Byla to dlouho připravovaná akce ze strany útočníka. Postupně si kupoval všechny potřebné chemikálie a žíraviny. Vždy ale pouze v malém množství, aby nikomu nebyl podezřelý, což se mu dařilo.

V noci se vracela z práce a než stačila odhodit nepohodlné lodičky do kouta, někdo ji zezadu omráčil. Zamotala se jí hlava a před pádem na zem ji někdo přes hlavu přetáhl pytel. Vzápětí ji kulhavým pohybem táhl pryč. Její byt zůstal poznamenám jen botami a pár kapkami krve z rozbité hlavy.

Netušila, že ji její útočník pár dní sledoval, a tak věděl, že se o ni nikdo nebude strachovat nejméně tři dny.

Probudila jsem se v tmavé místnosti. Zmatená. Dehydratovaná. A s rozpuštěnými vlasy. Seděla jsem přivázaná k židli a čekala, co se mnou bude. Ve vzduchu jsem cítila nepříjemnou směsici vůní, která mě nutila přemýšlet. Vonělo to jako čistící prostředky s vonnými tyčinkami dohromady.

Z myšlení ji vytrhnul zvuk přibližujících se kroků. Znělo to, jako by ta osoba měla těžké kovové boty, které kdysi také nosívala. Když se k ní přiblížil dost blízko, cvrnknul do věci nad její hlavou, což nejspíše byla zavěšená žárovka, jelikož se světlo začalo nepřirozeně pohybovat. Hlavu měl zakrytou černou kapucí, proto jsem mu neviděla do tváře.

Najednou jsem postřehla krátký záblesk. Měl v ruce nůžky. Začala jsem se třást strachy a pokoušela se vykřiknout, ale nešlo mi to. Výsledku, kterého jsem tím dosáhla, bylo pouhé vytřeštění očí. Přišel ještě blíž a místo toho, aby nůžkama zamířil k mému obličeji, vzal do volné ruky pramen mých vlasů a střihnul. Jenže měl velmi tupé nůžky, takže spíše vyškubl. Pohodil je mimo a pokračoval dále, než všechny ležely okolo mě. Hlava mi tepala od způsobené bolesti a poprvé jsem ho uslyšela mluvit.

„Tak co, bolelo to? Udělal jsem ti přece sestřih zadarmo. Která z vás by to nebrala, CO?" Poslední slova doslova zařval. Na obličeji mi přistály kapky jeho slin. Nemohla jsem je nijak setřít, a tak jsem musela přetrpět sliny stékající po tváři.

Evidentně ho můj znechucený výraz potěšil. Hrdelně se zasmál, přičemž mu spadla kapuce. Jeho obličej mi byl povědomý, ale jen jedna půlka. Druhou měl popálenou a zjizvenou. Odvrátila jsem od něj hlavu, ale on ji vzal a násilím otočil zpět.

„Copak, Evelyn? Přijde ti to nechutné? Nebo přímo odpuzující?" Znal mé jméno, ale já jeho ne. Skrze zalepenou pusu jsem nemohla promluvit, takže byly jeho otázky spíše jednostranné.

Jakoby mě slyšel. Vzal za jeden konec lepící pásky a silně trhnul. Zakřičela jsem a jemu se to líbilo. Spíš bych řekla, že ho to dokonce uspokojovalo. Na chvíli se s úšklebkem otočil a odešel do tmy, kam jsem nemohla dohlédnout.

Vrátil se a v ruce měl stříbrnou plechovku. Vyděsila jsem se. Vypadalo to jako ředidlo. Otevřel to a já ucítila zápach přesně toho, čeho jsem si myslela. Naklonil ji přímo nad mou holou kůží u pravé ruky. Trhala jsem s pouty, ale bylo to marné. Zařezávala se mi do zápěstí. Po chvíli se tekutina dotkla mého zápěstí. Křičela jsem z plna hrdla, protože to strašně pálilo. Myslela jsem, že mi to rozežere kůži. Jenže mu to nestačilo. Hodlal to samé udělat i na mé levé ruce.

Ujela mu ruka. Většina plechovky mi skončila na celé paži a rameni. Obličej jsem stihla otočit na druhou stranu, ale kdybych měla dlouhé vlasy jako předtím, spálilo by mi je to.

