Bea se probudila v posteli, do které si nevzpomínala, jak se dostala. Naposledy si pamatovala střechu a zhasnuté město a potom už nic. Mohla se mrknout do archivu, jenže ten sloužil právě k těmto účelům zapomenutí. Užívali se sice nově, za to ale bylo prokázáno, že jsou velmi účinné a pokud si uživatel nepřál vzpomenout, tak vzpomínka zůstávala zamčená třeba i do smrti.

Díky tomu mohla vše udělat jako obyčejně, bez nějaké újmy. Zezdola slyšela nějaké hlasy, a tak se šla podívat, co se řeší. Našlapovala stejně jako obvykle, za což jí vždy matka vynadala, že prý chodí jako duch. Jako první slyšela hlas otce, o kterém nevěděla, kdy se vrátil domů. Oba je našla sedět v kuchyni při společné snídani.

„Dobré ráno, zlato. Jak ses vyspala?" Bea se pousmála, protože dlouho neviděla, že by byl tak šťastný a hlavně doma.
„Dobré ráno. Spala jsem jako špalek, ale záda mě bolí a nepamatuji si, co jsem dělala včera, ale to nevadí," ušklíbla se a pustila se do své oblíbené kávy ve společnosti obou rodičů. Jestli jí něco dokázalo pozvednout náladu, tak to byla právě tato sounáležitost. Být jedináčkem ji v tuto chvíli příliš netrápilo, protože měla alespoň s rodiči více času.

„Musíte dnes do práce? Nebo se někam chystáte?" tázala se Bea svých až moc mlčenlivých rodičů. Ti se na sebe podívali a vypadalo to, jako kdyby se na něčem domlouvali.
„Nejspíše zůstaneme doma, tvůj otec má práce až nad hlavu a já tady mám taky nějaké povinnosti," s klidem v hlase odpověděla matka, ale kdyby se tím Bea více zabývala, tak by zjistila, že se hlas její matky třásl.

Nasoukala do sebe poslední část snídaně a odešla do svého pokoje, čímž zanechala rodiče bez dozoru, čímž si mohli konečně oddechnout. Jenže oni nevěděli, že si Bea zamkla své vzpomínky do trezoru, jinak by se nemuseli tak moc bát. Dívka otevřela dveře a nestačila se divit. Vypadalo to tam, jako na skládce. Nikdy sice neměla v lásce uklízení, ale vždy to byl jen malý problém, který se dal lehce napravit. Avšak teď to vypadalo, jako kdyby v místnosti vybuchla bomba.

Ještě, než se pořádně stihla nadechnout, aby začala přemýšlet, jak tohle zvládne uklidit, tak jí přišla zpráva od jejích kolegů.

Beo, dnes máme padla, na stavbě se zranil dělník, takže budeme muset počkat do zítra. Práce se tím zpomalila, ale vina nejde na naši hlavu. Vedoucí odešel ze stavby dřív, než mu to bylo povoleno a nechal tam dělníky bez dozoru.
Kdybys ale chtěla bádat dál, tak jsem ti poslal do uložiště nějaké materiály na prozkoumání.
PS: Stefan se v práci neukázal, takže to budeme muset nechat na jiný den. Prý poprvé od té doby, co nastoupil, tak poslal zprávu, že nepřijde a bude pracovat z domova.

Užij si volno, Lukas

Nevěřila svým vlastním očím. Myslela si, že se úklidu vyhne alespoň do zítra, ale jak to, tak vypadalo, tak na to měla celý volný den. Klesla na sedačku, pustila si muziku a psychicky se připravovala. Mezitím se mrkla na uložiště, kam jí poslal výsledky expertízy, která se nechávala dělat ještě v době, kdy to vedl Stefan. Jenže na zprávě nebylo jeho jméno, ale jeho kolegyně Erin, o které se i instruktor sám zmiňoval. Musela být pro něj opravdu důležitá, když si ji připomínal i po několika letech.

Bea si poprvé všimla příjmení a velmi ji to zaskočilo. Vzpomněla si na to, když poprvé přišla do práce a Stefan se jí představil pouze příjmením. Bylo naprosto totožné. Hned, jak si to uvědomila i dívka, tak vytočila Lukase a Noru. Ti jí to velmi rychle zvedli.

