První, co Maitreya ráno udělala, když vstala, bylo vyslání krátké modlitby k bohům. Za ty roky, co jí to táta vtloukal do hlavy, se to stalo její každodenní ranní rutinou.

Její druhá věc byla, že se koukla na mobil. Ostrá zář, která vyzařovala z rozsvíceného displeje, ji pálila v rozespalých očích a ona musela několikrát zamrkat a podívat se jinam, aby zahnala slzy, které se jí vehnaly do očí.

Projela Instagram, kde našla spoustu příspěvků ze včerejší pařby. Jasně. Každý musel světu ukázat, že byl na mejdanu, aby si zvýšil svoje společenské postavení a ostatní ho náhodou neoznačili za nerda, co se neumí bavit. Nemůže být den, kdy se člověk prostě sejde s kamarády a neoznačí je přitom na žádném storýčku.

Svrběly jí prsty, jak moc chtěla dát srdíčko všem příspěvkům. Ne proto, že by se jí snad líbily. Ale aby udělala jejich autorům radost. Jenže od Estelle moc dobře věděla, že pokud si chce udržet popularitu, nesmí se chovat trapně a lajkovat všechno.

Zavrtěla hlavou. „Měla bys už vstávat," mluvila sama k sobě. To dělala často. Možná proto, že nikdo jiný ji neuměl tak dobře vyslechnout.

Plácla sebou na polštář, a ještě na vteřinku zavřela oči. „Ještě chviličku..." zamumlala a znovu upadla do říše snů.

Mai si nebyla jistá, kolik času uběhlo od doby, co usnula, ale když její máma nakoukla do jejího pokoje a probudila ji s tím, že pokud nebude přichystaná včas, nevezme ji do školy, trhla sebou a rychleji, než kdy předtím vyskočila z postele. Z toho zbrklého pohybu se jí trochu zatočila hlava, ale hned to zase ustalo.

Zkontrolovala telefon, jestli jí nic nepřišlo. Žádná zpráva. Ani od Estelle, Kennedy nebo Leviho. Copak na ni všichni srali? Nejvíc se divila, že jí nic neposlala Estelle. Zajetou tradicí těch dvou bylo, že Estelle každé ráno Maitreye pošle, jak se má ten den nalíčit a jak se obléknout.

Cítila se zvláštně. Už dlouho nad svým zevnějškem neměla kontrolu, ale dnes... dnes jako by ji Estelle pustila z vodítka. Mai po skoro celých čtyřech letech zažila volnost výběru. Tak blažený pocit to byl.

Dívka trochu zkoprněla, když ji napadl důvod, proč se Estelle neozvala. Bylo to snad kvůli jejich včerejší hádce? Vzala si Estelle její stížnosti k srdci a uvolnila jí trochu smyčku kolem krku?

Zavrtěla hlavou. Ne, taková Estelle nebyla. Ta by svou chybu nikdy neuznala. Nechtěla smýšlet špatně o své nejlepší kamarádce, ale Estelle ji už pěkně dlouho štvala svou dokonalostí. Estelle o sobě věděla, že je krásná a všem to předhazovala jako maso psům.

Byla si jistá, že se důvod chybějící esemesky dozví ve škole. Však Estelle tam bude, pomyslela si. Kdyby jen tušila, jak daleko byly její myšlenky od pravdy...

„Jedu! Já tě varovala! Do školy se doprav, jak chceš!" hulákala máma z druhého konce baráku.

„Ne! Počkej!" křikla její dcera nazpět, ale odpovědí jí bylo jen bouchnutí hlavních dveří. Zamračila se. To, že jí máma odjela, znamenalo, že bude muset řídit sama. Nesnášela řízení!

Oblékla se do dresu roztleskávaček a přes to na sebe hodila nějaké kousky značkového oblečení, aby její otec nevěděl, v čem bude vystupovat. Kdyby ji v té sukýnce a tílečku viděl, byl by znechucený svou vlastní dcerou. V tom spěchu si ani nestačila užít, že si vybírá oblečení samostatně. Vlastně... neviděla rozdíl mezi jejím a Estellininým výběrem. Estelle ji změnila. Den co den jí nakazovala, co se jí musí líbit, jakou hudbu má poslouchat, s kým se může bavit.