Škubala jsem sebou. Zrudlé paže mi hořely a já nevěděla, jak to zastavit. On jen stál a s blaženým výrazem sledoval, co způsobil. Po nějaké době ho to evidentně omrzelo, a tak mi zezadu něco píchnul do krku. Bolest ustala a chtělo se mi hrozně spát.

Myslela jsem si, že jsem z toho venku, jenže to jsem si opravdu jen myslela. Byl to pouhý začátek hrozného týdne. Další den jsem se probudila svázaná na stole. Ruce jsem měla natažené nad hlavou, ale evidentně ošetřené.

Vedle sebe jsem viděla stolek podobný tomu, který se používá při operacích v nemocnici. Byl rozdělen na několik částí. Ve stojanu stály ampulky různých barev a já jsem jen mohla hádat, že morfium v nich není. Nejvíc mě o tom přesvědčila tekutina podobná radioaktivnímu odpadu, co tam zářila.

Nevšimla jsem si, že stojí kousek ode mě. Vždy jsem se dokázala soustředit a zaměřit se jen na jeden objekt díky tomu, jak mě praštil do hlavy. Přešel ke mně a přimáčkl mi hlavu zpátky ke stolu. Přikurtoval mi ji pomocí stejných pout jako ruce a nohy. Vzal si ze stolu první nástroj a snažil se mi ho zaklínit mezi oční víčka. Na druhý pokus se mu to povedlo. Vzal první ampuli, nabral tekutinu a píchnul mi ji do stehna. Postupně jsem se přestala škubat a vlastně i naprosto cítit své tělo.

Měl nade mnou úplnou nadvládu. Vzal další tekutinu a tentokrát ji nasměřoval k břichu. Vnitřně jsem křičela. Byly to strašné křeče, přitom jsem zvenku viděla, že se vůbec nehýbu. Tentokrát mu nešlo o jeho potěšení, ale o skutečnou bolest. Pokračoval dále k zářící tekutině, jenže tu nakonec přeskočil a sáhl po průhledné ampuli místo toho.

Pokračovalo to ještě desítky minut, než mě odpoutal a shodil na zem. Ze zdi si sundal pásek a začal mě s ním surově bít. Schoulila jsem se do klubíčka, ale to mu přišlo málo. Odhodil pásek kousek ode mě a vzal si do ruky bič.

PRÁSK. Následovala šílená bolest v zádech. Bylo jich ještě několik, než jsem si lehla na břicho a nechala z ran odtékat krev na chladnou betonovou zem. Tulila jsem se k ní, protože chladila nové, i staré bolesti. Jenže on si toho všimnul, a tak mě vzal v podpaží a odhodil na nějaký pytel do kouta.

Nechal mě tam ležet několik dní od poslední návštěvy. Myslela jsem si, že už nejspíš zapomněl, jenže čtvrtý den se dveře otevřely a pustily dovnitř denní světlo i zimu. Při prásknutí dveří jsem uslyšela nový zvuk. Řinčení. Napnula jsem tělo v očekávání další bolesti. Stál pod žárovkou a čekal. Najednou jsem sebou trhla, protože zařval: „Pojď sem!"

Chytila jsem se zdi a snažila se opět chodit. Ale byla jsem zesláblá. Poslední jídlo bylo přibližně před dvěma dny, a to jen kůrka chleba s nakousnutým jablkem. I tak jsem to přijala s nadšením, přestože po něm přišlo zmlácení páskem přes nohy. Málem jsem spadla, ale nakonec se mi to podařilo. Všimla jsem si řetězu v jeho rukách. Podlamovala se mi kolena, ale mohla bych za to čekat akorát další trest.

„Stůj rovně, a ne že se pokusíš hnout," klekl si přede mě a k noze mi připevnil kovový kruh. Na konci bylo očko, do kterého pomocí kleští připevnil řetěz. Přemáhala jsem tělo, abych se vůbec nepohla, ale ruce mi stejně škubaly. Proto jsem si je dala za záda. Tím jsem však porušila jeho příkaz.

„NĚCO JSEM TI SNAD ŘEKL, NEBO NE?!" vzal druhý, nepřipevněný konec řetězu a praštil mě s ním do břicha. Ohnulo mě to v zádech. Přesunula jsem ruce na břicho a nevšímala si ho. Což byla chyba.

