Tu nejstarší ze sester temnota vězní,

smutno je v srdci každé z nich bez ní.

Jediná Bianka pravdu už poznala,

dech se jí zastavil, hrůza ji jímala.

„Luno, přijď na pomoc, splň tak svůj slib,

duše, co zakletá, ať najde klid!

Luno, já žádám tě, srdce mám čisté,

zjev se mi stůj co stůj na tomto místě!"

Světlo tak omamné zas do tmy proniká,

Strach náhle ustane, temnota zaniká.

„Odvážně Bianko o pomoc žádáš,

co tě však čeká, ponětí nemáš.

Hluboko ve skalách stařena spí,

jak Ďábla zapudit, ona však ví.

Nemeškej, vstaň, utíkej k ní,

sestře tvé zbývá jen několik dní!"

Na nic už nečeká, šat sobě oblékne,

ještě se na sestry smutně jen ohlédne.

Jak do tmy vykročí, jímá ji strach.

„Maria, matko! Pomoz v temnotách!"

Cesta je trnitá, bolavá moc,

ještě že krátí se ta černá noc.

Bianka s vírou do jeskyně vchází,

v podivné předtuše, v zádech ji mrazí.

Oheň praská veprostřed jeskyně,

u ohně spí prastará věštkyně.

Cosi však spánek jí najednou přetíná,

Zuby skřípají, oči si protírá.

Hlas, jako když kosa na kámen naráží,

Bianku pár očí teď divně si prohlíží.

„Přišla jsi žádat o pomoc stařenu?

mluv nebo z příbytku svého tě vyženu!"

„Pomoz mi paní, krátí se čas,

Temnota v Orhmu, dohání nás!"