk těch permanentních hádek s Dean, měl po krk toho všeho předstírání, že se vůbec nic nedělo a měl po krk poslouchání těch všech keců, jak se o Estelle bojí. Estelle byla mrcha, malá děvka, kterou ještě včera všichni nesnášeli.

„Kámo?" šťouchl Sean do Dona nazpátek a vzhlédl k němu.

„Hm?" zamručel Donavan nezúčastněně a dál zíral na schody, jež stoupaly k budově A – administrativní budově. Tam se nacházely skřínky, kanceláře a ředitelna. Před nějakou dobou tam viděl vejít Dean a ona ještě nevyšla. Neměla by tam být dlouho. Každou chvílí se měla objevit ve dveřích.

„Co kdybysme jeli rybařit k Sundale? Můžu od fotra půjčit harpunu a zkusit chytit i něco velkýho," navrhl Sean. Díval se na Dona z profilu a očima skenoval jeho protáhlou tvář. Dnes bylo neúprosné vedro a fialový šátek na Donově čele zachytával drobné krůpějky potu. Padaly mu přes něj vlasy a vypadal u toho neodolatelně. Sean se musel kousnout do rtu, aby zahnal úsměv, do kterého se mu stahovala tvář pokaždé, když se na Donavana koukal.

„Jop, fajn nápad," Don pokrčil útlými rameny, přestože jeho mozek ještě tak úplně nepobral, co mu to vlastně Sean říkal.

„Hej! Kámo! Ty mě neposloucháš!" obvinil Sean Dona a založil si ruce v bok. Naoko to nedal znát, ale uvnitř ho trochu ranilo, že se mu jeho kamarád nevěnuje, když se jim tu snaží naplánovat odpoledne.

„Ale jo, poslouchám," zamumlal Don a stále nespouštěl oči z bodu na schodech. Vtom sebou Don trhnul a přesunul svou pozornost k Seanovi. „Počkej, cože si říkal?" Když se na něj Sean zamračil, Don se začal smát.

„Ty seš pako," Sean ho kopl, až Don sletěl ze studny a svalil se na dláždění, které pokrývalo celý školní dvůr. V tu chvíli se dveře od budovy otevřely a Dean vyšla ven. Musela protočit očima, když spatřila Donavana, jak se válí na zemi. Dělala, že si ho nevšímá, seběhla schody a chtěla kolem těch dvou idiotů projít na parkoviště, ale to už ji Don zpozoroval, takže její plán nevyšel. Její fialové mikádo bylo nepřehlédnutelné.

„Tady seš," zanotoval Don a oprášil si kalhoty. Sice si slíbili, že ve škole budou dělat, že se neznají, ale teď tady nikdo kromě Seana nebyl a tomu to Don samozřejmě řekl.

Musela uznat, že mu to ve školní uniformě docela slušelo. Kravatu kolem krku měl ležérně povolenou, horní knoflíčky na košili rozepnuté a sako v tom horku neměl vůbec. Měl štěstí, že to školní řád dovoloval. Dean někde slyšela o jedné internátní škole, kde se trestalo za nevyžehlenou košili nebo módní doplňky. Dean by to zas tolik nevadilo, protože žádné náušnice ani náramky nenosila, ale Don by byl pěkně v prdeli, kdyby na sobě nemohl mít pro něj tak typické šátky přes čelo. Vlastně, jak tak Dean uvažovala, ho bez šátku ještě neviděla. A to s ním bydlela v jednom baráku!

„Tady sem," opáčila Dean.

„Čekal jsem na tebe," oznámil jí Don jako výčitku a podíval se na ní pohledem příště-makej-trochu-víc.

„No neke," prskla Dean a vydala se směrem k autu. Jejich řidič, pan Jones, na ně už dávno čekal. „Kde je Jake?" houkla na něj Dean přes rameno, aniž by se na něj ohlédla. Chtěla odsud co nejrychleji vypadnout.

„Jak to mám, do psí prdele, vědět?"