„Ano, Beo? Nevoláš mi kvůli tomu, že stojíš na stavbě a nedostala jsi moji zprávu, že ne?" rozesmál se do reproduktoru Lukas a když ho to po chvíli přešlo, tak pokračoval.: „Nebo se snad něco děje?"
„Všiml si někdo z vás, jak se Erin jmenovala příjmením?" potvrdila jeho obavy dívka a čekala, než se podívají nebo odpovědí na její otázku.
„Podle protokolu se tenkrát jmenovala Rotrierová. Jenže na konci se podepsala jako Domienová. Víte, co to znamená?" napovídala svým evidentně zpomaleným kolegům
„Stefan Domien byl její manžel." Skoro neslyšně Nora vyřkla její myšlenku. Všichni tři zůstali nějakou chvíli zticha, aby to mohli zpracovat.

„Pokusím se o ní najít všechno, co se mi podaří a ty se připrav na zítra. Bude to potřeba. Nora a Lukas, konec." Ukončil tím jejich hovor. Bylo to sice velmi zvláštní, ale nepřipouštěla si to. Ti dva byli určitě dobří kamarádi nebo něco takového. Nechala to plavat a pustila se do nekonečného úklidu.

O několik hodin později měla hotovo a když se chtěla svalit jen tak na gauč a pustit si film, tak si všimla, že její táta stál ve dveřích a usmíval se na ni.
„Copak?" jeho úsměv byl nakažlivý, a tak se po chvíli Bea začala smát také.
„Nevím, jen koukám, jak moc jsi vyrostla. Když jsi byla mála, tak jsi si sedla doprostřed pokoje a řekla, že uklízet nebudeš a prostě ne. A teď? Makáš na tom už několik hodin a vůbec ti to nevadí," vzpomínal, a přitom mu ukápla slza, kterou si hned utřel hřbetem ruky, avšak ta neměla nic dočinění s jejím úklidem.
„Někdy se to udělat musí a přeci nenechám zaprášené fotky, které jsem dostala od vás," neubránila se vzpomínkám ani Bea a úplně přestala přemýšlet nad prací. Byli s tátou propojeni, jak jen rodič s dítětem může být.

„Jakou jsme ti vlastně dali jako první? Moc si to nepamatuju, protože jsem ti jich dal už hodně," sedl si na pohovku, během toho se Bea zvedla a z malé skříňky pod oknem vytáhla rudou dárkovou krabičku. Přidala se k tátovi a podala mu jí do ruky. Zamyslela se a vzpomínala na ten den.
„Bylo mi tenkrát šest a bála jsem se jít do školy, a tak jsi mi dal tuto Karlova mostu na které bylo napsáno toto: Neboj se beruško. Nosila jsem jí jako klenot ve své tašce až do páté třídy," bylo to pro ni zvláštní jak blízko a zároveň tak daleko ta vzpomínka byla. Od té doby jich dostala desítky až stovky, avšak ta první mohla být jen jedna.

„Ano už si vzpomínám, tehdy jsem ji vybíral velmi pečlivě. Chtěl jsem nějakou dominantu, která byla architektonický skvost, ale zároveň krásná. Je to smutné, že už není v jeho původní podobě, jako na té fotce," pokud se jednalo o architekturu nebo staré věci, tak její otec Michael byl velmi emociálně založený muž. Podle některých až moc. Jenže i díky tomuto se z Bey stala archeoložka.

Několik hodin se společně probírali všemi fotkami, které za ta dlouhá léta dostala, a přitom se občas i zasmáli, protože si Bea na druhou stranu dělala menší poznámky, třeba ze dne, kdy fotku dostala. Chtěla si totiž zapamatovat, co se který den stalo. Přerušil je až zvonění telefonu v hodinkách. Omluvila se tátovi a odešla na chodbu. U čísla volajícího blikalo pouze, že se jedná o neznámé a neprověřené číslo. Opatrně se to rozhodla zvednout.

„Ano, u telefonu Bea Dernerová." Nervózně promluvila do telefonu a doufala, že to bude někdo, koho zná.
„Beo, tady Stefan. Mohl bych tě poprosit o jednu malou službu?" dívka známý hlas poznala, ale bylo na něm cosi divného. Nemusela se ani rozhodovat, zda to přijme nebo ne. Její instruktor ji nikdy nevolal, nebo o něco prosil a alespoň měla příležitost se ho zeptat na jeho ženu Erin.
„Jistě. Co potřebuje... š?" Na vykání si ještě nezvykla, ale vehementně se o to snažila.
„V kanceláři jsem si zapomněl nenaskenované dokumenty a my dva jsme jediní, kteří se v kanceláři vyznáme. Nerad bych tam někoho cizího, snad chápeš," co dívka nemohla tušit bylo to, že Stefan seděl opřený o zeď a po Bee žádal o dopis, který mu Erin napsala, když se poznali. Nebyl to totiž obyčejný splín, co ho dohnal k tomu, že jako každý rok dnešek v práci vynechal.

