„Beo, ty jako člověk, který tyto dokumenty dostal, máš nějakou představu, kde začít? Nora a já jsme se o tom bavili a vůbec netušíme kde začít," potvrdil své pochyby Lukas, anebo se snažila dát příležitost nejmladšímu členovi týmu.
„Myslela jsem, že bychom mohli začít ve třetím kvadrantu tady," ukázala jim na místo, kde měla být první nová stanice prodloužené linky a kde to vypadalo nejlehčeji. Ukázala jim to, i když se dost divila, že vedoucí akce nemá připravený plán akce. Zakroutila nad tím hlavou a nechala to být.
„Dostala jsi ty mapy z dobrého důvodu. Vlastně díky tomu, že tvé výsledky v prozkoumávání na škole byly nejlepší. Tvůj nápad zní velmi rozumně," řekl Lukas a Nora souhlasně přikývla.
Ta toho asi moc nenapovídá. Což samozřejmě není na škodu, pomyslela si Bea.

Lukas se zajímal o strategie v postupování výkopu, protože chtěl vědět názor jeho zástupců, a tak o tom debatovali ještě nějakou dobu, než všem zapípaly hodinky s upozorněním, že jsou stroje na místě, což pro ně znamenalo, že se zítra začíná s prací na prvním místě. Bee zakručelo v břiše a sama se tomu pousmála.
„Nemáte hlad?" Navrhla svým kolegům s očekáváním kladné odpovědi.
„Celkem mi z toho vyhládlo, co takhle někam zajít," odpověděl Lukas na její otázku a ušklíbl se.
„To není špatný nápad," podruhé Bea slyšela Noru promluvit, ale tentokrát jen ji, a tak se mohla zaměřit na její hlas. Měla ho úplně jiný, než si představovala. Myslela si, že na dívku je celkem hluboký, avšak něco jí na tom hlase přišlo povědomé. Rozhodla se to nechat na jindy, až nebude mít toliko práce.

Pro jídlo nemuseli chodit daleko. Ještě, než její máma odešla do práce, tak jim nechala hotové jídlo v lednici. Mohli se tedy i s plnými talíři vrátit k diskusi o následujících dnech práce z čehož nakonec vyplynulo, že Lukas má vše předem připravené a jen opravdu chtěl vědět její názor. V podvečer se s ní její kolegové rozloučili a zamířili do svých domovů. Když za nimi zaklapli dveře, tak si mohla Bea naplno oddechnout.

Při studiu nic takového nepociťovala a zároveň to sváděla na málo zkušeností. Jenže čím více nad tím přemýšlela, tak se zdálo, že za to může spíš Lukas a jeho úsměv než cokoliv jiného. Bylo na něm cosi falešného, jako kdyby se snažil něco skrývat. Zatřepala hlavou, aby to dostala z hlavy a rozhodla se zabavit nějakou aktivitou, třeba úklidem. Většina domácností na to měla robota, ale její rodiče to odmítali, protože si to přeci dokáží zajistit sami, ale ona si myslela, že z nich má její máma akorát strach. Ve zdravotnictví se sice roboti používali, ale ne tak v hojném počtu jako v jiných oborech. V dívčině oboru se používali jen jako první prozkoumávající linie, která byla zásadní pro bezpečí archeologů.

Pomocí hodinek ztlumila světlo o jeden stupeň a zapnula hudbu, díky které se cítila volná a mimo technologii. S úklidem skončila až pozdě v noci, ale nikomu to nevadilo, protože její máma měla noční směnu v nemocnici a otec byl v jeho studiu na druhé straně Prahy. Měla tedy volné pole působnosti. Odešla do pokoje a před spaním si pustila starší film z 21. století. Většinu z něj ani neviděla, protože v první třetině usnula.

Tentokrát Beu neprobudil rachot, ale přímé slunce pronikající skrz okno. Máma stála kousek od její postele a odtemňovala okna ručně. Ještě se zalepenýma očima se Bea snažila nahmatat hodinky na své ruce, ale nemohla je najít. Rozlámaná vyskočila z gauče a začala plašit.
„Mami, nevíš, kde mám hodinky?" Křičela skoro v hysterii a šátrala všude po místnosti.
„No to nevím zlato. Myslela jsem, že je nikdy nesundáváš," v klidu jí odpověděla a sledovala její snahu o nalezení životně důležité věci.

