Trápila ji spousta věcí, ale vždy to přecházela s hraným úsměvem na tváři. Nezměnila styl oblékání kvůli své náladě. I přes svůj odpor nosila spoustu barev. Nikdo nevěděl o jejím trápení, dokud si nepřečetli její deník. Ale to už bylo velmi pozdě. Bylo to přesně o rok později v době adventu.

Při vyklízení jejího pokoje jsem našla jednu věc. Byl to deník mé dcery, která už rok nežije. Nikdo z nás pořádně nevěděl proč. Bylo tam jen pár zápisů starých dva roky. Byly velmi podrobné, jako detailní zápis z jednoho dne. Znělo to jakoby se z toho chtěla vypsat. Stránky byly dost poničené.

1.12.2016

Nebylo to poprvé, co se to stalo. Nebylo to nic ojedinělého. Snažila jsem se jejich úšklebky nevnímat, ale nešlo to. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jen nezdá, nebo mě opravdu pozorovali při každém kroku. Po chodbách, cestou domů. Cítila jsem jejich pohledy na každém kroku.

Bylo to nesnesitelné. Začalo mi pískat v uších. Musela jsem se dostat na vzduch. Jenže už cestou se mi podlamovala kolena, a tak jsem to stihla pouze na školní záchodky. Zamkla jsem za sebou dveře a svezla se po nich na zem. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Bylo to příšerné.

Vzpomněla jsem si, co mi v takových případech radila máma. Dýchat pomalu a zhluboka. Jenže moje panika se rozšířila do každé buňky v těle. Zavřela jsem oči, protože jsem z nedostatku čerstvého vzduchu měla před očima mžitky. NEPOMOHLO TO.

Zkoušela jsem snad vše, než jsem uslyšela Satanův zvonek. Byla opět hodina a já se tam musela vrátit. Jenomže nohy mě neposlouchaly. Byla jsem tam uvězněná. Sama. A mé věci zůstaly napospas jim. Tyranům.

Jen jsem tam seděla. Celou hodinu. Naštěstí byla poslední, tak jsem čekala, že už v té třídě nikdo nebude. Ale to jsem se spletla. Vešla jsem tam, oni měli v ruce moji tašku a tahali z ní všechny věci. Rozeběhla jsem se k nim a nutila je, aby toho nechali, ale nic nepomáhalo. Pohazovali mi věcmi všude po třídě. Když už byla moje taška prázdná, udělali kolem mě kruh nenávisti.

„Jsi tu jen přítěž."

„Kéž bys umřela."

„Jsi tlusté prase."

Urážek padla spousta. Jenže to jim nestačilo. Proti urážkám jsem se obrnila. Nebrečela jsem před nimi. Jen v soukromí svého pokoje, když rodiče usnuli. Udělali krok vpřed a kluci do mě několikrát kopnuli, zatímco se holky jen pošklebovaly. Trvalo to snad nekonečně dlouho. Když odešli, snažila jsem se najít všechny své věci a co nejrychleji zmizet. Jenomže tohle byla jen předehra.

Čekali na mě před školou. Chtěla jsem jim utéct, ale nešlo to. Jedna ze starších dívek mě srazila z posledních schodů, které vedly ke svobodě. Potom jen prohodila nějakou nadávku, kterou jsem nevnímala, a všichni se smíchem utekli. Moje zápěstí nebylo v pořádku. Natékalo a fialovělo. Celou cestu domů jsem přemýšlela, co řeknu doma, že se mi stalo. O tomhle nesměli vědět.

Uhrála jsem to nakonec na to, že jsem spadla cestou domů. Máma mě téměř prokoukla, když se mi začalo chtít brečet. Nakonec to skončilo sádrou na několik týdnů. A tyrani? Jen se dál smáli.

Všechny další zápisy byly rozmočené od slz, že z nich šlo přečíst jen opravdu málo. Mou holčičku trápilo tolik věcí a nikdy mi o tom nic neřekla. Nechávala si to všechno pro sebe. Listovala jsem dál a s hrůzou čekala poslední stranu a zápis. Jenže ještě předtím byl jeden. Už po prvních slovech jsem měla slzy v očích.

22. 12. 2016

Nezvládám to. V hlavě mi běhají jen ty nejčernější myšlenky. SMRT. To by pro mě bylo jediné vysvobození. Jejich teror je ještě horší, než kdy dřív. Několik zlomených kostí jim evidentně nestačilo. Přešli na vyšší kalibr. Začali proti mně štvát všechny tím, že chodili kolem domů a říkali mé jméno. Nebo mi uprostřed noci volali a pokaždé z jiného čísla.

Uzavřela jsem se před rodiči i svým okolím. Kolem svého srdce jsem vystavěla obrovskou nepropustnou zeď. V mém šatníku dominovala černá,ačkoliv okolí by si toho nevšimlo. Jenomže ani doma jsem neměla klid. Bratr mi dělal samé naschvály a nejednou po mně letěla sklenička. Rodiče to nezajímalo. Přemýšlím, zda jsem je někdy jako dcera zajímala? Možná ne. Nebo to aspoň dávali divně najevo.

Domů jsem se vracela za tmy. Jen se vyspat, umýt a najíst. Většinou jsem se potulovala sama venku. Někdy po lese, parku nebo jsem několik hodin sedávala na vlakovém nádraží. Společnost mi dělala pouze hudba a její nevinnost. Hudba mi nikdy nemohla ublížit.

Poslední dny jsem prošla mnoha stádii, jako jediný mi však zůstal hněv. Někdy jsem si připadala jako bomba, která každou chvílí vybuchne a vezme s sebou co nejvíce lidí, přičemž ještě více ublíží svým odchodem. Nepřipouštěla jsem si to.

