Dívka kolem sebe uslyšela zvuky různých přístrojů, ale nedokázala je analyzovat. Avšak když se nad tím snažila přemýšlet, tak si připadala, jako kdyby jí někdo zatloukal hřebík do hlavy. Odložila to tedy na jindy a místo toho se pokusila otevřít oči. Nedařilo se jí to, protože je měla zavřené několik dní v kuse, což se na nich podepsalo. Zkusila to tedy ještě několikrát a vždy se jí to povedlo o maličko více. Na několikátý pokus je otevřela úplně a nad hlavou uviděla světle modrý strop se zabudovanými zářivkami, které se při jejím delším pohledu ztlumily.

Jako další věc se pokusila pohnout hlavou, aby se mohla porozhlédnout kolem sebe. Avšak zastavily ji dvě věci. Celým tělem jí projela ostrá bolest, o které nevěděla odkud vycházela a jako druhé měla krk hlavu s krkem něčím znehybněný. Její pohyb ale spustil jeden přístroj vedle ní, který začal nesnesitelně pípat.

Po několika okamžicích se nad ní zjevila hlava zdravotní sestry, jak si Bea nakonec uvědomila. Snažila se mluvit potichu, ale Beu stejně každý zvuk bolel.
„No podívejme se, kdo se nám vzbudil. Za chvíli za vámi někdo přijde slečno Dernerová," až moc sladkým tónem oznámila dívce. Doufala jen v to, že to nebudou rodiče, i když ta pravděpodobnost byla velice nízká, díky tomu, že v ústavu byl její strýc Michael. A navíc nebyla plnoletá, takže kdykoliv se jí něco stalo, tak se to řešilo skrz zákonné zástupce.

Nemusela ani moc dlouho čekat a její rodiče se opravdu ukázali v jejím zorném poli. Matka měla zarudlé oči od pláče a její otec byl nebývale skleslý a posmutnělý. Bea se pokusila zvednout ruku a položit ji na otcovi ruce na kraji postele, ale i to se setkalo s neúspěchem. A tak jen čekala, co se bude dít. Jako první začal otec.

„Beo, jsme tak rádi, že jsi se probudila. Měli jsme o tebe veliký strach," řekl a sklopil hlavu, aby zadržel slzy. Což se stejně nepovedlo. Její matka k němu přešla a objala ho. Bea byla ráda, že spolu zase rodiče vycházejí, ale také chtěla vědět, co se to vlastně stalo. Najednou rodiče vzhlédli a dívka uslyšela další mužský hlas, který se představil jako doktor Borney.

„Vaše dcera měla velké štěstí, že ji ochranka našla. Sice jí zůstane menší jizva na krku, ale ta se v dnešní době dá lehce odstranit. Pomocí nákrčníku, který má by se to mělo zahojit mnohem rychleji a možná ještě dnes by mohla jít domů," sdělil dobré zprávy rodičům a Bee připomněl co se vlastně stalo. Bea odblokovala vzpomínku, která se během bezvědomí přesunula do trezoru. Před očima měla záblesky vzpomínky. Rodiče mohli jen vidět, jak sebou jejich dcera škube. Chtěli ji chytnout za ruku, ale doktor je zastavil.
„Vrací se jí zablokovaná vzpomínka. Není to bolestivé, jen velmi náročné i pro zdravého jedince," osvětlil jim situaci které museli jen přihlížet. Matka si položila hlavu na manželovu hruď, protože tento pohled nemohla snést.

Jenže jak rychle záškuby se vzpomínkou přišly, tak i pominuly. Bea znovu otevřela oči a oproti světlu bylo vidět, že je měla úplně skleněné. Dokonce i pár slz jí steklo přes tváře na polštář, ale většinu se jí povedlo zatlačit zpět.

Sestra něco nastavila a dívku zvedla do sedu. Konečně se mohla rozhlédnout po místnosti. Byla to menší místnost nepříliš zdobená možná i proto, že se jednalo i jednotku intenzivní péče, jak si mohla přečíst na dveřích umístěných na delší stěně pokoje. Následně jí upravila něco na nákrčníku, který začal brnět.