Dnes byl den, kdy manželku požádal o ruku a zároveň, kdy měla pohřeb.
„Pošli mi instrukce a adresu. Donesu ti je," najednou slyšela, jak se Stefan nadechuje, jako kdyby chtěl něco říct, ale následně vydechl a nic neřekl. Poté už bylo jen ticho, a tak dívka zavěsila, protože si myslela, že na to čeká. Na čele se jí vytvořila vráska, protože si myslela, že je v nějakém špatném snu. Když zavěsila, tak se mohla zamyslet nad jeho tónem hlasu. Byl zlomený, ale nevěděla příčinu. Stefan sice něco naznačil, ale celou pravdu nevěděla. Doufala tedy, že by se mohla dozvědět něco více, tedy pokud mu to nebude vadit.

...

Cesta do ústavu jí netrvala tak dlouho, ale možná to bylo díky tomu, že se na cestu vůbec nesoustředila a snažila se číst mezi řádky. Někdy v půlce jí Stefan poslal podrobnosti, ale adresa nebyla kompletní, jenže to pro ni nebyl problém, díky tomu, že jeho složka pro ni nebyla zapečetěna. Musela v případech nouze vědět vše o svém nadřízeném, byla to povinnost, která byla zahrnuta již ve smlouvě a v pravidlech asociace.

Těch pravidel se muselo dodržovat více, ale některá byla nadřazená těm ostatním. Třeba práce s rodinnými příslušníky nebyl problém, ale naopak se to bralo jako pozitivní přístup k práci, takže v jenom týmu mohla být celá rodina nebo minimálně manželé. Ani sourozenci nebyli nic zvláštního. Nic jako pravidlo asociace před krví tu totiž neplatila. Ale dle toho, co jsem slyšela, tak v některých oborech se to i v dnešní době velmi trestalo. Do těchto se dala zařadit Obrana národa, která zajišťovala bezpečí všech lidí a případně pomáhala při demonstracích, kterých již byl pomálu, nebo se stále vysílali do zahraničí kvůli hladu, který se díky několika vlnám celosvětových revolucí povedlo dostat do únosné míry.

Když vešla do ústavu, tak to tam bylo podivně plné. V tuto podvečerní hodinu nikdy nepotkala tolik lidí jako právě teď. Měla chuť se někoho zeptat, co se to tu děje, ale nikdo se na tak dlouho nezastavil, aby to stihla. Proplétala se kolem spěchajících lidí a mohla si oddechnout, až když uviděla jí známe dveře jejich kanceláře. Jenže než stihla otočit klikou, tak si všimla, že se uvnitř svítí.
Stefan je přeci doma, tak co to sakra je, pomyslela si Bea bryskně.

Sehnula se a z tajné přihrádky na botě vytáhla malou zdobenou dýku, kterou nikdy nevytahovala, krom tedy otevírání malých věcí mimo ústav. Skoro nikdo už v této době nic takového nevlastnil, ale pro ni to mělo hodnotu jako fotky. Dostala ho od svého děda, když byl na smrtelné posteli a od té doby ho u sebe nosila. Možná i proto, že se s tím cítila bezpečněji. Hodinky byly sice spásná věc, ale obrana s nimi musela být mizerná.

Svírající dýku mírně pootevřela dveře, načež se jí do obličeje navalil smrad z nevětrané prašné místnosti, kde se rozsvítilo a tím se to rozehřálo. Neodradilo ji to, a i když nikdy nepřekypovala odvážností, tak se dokázala postarat o své záležitosti s vervou. Když se škvírou rozhlédla po místnosti, tak zjistila, že v jejím zorném poli nikoho nemá, což rozhodně neznamenalo, že tam nikdo nebyl. Přiložila ucho na dveře, pomocí série nádechů a výdechů se snažila zklidnit srdce a tím hluk protékající krve tělem. Naučila se to díky kurzu sebeobrany, který musela absolvovat každý rok v rámci studia.

Bea to však používala i jinak. Díky tomuto zklidnění nejen lépe slyšela, ale i její čich byl o moc lepší. Nebrala to jako super vlastnost, protože to mohl mít kdokoliv ze stejného kurzu. Ještě více sevřela dýku v ruce a trhnutím vpadla do místnosti. Udělala pár kroků a zjistila, proč tu zde byl takový odér. Stěny archivu po zdech byly deaktivované a spoustu věcí leželo poházených po zemi nebo stole. Bea zůstala stát v šoku, protože se bála, že se některé výzkumy mohly dostat do nepovolaných rukou tzv. objevitelů.

