V noci se rozezvučela hlučná siréna a když ustala, tak se Bee rozzářily hodinky s nařízením vlády.

Všichni mladí lidé z Prahy a okolí od patnácti do pětadvaceti let, nechť se dostaví do středu města na Václavské náměstí. Ti, kteří se nedostaví budou přísně potrestáni s možností použití nejtvrdšího možného trestu.
Vládní nařízení zástupců vlády v zastoupení hlavního města Prahy

Bea si protřela oči, protože něčemu takovému nemohla uvěřit. Kdysi četla, že povinná vojenská služba byla pro muže od osmnácti let, ale to bylo na začátku dvacátého století zrušeno. Rychle na sebe hodila kalhoty a mikinu, aby se vydala na shromaždiště, které bylo kousek od jejího bytu. Myslela si, že se jedná pouze o vtip, ale potom co se do vzduchu dostal ten vir a vláda zastavila výzkum, tak se nemohla ničemu divit. Cestou potkávala čím dál tím více lidí v jejím věku někteří šli jen v pyžamu a někteří na sobě ještě měli pracovní oblečení.

Bea dokonce viděla sourozence, který svého bratra táhl za ruku, protože ten mladší brečel, že nikam v noci nepůjde. Dívce to bylo líto, ale vzepřít se proti státnímu nařízení by nebylo dobré, zvlášť když vyhrožují nejtvrdším trestem, který je pro mladistvé pouhé vymazání vzpomínek, čímž ztratí vlastní osobnost a zůstanou na ulici. Avšak tito lidé se převážejí mimo město do speciálně vytvořených měst, které jsou obehnané plotem, aby se nemohli vrátit zpět.

Když dívka dorazila na náměstí, tak uviděla tolik mladých jako snad nikdy za celý svůj krátký život. O chvíli později ji někdo zaklepal na rameno a promluvil.
„Slečno, kolik vám je?" Byla to žena v tmavě modré uniformě.
„Na co to potřebujete?" Bea se s překvapením optala přísně tvářící se ženy.
„Musíme vás rozřadit podle věku, ale pokud mi to neřeknete, tak mi alespoň ukažte hodinky," vybídla jí zaměstnankyně. Bea automaticky zvedla ruku a mezitím se rozhlížela kolem. Celé náměstí bylo protkané podobnými lidmi, jako byla tato žena. Všichni okolo se dívali jeden na druhého a očima se ptali, co se to děje.

„Bea Dernerová, 17 let. Třetí oddíl," poznamenala a přešla k dalšímu teenagerovi. Když Bea zvedla hodinky výš, tak zjistila, že se jí otevřela složka Třetího oddílu se jménem velitele a místem setkání na vrcholku náměstí. Připadala si jako kdyby se kolem ní všechno zpomalilo, protože slyšela jen čísla oddílů, a ještě k tomu zpomaleně. Všechno v hlavě se snažilo přijít na to, co se vlastně děje, proto měla takovéto stavy. I přesto se rozhodla vydat do horní části, kde se měl nacházet sraz zbytku „týmu".

Musela používat ruce, aby se prodrala velkým davem lidí a během toho se pořádně probudila, čímž se porušila zpomalená bublina a Bea v plném znění uslyšela brečící teenagery, a dokonce i pár výstřelů. Byla v půlce cesty, když jí mužská ruka chytila za zápěstí. Bea vzhlédla a uviděla Lukase.
„Kam míříš?" Bez svého úsměvu vypadal až moc vážně, ale Bea byla zaražená, že ho vidí, protože si myslela, že je starší, než byla hranice. Se stále vytřeštěnýma očima odpověděla: „Nahoru na náměstí. Je tam sraz Třetího oddílu, kam jsem byla přiřazena," mrkla na hodinky, zda se to nezměnilo, ale stále tam bylo to stejné. Zvedla oči a jen se dívala na nevyspalou mužnou tvář s velkou vráskou na čele, jak urputně ji sledoval. Když si ho mohla pořádně prohlédnout, tak si myslela, že na něm uvidí modré oblečení, jako měla ta žena, co jí přiřadila oddíl, ale nic takového se nestalo. Lukas na sobě měl tepláky a košili, které k sobě neladily. Chvíli jí trvalo, než pochopila, co se vlastně děje, když v tom promluvil.