„Já myslela, že víš všechno, když seš tak chytrej," Dean otevřela dveře od jejich modrého Forda. První, co spatřila, byl Jake na místě spolujezdce. Zazubil se na ni a ten úsměv byl pro ni jako pohlazení po duši.

„A co ty ryby? Jo nebo ne?" zakřičel Sean přes celé parkoviště.

„Já nevím!" odpověděl Don a posadil se vedle Dean na měkkou sedačku. Aby pravdu řekl, moc se mu se Seanem nikam nechtělo. Nejradši by si zalezl do svého pokojíku a hrál na kytaru. Možná by dokonce mohl konečně dokončit svou skladbu, na které dělal snad už celé týdny. Bylo šílené, jak ten čas utíká a on ještě nenapsal ani jednu písničku, se kterou by na konkurzu mohl vystoupit.

„Všichni připraveni?" zeptal se pan Jones za volantem a podíval se na Dean do zpětného zrcátka.

†††

Don zapíchl pohled do kroužkového bloku před sebou a snažil se vytěsnit rámus, co slyšel přes zdi Deanina pokoje. Ta hudba, kterou poslouchala, byla k nevydržení. Trhala mu uši a ani nevěděl, co ten zpěvák zpívá, protože mu přes ten galimatyáš, co si říká hudba, nebylo rozumět.

Mladík začmáral slovo, jež před chvílí napsal do svého sešitu a přimhouřil oči, jak intenzivně přemýšlel. Už přes hodinu se snažil dokončit první sloku, jenže při tom kraválu to prostě nešlo. Mrskl sešitem po zemi a propiska letěla hned za ním. Zvedl kytaru ze svého klína a opatrně, jako by to bylo křehké děťátko, ji položil na postel. Vyskočil na nohy a vyšel z pokoje.

Zabušil na vedlejší dveře a zahulákal: „Můžeš to ztlumit?"

„Nemůžu!"

„Dělej!"

„Nope!"

Don vzal za kliku a zalomcoval s ní. Bylo zamčeno. Kdo si sakra zamyká pokoj? „Ty seš tak protivná!"

„Já vím," broukla.

„Okamžitě to ztiš!" křikl Donavan, a když se nedostavila žádná reakce, kopl do dveří. „Dean!"

„Co se tady děje?" ozvalo se za jeho zády. Don se ohlédl a spatřil Jakea. Její bratr měl ložnici hned naproti Dean, takže se ptal zbytečně, protože bylo jasné, že to všechno slyšel. Pravděpodobně to slyšeli všichni v tomhle baráku. Zvuk se tu přenášel lehce.

Jake vykročil na chodbu a zkusil vzít za kliku. Stejně jako před chvílí Donavan Jake zjistil, že se za ní tak snadno nedostane. Zamračil se a udělal krok dozadu. „Dean, prosím, otevři ty dveře," žádal Jake.

„Ne, dokud tady bude on," odsekla. Sice neřekla kdo, ale všem to bylo jasné. Kluci se na sebe podívali a Don rozhodil rukama.

„Ať ztlumí tu hudbu," řekl a odevzdaně zakroutil hlavou.

„Víš, Dean si teď prochází těžkým obdobím..." začal Jake a chtěl říct ještě něco, ale Dean ho překřičela.

„Jakeu!" zapištěla. Ta metalová hudba, kterou si dosud pouštěla, ztichla. V zámku to cvaklo a hned nato se rozletěly dveře. Dean vyletěla ven a prosmýkla se kolem mladíků, přičemž do Dona vrazila ramenem. Ještě dlouho potom, co dívka zmizela za rohem, ho to místo bolelo.

†††

Dean měla rudý obličej, jak byla rozčílená. Víš, Dean si teď prochází těžkým obdobím, znělo jí v hlavě pořád dokola. Zaťala ruce v pěst a stiskla čelist. Nakopla kamínek válející se na chodníku a ten se zakutálel na silnici. Prosvištělo kolem ní auto a ten maličký kousek horniny přejel. Víš, Dean si teď prochází... tok jejích myšlenek přerušil čísi hlas.