Věci neuklízel, a tak kousek od sebe sebral opasek, který mi utáhl kolem krku tak těsně, že jsem musela dýchat mělce, abych se vůbec nadechnout dokázala. Zatáhl za něj a prohl mě v zádech. Za opaskem měl bič, který jedním tahem rozmotal. Pak už jsem cítila jen bolest. Neznásilnil mě, alespoň ne přímo on. Udělal to za něj kožený bič. Tedy spíš ta část, za kterou se drží obvykle v ruce. Poté mě odhodil zpátky na zem a v klidu si šel připevnit druhou část řetězu k zemi.

Neměla jsem sílu někam se pohnout, tak jsem jen ležela uprostřed místnosti. Přemýšlela jsem, co se mnou bude, pokud se odsud někdy dostanu. Měla jsem chuť zasmát se sama sobě. Nebylo pravděpodobné, že mě pustí. Obzvlášť potom, co jsem mu několikrát hleděla do tváře a slyšela jeho hlas.

Opět byl klid. Měla jsem proto čas přemýšlet. Nevěděla jsem proč, ale toho muže se mi zželelo. Dokonce mi ho bylo i líto. Netušila jsem, že to mohlo být ještě horší. Chřadla jsem víc a víc. Po několika dnech se ale něco změnilo. Začal mi nosit malé porce jídla v určitou hodinu. Nebil mě. Nedělal na mně pokusy jako na začátku.

Začala jsem opět přibírat. Ruce se mi rychleji hojily a všechno přestalo vypadat tak hrozně beznadějně. Jenže s každým dalším jídlem jsem začala zjišťovat hroznou věc. Pohled na něj mi vůbec nevadil. Dokonce jsem ho začínala mít i ráda. Říkala jsem si, že je to špatně, vždyť mě unesl z mého života učitelky. Mučil mě a dost možná ještě bude. Několikrát jsem praštila hlavou o zeď, abych na to nemusela myslet.

Přestal sem chodit. Jídlo nechával za dveřmi. Zůstávala jsem u nich čekat, abych ho spatřila. Ztrácela jsem zdravý rozum. Svět předtím se začal ztrácet v mlze, teď existoval jenom on. Zabydlela jsem se ve svém vězení jako v novém domově. Ze stolu, kde do mě píchal neznámé věci z ampulí, se stala postel a zábavu jsem měla v uklízení a přerovnávání jeho věcí. Někdy mi to vydrželo i několik hodin.

Usnula jsem na stole jako obvykle. Ale když jsem se probrala, byl tady. Stál nade mnou. Byl naštvaný a nejspíše opilý, protože sotva stál rovně. Zvedla jsem se do sedu, abych na něj lépe viděla, jenže mě místo toho chytil pod krkem a táhnul doprostřed místnosti. Srazil mě na kolena a na chvíli se ode mě vzdálil. Šel si pro bič. Věděla jsem to, protože jsem ho tam včera uklidila.

Natáhla jsem ruce a čekala na ránu. PRÁSK. Přišla chvíli poté nekontrolovanou silou. Myslela jsem si, že mě trestá za to, že jsem sáhla na jeho věci. Obvykle po jedné výchovné ráně přestal, ale dnes ne. Práskal dál a dál. Záda, nohy i ruce nevyjímaje jsem měla zakrvácené díky otevřeným ranám od biče. I tak mu to nestačilo. Odhodil ho a přišel blíž.

Začal do mě kopat. Otevřené rány bolely více než kopance. Chtěla jsem se probudit a zjistit, že se tohle nestalo. Skončila jsem na zádech, neschopná pohybu, paralyzovaná vlastní bolestí. Zhnuseně na mě plivl a přešel ke stolu. Vytáhl tekutinu, které jsem se nejvíce obávala a smíchal ji ještě s jinou, průhlednou.

Připravil pro mě smrtící koktejl. Chtěla jsem se bránit, ale nezmohla jsem se nic. A to ani nemusel použít žádné omamné látky. Cítila jsem, jak se mi pod tělem tvoří kaluž krve. Z očí mi vyhrkly slzy, doufala jsem, že ho obměkčím. Staral se o mě. Proč to tedy ty poslední dny dělal? Jenže odpovědi bych se nedočkala.

Omdlela jsem.

Probrala jsem se opět sama. Kolem nohy už jsem neměla řetěz, a zbytek mého oblečení i s postelí někam zmizel. Zvedla jsem zrak a viděla, že i krev byla pryč. Jediné, co mi připomínalo to, co se stalo, byla bolest. Chvílemi jsem viděla rozmazaně, ale i to jsem přisuzovala jí. Najednou se objevilo světlo. Předzvěst konce to však nebyla. Mohl to být on. I přesto jsem ho milovala stále více a více. Všimla jsem si, že kolem mě leží další vlasy. Sáhla jsem si na hlavu a zjistila jsem, že je naprosto holá. To samé obočí. Smetla jsem to dál od sebe.