Už toho měla dost. Mai Estelle dost dlužila. Ale čeho bylo moc, toho bylo prostě moc.

Dívka došla do jídelny, kde si pro sebe ukořistila jablko. 

„S maminkou jsme ti sestavili ideální rozvrh," informoval ji táta a tím zkazil její poměrně dobrou náladu. Chtělo se jí řvát. Neustále jí někdo lajnoval život. Už ji to unavovalo.

Místo toho, aby se vzepřela a trvala si na svém, že si vybere předměty, které ji budou naplňovat, jenom sklonila pokorně hlavu a převzala si od něj list. Už jenom dva roky, opakovala si v duchu. A pak budeš moct vypadnout na univerzitu na druhé straně Ameriky. Napadlo ji, že by mohla odjet do Austrálie, aby navždy utekla své rodině, která z ní chtěla mít dokonalou dceru. Takovou dceru, která z ní už nikdy nebude.

Očima přelétla text napsaný hůlkovým písmem. Byly tam samé nudné předměty. Až na chemii, ta ji bavila. Nechápala, proč rodiče chtějí, aby si zvolila jógu, ale ať je po jejich.

Už jen dva roky, připomněla si.

Strčila si papír do kabelky značky Chanel, jež dostala od Estelle k minulým narozeninám, co slavila v květnu. „Můžu si vzít Duka?" zeptala se Mai a udělala na něj štěněcí oči.

Duke byl červený kabriolet. Táta byl sběratel aut a každé si pojmenovával, jako by to byla jeho dítka. Jako by mu Mai nestačila.

„Mám ti vystavit smlouvu, která bude zahrnovat náhradu v plné výši, když se mému miláčkovi něco stane?" odvětil. Táta byl právník a smlouvy rval úplně do všeho. Myslel to jako vtip.

„Nebude třeba." Mai neměla nejhorší postřeh, proto zvládla zachytit klíčky od auta do jedné ruky, když jí je táta hodil. „Díkes."

† † †

Měla jen deset minut, než ji začne schůzka se studijním poradcem. Mai zvládla cestu, kterou normálně jezdí patnáct minut, za osm. Přitom projela asi dvě červené, na několika stopkách nezastavila, ale... zvládla to. Usmála se, když vjížděla na plné parkoviště. Nezpomalila.

V tu chvíli si uvědomila, že se ráno zapomněla nalíčit a zazmatkovala. Pustila jednou rukou volant a začala se přehrabovala poslepu v kabelce. Snažila se najít tužku na oči, rtěnku nebo alespoň blbou řasenku. Bohužel nic z toho neměla s sebou. S obavami, co na to řekne Estelle, vzhlédla.

Mai vytřeštila oči. Plnou rychlostí se řítila na nějakou holku. Když si tu skutečnost uvědomila, ztuhla. Její mysl vysílala signály tělu, aby se pohnulo, jenže její končetiny jako by si dělaly, co chtěly.

Ta holka, co jí stála v cestě, si jí teď už všimla taky. Zakřičela a její ruce reflexně vyjely nahoru, aby jí co možná nejvíce chránily obličej. Ještě, než ta holka odvrátila pohled čekajíc až jí Mai srazí, uviděla v jejích velkých očích strach.

Až teprve to jí donutilo se pohnout a zabránit tomu. Sešlápla brzdový pedál až k podlaze a nalakované nehty zaryla do kůží potahovaném volantu. Zpod kol se ozval zvuk, co trhal uši. Protože seděla v kabrioletu se staženou střechou, slyšela všechno jasně a zřetelně.

Poté, co kvílení odeznělo, jako by utichl celý svět. Úplně každý teď čučel na ty dvě s otevřenou pusou.

Pohledy Mai a té nebohé dívky se setkaly. Mai měla stále vykulené oči a nemohla uvěřit tomu, že to fakt ubrzdila. Ne, nemohla uvěřit tomu, že málem někoho zajela. Uvědomila si, že svírá volant tak silně, až jí bělely kloubky na rukou, a uvolnila stisk. Vlasy, donedávna hezky upravené, měla nyní po té rychlosti vyfoukané a létaly jí všude kolem hlavy.

V okamžiku, kdy chtěla vylézt z auta, omluvit se a ujistit, že se jí skutečně nic nestalo, na ni ta holka ukázala prostředníček.

Dnešek začal fakt skvěle.