„Za hodinu se na to přijdu podívat, hlavně to prosím nesundávej i kdyby to bylo nepříjemné," varovala dívku sestra cestou ven z místnosti a nechala rodinu spolu.

Musela se ještě potkat s policií, ale díky tomu, že nemluvila, tak vše proběhlo psanou formou. Vše se zaprotokolovalo, ale díky tomu, že se jednalo o Lovce, tak nevěřila tomu, že ho někdy dopadnou.

O několik hodin později ji sundali ozdravující nákrčník, který ji však nedokázal zbavit hojící se jizvy, která se jí táhla po skoro celé délce krku. Cesta domů probíhala v tichosti, jenže Bea si uvědomovala slib, který dala Stefanovi. Až venku z nemocnice si všimla, že má hodinky plné zpráv.

Roztáhla si je podle důležitosti. Spousta z nich byla vyděšených, ale některé byly i naštvané, že není v práci, nebo že něco slíbila a nesplnila to. Jedním pohybem ruky si otevřela větší holografický monitor, na kterém se o to mohla lépe postarat. Rodiče byly zahloubaní do neslyšného rozhovoru, a tak na to dívka měla klid. Všimla si, že některé zprávy byly i od lidí, které nikdy nepotkala.

Většinou byly povzbuzující nebo přející rychlé uzdravení. Všechny tyto vytřídila a jedním klikem zahodila. Ostatním zatím nepřikládala důležitost a nechala je ležet ve složce Nevyřízené. Avšak jedna ji zarazila. Bylo to hlášení o vypnutí systémů v době, kdy byl Lovec v budově. Proto jim trvalo tak dlouho, než ji našli, pomyslela si Bea a vypnula to.

...

Několik dní si dopřávala zasloužený odpočinek, během kterého se jí stávalo, že křičela ze spaní a její máma na ni musela využít uklidňující prostředky. Dívka toho moc nenamluvila, ale nikdo se tomu nedivil, když ji zranili zrovna do krku. Přemlouvala se i k tomu, aby došla do kanceláře pro žádané dokumenty. Bea dostala pár zpráv o tom, že se její instruktor stále neukázal v práci, což už bylo dohromady týden, což nikdy neudělal.

Ani se nesnažila zakrýt bolavý krk a s vražedným rozhodnutím se rozhodla zavítat tam, kam živá noha nevstoupila. Musela vědět, proč chtěl, aby přišla, nebo z jakého důvodu se nedostavil do práce. Jenže přes všechno to znamenalo vrátit se zpět do budovy institutu a pobývat v jejich kanceláři nějaký čas. Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Pár kliknutí stačilo, aby svého rozhodnutí začala litovat, ale již bylo pozdě, protože měla přivolaný odvoz.

Vozka ji dovezla až na místo určení dle dívčiny objednávky. Bea se rozhlédla kolem sebe, čímž spatřila několik ze svých kolegů. Nevěděla, zda bylo tak větrno, ale přes citlivý krk prošlo něco mrazivého rázu. Teď už jen stačí dojít do kanceláře, Beo, to přeci zvládneš, pomyslela si dívka nervózně. Celou cestu si tuto větu opakovala až se objevila u zavřených dveří klasicky potemnělé kanceláře. Opět zavřela oči a vpadla dovnitř, kde již bylo uklizeno a na stole ležel papír nejspíše od skladníků, kteří srovnali vyházené věci zpět na jejich místo.

Bea trochu zvedla svit žárovky, aby viděla na Stefanovi šuplíky. Avšak když se zastavila u jeho stolu, tak její pohled přitáhla věc, které si nikdy nevšímala. Na stole měl klasický kovový rámeček s fotkou ženy a malého chlapce. Naskenovala si ji do nově vytvořené složky a pustila se do hledání věci, které po ní instruktor chtěl.