Byl to on. Zvedl mě za podpaží a navlékl mi úplně nové černé maxi triko. Zadívala jsem se na něj a mírně se pousmála. Zavrtěl hlavou, dal mi facku a odešel zase pryč. Bylo mi stále hůř. Nedostatek jídla a rány po těle tomu moc nepřidávaly.

Ale pak se najednou vrátil. Usmíval se. Smála jsem se taky. Měla jsem růžové brýle a on měl v očích plameny. Chtěl udělat něco zlého. Konečně zase promluvil.

„Uděláš vše, co ti řeknu? I kdyby to mělo znamenat ponížení?" Kývla jsem na souhlas. Potěšila jsem ho.

„Lehni si na zem. Budeš moje první i poslední," přikázal mi se zlověstným přízvukem. Jenže já ho ihned poslechla. Vyložila jsem si jeho druhou větu tak, že spolu zůstaneme navždy. Neznásilnil mě, já to chtěla, a tak jsem mu to dovolila. Užíval si to. Bolest jsem odsunula někam stranou a prociťovala to společně s ním. V té chvíli neexistovalo nic jiného než já a on.

Pak přišla krutá realita. Během sexu mi svázal ruce páskem, a teď mě jím táhnul směrem ke světlu. Chladivá zem přinášela jen další bolest, jak se mi třela o záda. I do schodů mě táhl jen za ruce. Bylo to pro něj těžké, ale nejspíše jsem si to zasloužila. Vše musel dělat z nějakého důvodu.

Nad schody mě zvedl na nohy. Venku bylo bílo. Přišla zima a všechno bylo zapadané sněhem. Pokračovali jsme dál ven, jenže já byla bosa, a tak mě sníh pálil do nohou. Vedl mě ke kraji útesu, na kterém evidentně stál jeho dům. Třeba se mi chce omluvit. Asi metr od srázu zastavil a rozvázal mi ruce.

„Prokázala jsi mi službu, Evelyn." Ušklíbl se, pohladil mi zmrzlou tvář a přiblížil se. Necouvala jsem, vycházelo z něj teplo. Naše obličeje od sebe byly jen pár centimetrů a vypadalo to, že mě chce políbit. Jenže místo toho se hrozivě ušklíbl a promluvil: „Tak naivní žena." A to bylo to poslední, co jsem od něj slyšela.

Udělala jsem krok zpátky a jemu už stačilo jen do mě větší silou strčit, abych letěla dolů. Což přesně udělal, zatímco mi druhou rukou zamával. Letěla jsem dolů ze srázu a bolela mě zrada mé lásky. Sprostě mě využil. Smrtelný pád zastavila velká vrstva sněhu v propasti, se kterou určitě nepočítal. Jenže jsem byla už tak promrzlá, že jsem se nezvedla.

Měla jsem čas přemýšlet. Jakoby se svět obrátil do rudých hodnot.

On věděl, co dělá. Vše měl připravené až moc dobře. Myslela jsem, že se to může stát jenom v televizi. Jenže noční můra se stala skutečností. Byla jsem zavřená v podzemí. Až poslední den mě vzal ven. Ale díky tomu, že jsem byla zlomená a venku byla taková zima, jsem pomalu mrzla. Nebolelo to tolik a věděla jsem jedinou věc. Že potom už to bolet nebude.

Umřela bych zimou, nebo kvůli tomu, co mi píchnul.

Začalo sněžit. Zavřela jsem oči a čekala. Nemyslela jsem si, že někdo přijde. Bylo to opuštěné místo v horách, jak několikrát zmínil, a navíc jsem trčela na dně propasti. Nejhorší na tom bylo, že mě donutil myslet si, že za to můžu. A já si to opravdu do poslední chvíle vyčítala.

Žena zemřela a její tělo se našlo až poté, co sníh roztál. Její vrah nebyl nikdy dopaden. A na co vlastně zemřela? Nebyla to zima, jak si myslela. Její tělo bylo napadeno radioaktivní látkou, která ji rozežrala zevnitř. Výsledek by byl tedy úplně stejný.