„Jdeme na stejné místo, protože Šestý oddíl je tam taky. Nevidělas někde Noru, nemohu ji nikde najít," Lukas měl plné oči strachu, ale Bea nevěděla, co mezi nimi je a nějak jí to nezajímalo, a tak popravdě odpověděla rozhlížejíc se přes hlavy nižších lidí, ale ji nikde neviděla.
„Neviděla Lukasi, ale asi bychom měli jít. Třeba bude nahoře." Snažila se ho uklidnit, protože věděla, jak strach nahrazuje hněvem a poté ho to ničilo. Za tu dobu, co s ním pracovala, tak o něm dokázala říct mnohem více, než když ho uviděla první den na schůzi.
Lukas kývl a pustil její zápěstí, které si následně promnula, protože měl celkem pevný stisk. Bee na zápěstí zůstali červené otlačeniny jeho prstů. Díky strachu stisk nemohl kontrolovat, jako už se to párkrát stalo, pomyslela si dívka honem a zahnala vzpomínky na pozdější dobu. Ve dvojici měli větší štěstí s průchodem ve velkém davu, a tak za chvíli byli nahoře u původní sochy sv. Václava na koni, ze kterého se udělalo velké sousoší s dalšími osobnostmi českých dějin.

Bee se červená na hodinkách změnila na zelenou a po chvíli někdo dál od nich prohlásil.
„Dernerová a Verfel, to je od vás hezké, že jste k nám zavítali," Lukas i Bea se otočili za hlasem a spatřili ženu s krátce střiženými vlasy, výrazným celotělovým tetováním a v koženém oblečení, které jen špatný pocit umocňovalo. Vedle sebe slyšela Lukase mluvit sám pro sebe.
„No to si dělá srandu," z jeho hlasu bylo slyšet vztek a překvapení zároveň. Vráska zmizela a zůstal jen škleb.
„Lukasi ty ji znáš?" Zeptala se Bea šeptem hledíc stále na přísnou ženu.
„Beo představuji ti zelený mozek mé rodiny. Kristin, " Bea otevřela pusu a jen zírala. Nezajímala se o soukromí svých kolegů, pokud to nebylo nutné, ale tohle pro ně nevypadalo zrovna dobře.

Kristin sestoupila z podstavce a hnala se přímo k nim. Bea instinktivně začala couvat, ale Lukas pouze zvedl hlavu a přivřel oči.
„Vítej v mém oddíle, bratříčku." Zašklebila se a mírně zasalutovala. Avšak po chvíli začala znovu.
„Kde máš svou snoubenku?" zamyslela se a pokračovala v monologu. „Nora se jmenuje ne?" hned jak to dořekla, tak se začala hrdelně smát, až z toho šel strach.

Čekalo je několik tvrdých týdnů, během niž podstupovali různé testy proti nemocen a také hlavně fyzické zkoušky. Kdo v nich neuspěl, tak musel do týmu zvaný Beta. Podle vedoucí Třetího a Šestého týmu Kristin to byla první linie, kdyby se něco pokazilo.

Nepřišla ani poslední zkouška a svět kolem nich jako by utichl. Bylo to špatné znamení a všichni se zastavili na místě. Pak se na obloze objevil modrý záblesk, který dočasně všechny oslepil. Jenže to nebyla jediná jeho zrada. Předpovídal bolest.

Archivy lidských vzpomínek se porouchaly, a tak se lidem odemknuly všechny vzpomínky, které se snažili zapomenout, Beu nevyjímaje. Vzpomněla si na noc na střeše a na vše co říkali rodiče. I ostatní členové týmu to pocítili. Přišlo to jako rázová mrazivá vlna neobvyklé bolesti duše a ne těla.

Dívka se svezla po zdi kasárny a koukala na strop. V tu chvíli všichni postižení vypadali jako zaseklé desky. Nešlo to zastavit ani nijak odvolat. Trezory byly zničeny.

Všechny trápila stejná věc v nepopsatelném měřítku. Zažívali své noční můry stále dokola v plném rozsahu. Snazší to snad měli jen malé děti, které buď ještě měli archiv prázdný nebo pouze jednu vzpomínku.

Někteří z nich se vůbec neprobrali, anebo je zasáhli nemocní. Lidé na vojně byli chráněni opevněním, jenže na jak dlouho. Navíc jejich úkol zněl jasně. Bránit obyvatele Prahy před zkázou.