...

Po několika hodinách strávených prohledáváním kanceláře si mohla dívka konečně oddechnout v autě směrem od centra města, kde budov stále ubývalo až se dostala až na okraj Prahy, kde se stále vládla příroda i přesto, že se lidský faktor rozpínal, kde jen mohl. Bezpilotní auto oznámilo cíl své cesty uprostřed ničeho. Nevěděla, kam má jít, ale stejně vystoupila. Díky synchronizovaným novodobým mapám se alespoň částečně mohla zorientovat. Dům ležel nedaleko od místa, kde stála, ukrytý za několika statnými stromy, které se podařilo zachránit před vykácením. Po chvíli chůze ho spatřila a nemohla uvěřit svým očím. Byl vystavěn ve stylu minulého století, čímž si dívku přitáhl.

Nemusela ani klepat na dveře a na prahu se objevil strhaný Stefan v teplácích a otrhaném spacím triku.
„Co tu chceš, Beo?" nezačal zrovna přívětivým tónem, ale dívku to neodradilo, možná i díky kouzlu domu, které ji přitahovalo.
„Přivezla jsem ty dokumenty," smířlivým přístupem se snažila, aby jí řekl více, než jen mohla spatřit vlastním zrakem.
„Myslel jsem, že ehm... ještě ležíš v nemocnici, a tak jsem přemýšlel, že si je vyzvednu sám, ale nějak jsem to nestihl," Bea vůbec netušila, že ví o daném incidentu, i když to bylo nejspíš jasné, když ji měl v době práce na starost. Také si všimla, že jeho oči se zapíchly do jejího krku, ale to jí připadalo naprosto normální. Lidi viditelné jizvy přitahovali.

„Pojď dál, když už jsi došla tak daleko. Myslím, že si máme o čem povídat, i když něco ti nebude příjemné," otočil se a rychle vykročil zpět do domu. Bea ho beze slov následovala. Nechtěla promluvit do té doby, než to bude nezbytně nutné. Byla na to zvyklá již od začátku u svého instruktora. Několik dní jen seděla po jeho boku a dělala si poznámky, nebo naslouchala.

„Takže rád bych věděl, proč si zraněná vážila takovou cestu, protože dokumenty určitě nebudou to jediné. Dále bych také rád věděl, proč jste dělali virtualizaci místa, kde jsme našli první mumii." Na chvíli přestal mluvit, protože něco pomocí hodinek přepínal v domě, který staře vypadal jen zvenčí. Po odkašlání pokračoval ve svém monologu: „A fakt by mě zajímalo, proč jste se snažily nabourat do osobní složky Erin," zastavil se a otočil se směrem k Bee. Dívka mohla cítit slabý zápach doznívajícího alkoholu, který byl instruktorovi cítit z dechu.

Chvilku jen tak stáli a dívali se jeden druhému do očí. Jenže její instruktor ji spíše propaloval pohledem a dívka mohla zblízka vidět jeho unavené zarudlé oči. Zamračil se, otočil se a odpochodoval do pokoje, kam pozval i Beu. Posadili se na pohovku a dívka si všimla, že se jeho postoj změnil.
„Ty chceš něco vědět o Erin? Hádám, že už víš, že to byla moje žena." Ponořil je do chvilkového hrobového ticha. Rozhodla se mu i přes klepající se hlas odpovědět po pravdě. Neměla mu co tajit.

„Ano, to jsem opravdu zjistila ale staré expertízy, která byla podepsaná jiným jménem, než stálo v hlavičce. Zjistila jsem to několik hodin před tím, než se to stalo..." vší silou zadržovala slzy, aby se nespustili v pláč. Musela zjistit vše co mohla, když už dostala příležitost.

„Mohl jsem tušit, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Četl jsem o tom v utajovaných zprávách pro vedení ústavu, ale myslel jsem, že po nás nepůjdou. Dalo by se předpokládat, že půjdou po zbraních. Proto jsem celý týden nebyl v práci, snažil jsem se najít co jsem mohl, aby se tato skutečnost už neopakovala," dívka v jeho očích poprvé spatřila strach. Neschovával se za neproniknutelnou zeď jako to obvykle dělával.