Tlumila jsem svou psychickou bolest fyzickou. Nechtěla jsem to dělat. Nikdo by to neměl dělat, já ale neviděla jiné východisko. Bláznila jsem z toho. Bála jsem se tam i chodit. Spoustu času jsem se vymlouvala, abych tam nemusela.

Poslední dny přemýšlím jen nad koncem. Poslední hodiny nemyslím už na nic jiného. Tma mě přitahuje jako slunečnice slunce. Jsem jí přitahována jako Ikaros sluncem. Vím, že mi ublíží, ale všechno bude lepší než tohle.

A opravdu byla přitahována. Byla jsem tak zaneprázdněna jejím bratrem, že jsem si ani nevšimla jejích problémů. Byla jsem tak slepá. Vlastně za její smrt mohu já sama. Otřela jsem si slzy a psychicky jsem se připravovala na poslední stranu deníku. Poslední část jejího života. Toho, o kterém jsem věděla jen pramálo.

23. 12. 2016

Už nemám vůli dál žít. Včera se mi o tom zdálo a já doufala, že už se neprobudím. Život na tomto světě je vlastně trest. Vysvobození přijde až po něm. Nechtěla jsem to protahovat. Máma si ani nevšimla, že mě bratr začal mlátit v kuchyni. Vytáhl na mě nůž a já doufala, že bodne. V mysli jsem ho o to prosila. Jenomže ho odhodil na zem a utekl.

Přípravy na svátky míru a pohody jsou v plném proudu, ale já už nemohu předstírat, že jsem naprosto v pořádku. Musím vzít svoje vysvobození do svých rukou. Prostě musím...

Nic jiného už tam nebylo. Odložila jsem deník, protože mi zrak mlžily slzy. Byla jsem úplně mimo. Mou dceru šikanovali a můj vlastní syn ji málem zabil. A ona si přála, aby to udělal. To pro mě bylo ještě horší zjištění. Chtěla jsem deník zavřít, ale na poslední stránce byl nalepený složený papír. S klepající se rukou jsem ho odtrhla a na vršku bylo napsáno „Máma". Bála jsem se to rozbalit. Nakonec jsem to však nevydržela a podívala se dovnitř.

Byl to dopis na rozloučenou:

Mami,

až budeš číst tyto řádky, budu už někde jinde pohlcena tmou. Chtěla bych se ti omluvit za ty chvíle, kdy jsem byla jen pouhou rozbuškou. Křičela jsem na tebe, a teď už vím, že to nebylo správné. Nechci ti přidělávat starosti, a tak tě prosím o jednu věc.

Nebreč kvůli mně. Pokud jsi našla tento dopis, jistě jsi četla i některé zápisy. Prosím, neviň se za to. Byla jsem pro tento svět slabá, proto jsem se musela vzdát a přijmout svá křídla.

Vím, že jsi mě i přes malou pozornost měla ráda, jinak bych na tomto světě ani nebyla. Proto ti patří mé malé dík. Byla jsi mi matkou, kterou bych záviděla ostatním lidem. Vzpomínáš, když jsi mi jako malé holčičce říkávala, že bolístky přebolí dříve, než se vdám? U některých to bohužel není pravda.

Začínala jsem být paranoidní a deprese spalovaly mé tělo zevnitř. Jednou bych nebyla nic jiného než holá schránka naplněná temnotou svého dospívání a toho bych se nerada dožila.

Omlouvám se, ale musela jsem to udělat. Pro sebe. Byla jsem to pořád já, což bych už dlouho být nemusela.

MÁM TĚ MOC RÁDA, MAMI A VŽDY BUDU.

Věděla jsem, že teď už jí nic nebolí, ale pořád byla částí mého srdce, které v ten den zemřelo. Moje děvčátko skočilo z mostu na místě, kam jsem ji brávala jako malou. Vždy jí přišel okouzlující. Nikdy jsem tam od té doby nebyla.

Ani jsem nepřemýšlela, když mě nohy táhly ven z domu. Nebylo to daleko od místa, kde jsme všichni čtyři bydleli. Manžel nás opustil půl roku po její smrti. Nerozvedli jsme se, a tak jsem stále nesla jeho jméno. Ze smrti své milované dcery se nikdy nevzpamatoval.

Náhle mi zazvonil telefon. Bylo na něm neznámé číslo, proto jsem to okamžitě zvedla.

„Ano, Kriegová u telefonu."

„Dobrý den, voláme vám kvůli vašemu manželovi. Byl nalezen mrtvý ve svém bytě. Příčinou smrti bylo patrně předávkování léky," vychrlil na mě policista a já nemohla uvěřit vlastním uším.

„Děkuji... za... informaci." Položila jsem telefon. Kousek od mostu, kde zemřela naše dcera před rokem, jsem se po telefonu dozvěděla, že mi zemřel muž?

Padla jsem rovnou na kolena a doufala, že se jedná jen o hloupý vtip. Vytočila jsem jeho číslo a čekala. Nic. Zkusila jsem to znovu, ale dělo se to stejné. Věděla jsem, že je na tom špatně, ale až tak? To není možné. Tohle se přece nemůže dít.

Musel to být jen špatný sen, ze kterého se už rok nemohu probudit.

Žena nevydržela stesk po ztrátě své dcery a velmi čerstvé ztrátě svého muže. Myslela, že všechno bude zase v pořádku, díky depresím ale nakonec spáchala sebevraždu na příjmu v nemocnici. Oběsila se na šňůře od županu. A syn? Ten po smrti rodiny skončil v ústavu. Jejich ztrátu však díky vlastnímu světu ani nepostřehl.