„Nemohli byste se doma trošku ztišit? Někdo tam u vás docela často řve a slyší to celá ulice. Moje mladší bráchy to dost zneklidňuje."

Dean trhla hlavou do strany a pohlédla na Leviho Charsona. Opíral se o plaňkový plot s podezdívkou a ve tváří měl samolibý výraz. Moc dobře věděl, že to křičí Dean na Dona, a pasivně se jí vysmíval.

Dean si dala sakra záležet, aby se ani jednou nepodívala na jeho nahou hruď. Přes břišáky mu stékaly kapičky potu a s těmi jeho dolíčky v koutcích úst byl neodolatelný. Neodolatelný pro všechny, až na Dean. Tu to nikdy netáhlo k upocené smetánce, co má ego větší než vlastní mozeček. Takový už Levi byl — hvězdný sportovec, kapitán fotbalového týmu a Deanin bohatý namyšlený soused.

Na trávníku za jeho zády odpočívala sekačka a Levi si teď dával pauzu od práce.

Dean si ještě pamatovala, jak trapné bylo jejich seznámení. Bylo to asi před dvěma týdny, den po tom, co se sem Deanina rodina nastěhovala. Paní Charsonová upekla koláč a donutila Leviho donést ho novým sousedům a přivítat je v sousedství. Levi svoji mamku poslechl, vzal koláč a zazvonil.

Tehdy nikdo kromě Dean nebyl doma, což bylo fenomenální, protože ji Jake skoro nikdy nenechával samotnou. A tak musela jít otevřít ona. Naneštěstí se stala taková malá nehoda — Levi stál hned za dveřmi, takže když Dean otevřela, praštila Leviho dveřmi a koláč se mu naplácnul na čistou polokošili. Levi se vrátil domů s tím, že dar nepředal, a za trest musel měsíc sekat trávník. Jeho výmluvy paní Charsonovou nezajímaly.

Od té doby ji Levi nesnáší. Neudělala na něj zrovna nejlepší první dojem.

„Myslíš, že mě zajímá, že to tvoje bráchy znepokojuje?" opáčila a přišla k němu blíž. Zaujala nenucený postoj — lokty si opřela o jeho plot a překřížila nohy. „Možná že kdyby se vaši přestali tak hádat, byli by tvoji bráchové míň znepokojený," vrátila mu to a zašklebila se na něj.

Levi na ni dětinsky vyplázl jazyk. Odstoupil od oplocení a přejel ji pohledem. „Možná by ses mohla přestat oblíkat jak strašák. Začínáš se podobat Cécému."

„Kdo je kurva Cécé?" Dean přimhouřila oči a snažila se rozvzpomenout si. Zavrtěla hlavou, jakože fakt neví, co to Levi mele, ale pak jí svitlo. „Jó, tenhle!"

„Bacha ať si lidi nemyslej, že s ním něco máš. Viděl jsem tě s ním na obědě. Drž se od něj dál. Všichni si myslej, že to on je vrah," sdělil jí Levi. Prohrábl si blond vlasy, které po tom gestu zůstaly trčet vzhůru.

Dean vytřeštila oči a zaryla nehty do planěk. Její srdce zase zrychlilo svůj běh po nekonečné trati. „Vrah? Ale vždyť Estelle se jenom pohřešuje..." blekotala.

„Tys neslyšela, co se říká?"

„S moc lidma jsem se nebavila, kámo," pokrčila rameny.

„Nikdo si nemyslí, že se ztratila. Někdo ji zabil. Možná někdo ze školy. Tak si dej na Cécéčko pozor, jestli nechceš skončit jako další oběť," jeho slova zněla podivně výhružně a Dean se po nich zalkla.

„Už musím jít," zalhala a vyrazila směrem domů, odkud před chvílí přišla. „Fajn pokec."