„Erin byla velmi laskavá žena, vlastně jste si hodně podobné. Nikdy nechtěla víc, než potřebovala. Jenže taky si nic nedělala ze vzrůstající kriminality. Vyhošťovalo se stále více lidí a nikdo nad nimi nevládl, čím se z nich v podstatě stali anarchisté."

...

Stefan stále něco říkal, ale Bea měla plnou hlavu, a tak se nemohla soustředit. Její instruktor si toho všiml, a tak to pro ni nahrával jako kdyby tam nebyla.

V myšlenkách utíkala jinam, než měla v plánu. Podle výrazu v jejím obličeji se dalo hodně vyčíst. Stefan se zrovna přehraboval ve věcech a hledal něco, co by jim mohlo pomoct.
„Myslím, že jsem to našel. Jsou to všechny spisy, hlášení s jejím jménem. Pokud vám to pomůže, ta ať."

Otevřel jí port do hodinek a vložil do něj malý USB předmět. Bea si vše přetáhla do určité složky případu a pro jistotu zabezpečila svým heslem. Stefan se jí zdál až moc přívětivý na to, jaký byl obvykle mrzout nebo prostě normální. Jenže dívka nemohla vědět, čím si zrovna prochází. Stefan truchlil, protože mu ze světa sprovodili ženu stejně jako se o to pokusili u Bey.

Mělo to později vyjít z prozkoumávání Erininy složky.

Stefan tam měl vložené i parte se svatebním oznámením z poloviny 21. století. Jejich syn zemřít nemusel, jenže byl na nesprávném místě v nesprávný čas. Avšak jeho tělo se nikdy nenašlo, takže nikdo neví, zda zemřel nebo ne. Jenže teď už by byl dávno dospělý, takže by i s dnešní technologií hledala jehlu v kupce sena. Možné také bylo, že byl mimo, a to by vůbec nešel najít.

Bea si vše zapsala do tajných zápisků mimo sdílené místo a rozhodla se svého instruktora více netrápit. Rozhodla se tedy, že se vrátí do ústavu a pokusí se na něčem zapracovat, i když nevěděla, jak to bude pracné.

Zavolala si doprostřed ničeho jedno bezpilotní auto a po zaboření do měkkých sedadel se nechala unášet ke svému cíli. Avšak netušila, že po příjezdu v jejich budově bude někdo navíc. I když to by mohl čekat jen málokdo.

...

Bea ho znovu uviděla. Mechanickou rukou si zrovna prohraboval vlasy. Rozbušilo se jí srdce zvlášť i proto, že na sobě měl pouze tílko a tím uviděla všechny svaly. I přes psychickou vyspělost se občas chovala jako puberťačka, na což měla věk. Málem se přistihla u toho, jak slintá, ale to ještě dokázala potlačit, protože se nechtěla ztrapnit.

Vždyť ho potkala jen jednou, a to dlouho před odhalením hrobů a tím napadením. Instinktivně si zakryla jizvu na krku a přemýšlela o muži, který několik metrů před ní obdělával záhony.

Zjišťování o živých lidech bylo mnohem těžší než v rámci její práce v ústavu. Měli na to speciální zákon, který doplnil zákon o ochraně osobních údajů, který byl celkem zastaralý. Nebylo v něm myšleno a ani nemohlo na nynější technologie. Vše podléhalo heslům a dovoleným přístupům.

Výjimku mělo jen několik organizací a také ne všichni. Např. nemocnice získala oddělení kyberprostředí, kde se o tyto informace starali speciální zaměstnanci, kteří byli pod přísnějším režimem než zbytek obyvatelstva. Spousta kriminality díky tomu už nebyla a když jo, tak viníka rychle dopadli. Ale stále se menší věci událi.