To byli lidé, kteří měli stejné zájmy jako archeologové v ústavu, ale nikdy do těchto řad nepronikli. Nestávalo se často, aby byl člověk vyloučen ze společnosti. Avšak někdy k tomu přeci jen došlo. Kolovala fáma, že se hrstka objevitelů snaží k protiútoku. Chtěli pořádnou zbraň, kterou by si podmanili všechny, kteří je odepsali. Jenže nic takového se dle dívčiných informací nenašlo a drby se nepotvrdily.

Bea se rozhlížela po místnosti a snažila se analyzovat místo, které bylo nejvíce rozházené, protože tím by se mohlo také zjistit, po čem daný člověk šel. Jenže než ho stačila spatřit, tak se jí po zádech rozlil studený pot a ona ucítila levnou kolínskou. Takhle mohla páchnout jen jedna část populace.
„Objevitel." Pošeptala si pro sebe a v hlavě v tu chvíli měla prázdno. Všechny svaly měla napnuté až se bála, že by jí mohli během chvíle prasknout, ale stejně se nehnula ani o milimetr.

„Archeoložko, jaké to překvapení. Ty mi to určitě povíš, že jo?" tázal se objevitel, přešel před ní a se zahalenou tváří pokračoval: „Kde jsou plány hrobů a výzkumy? Měli by přece být tady."
Postojem i tónem hlasu bylo jasné, že je vzteky bez sebe. Bea se zatím ještě nehnula a jen koukala před sebe do tmavé kápě, kterou měl cizinec na sobě.
„Tak ty mi neodpovíš? No tak to budeme muset vyřešit jinak," na konci věty muž slova spíše zasyčel, než přímo řekl. Dívkou to velmi otřáslo, ale díky tomu se probudila z transu a mezitím co objevitel chodil z místa na místo, tak na hodinkách zmáčkla celkem neviditelné rozšíření na ochranu zaměstnanců archivu. Jednalo se o velmi tichý alarm, který znamenal vniknutí do prostor budovy a možnou ztrátu archiválií.

Muž dívce rychle svázal ruce a nohy kusem obinadla, které našel v místnosti, aby nemohla utéct pro pomoc. Bea se dokonce bála zavřít oči, aby si nepředstavovala něco horšího, než se skutečně dělo. Četla o tom v několika příručkách, které dostala povinně k nastudování. Doufala v to, že v operačním středisku stále někdo je a že jí vysvobodí. Jenže když už tam stála bezmála dvacet minut, tak se myšlenky na záchranu začínali rozpadat v prach. Čekala tedy s čím objevitel přijde.

Sundal si z hlavy kapuci, čímž odhalil jizvu, která se táhla od čela přes oko až k bradě. Nikdy toho člověka neviděla, ale to ji znervóznilo ještě více, než kdyby ho znala. Jen se sama sebe ptala, proč jí ukázal svou tvář. Na zdravé části cizinec vytvořil škleb a následně se znovu zeptal.
„Tak kde jsou ty mapy, učenko. Nechtěj abych se naštval, protože by to pro tebe nedopadlo dobře."
„Nevím, kde jsou. Můj mistr si je vždy někam odnese, ale neřekne mi kam," snažila se ho odradit od své osoby, a tak použila alternativní lež. Stefan si opravdu mapy odnáší, ale tyto měla doma ona, což se nesměl dozvědět.
„Vím, že mi lžeš. Sledoval jsem tě. Dostala jsi je pod ochranu, tak mi odpověz," jedním rychlým pohybem vzal dívce dýku, čímž trochu klopýtla dozadu a přiložil ji k jejímu krku.
„Zeptám se tě znovu a také naposledy. Kde jsou ty mapy?" dokončil větu s mírným zavrčením a trochu více přitiskl nůž k dívčině krku.

Bea polkla, jak jen mohla a naštvaně vyhrkla.
„Nic ti říkat nemusím," jenže její odpověď přinesla zpětný ráz. Muž zavrčel a škubnul rukou, čímž dívce na krku způsobil rozsáhlou tržnou ráno, kterou se valilo množství krve. Muž odhodil dýku na zem a nechal ji v místnosti o samotě. Bea byla v šoku. Svaly měla v křeči a z krku se jí valila všechna její síla. Vše okolí ní se zpomalilo a po chvíli se začala hroutit k zemi.

Díky jeho zkušenostem ji netrefil do krkavice, takže nezemřela do několika sekund. Trvalo dokonce několik minut, než se někdo v místnosti objevil. Avšak dívka nic nevnímala, protože díky ztrátě krve upadala do bezvědomě. Než úplně ztratila vědomí, tak poslední myšlenky věnovala svým rodičům, čímž se snažila potlačit myšlenky na to jaká jí byla zima. Poté už o světě kolem sebe nevěděla.