Bea se zastavila a snažila se vzpomenout, kde se včera pohybovala. Potom si vzpomněla na to, že včera dole uklízela, a tak se rozběhla ke schodům, kde zpomalila. Dole bylo ticho, což jí připadalo zvláštní. Obvykle, když začala Bea jančit, tak byl on první, kdo na ní čekal dole a snažil se jí pomoci. Bea došla zpátky ke svému pokoji a zeptala se překvapené matky: „Kde je táta?"
„Nevím. Myslela jsem, že až se vrátím z noční, že už tu bude, ale jak vidíš, tak tu není," smutně odpověděla a snažila se dostat kolem Bei pryč z místnosti, ale ta jí chytila za ruku a zastavila ji.

„Co se mezi vámi děje, mami?" zeptala se starostlivě.
„Nic se neděje Beo. Tvůj otec určitě dostal novou zakázku, a proto zůstal ve studiu," snažila se přesvědčit svou dceru o opaku, než který si sama myslela. Matce se chtělo plakat, ale rozhodla se, že před Beou nedá nic znát, protože potřebovala, aby měla pevné rodinné zázemí. Jenže její dcera nebyla hloupá a spoustu věcí už si dovedla domyslet. Pustila mámě ruku a nechala jí odejít. Sama se vydala pro svoje hodinky.

Našla je v kuchyni a blikalo na nich upozornění. Jedním stiskem si ho zobrazilo a zamrazilo jí. Bylo od Lukase, že se mají za deset minut setkat před jejich barákem, ale když si zobrazila čas, kdy to bylo poslané, tak jí zbývalo necelých pět minut. Zvládla to skoro na vteřinu přesně, což bylo umění. Bea se rozhodla mámu prozatím nechat být a vrátit se k tomu jindy. Chtěla se soustředit pouze na její první důležitou práci pro ústav. Avšak se potřebovala ujistit, že máma bude v pohodě, a tak napsala strýci Michaelovi.

Ahoj, mohl bys prosím dát pozor na mámu? Táta se dnes nevrátil domů a já s ní nemohu zůstat. Bea

Lukas s Norou měli věci připravené a položené na chodníku před jejím domem a jen čekali na ní, proto Lukas poslal Bee to oznámení. Těsně před tím, než poslal další po daných deseti minutách vyběhla Bea před dům a oni jen popadli všechny potřebné věci, nutnou výbavu a vyrazili k první nové zastávce. Na dočasné konečné stanici na ně čekal odvoz přímo objednaný úřadem, a tak se nemuseli s výbavou plahočit přes část města pěšky, což by je vyšlo na velmi dlouho. Některé nástroje potřeba na průzkum terénu mohou mít i patnáct kilo. A i když je nesl Lukas, tak by to pro ně znamenalo nepotřebné zdržení.

Jednalo se o vylepšený prototyp bezpilotního automobilu. V tomto století už to byl normální dopravní prostředek. Cesta k prvním výkopům netrvala tak dlouho, protože se jednalo o nejbližší nález. Jak jim bylo napsáno, tak dorazili jako poslední a hned jak vystoupili, tak se jich ujal zástupce vedoucího. Odvedl je mezi spoustu strojů, kde už stál přístřešek pro takovéto účely. Bea tušila, že tu nebudou moc vítáni, protože stačil náš verdikt a s tunelem se mohou rozloučit.

Pohlédla na Lukase a Noru a ti byli celkem zaražení, jak se s nimi zatím jedná. Tak to určitě neměli takového instruktora jako ona. Zakroutila nad tím hlavou a čekala na další kroky muže. Zástupce je dovedl až za záda vedoucího stavby, který i když nás slyšel, tak se neobtěžoval otočit. Upozornil ho až ten chlapík, co nás sem dovedl.

„Vítejte na stavbě," řekl až moc přeslazeně.
„Kde můžeme začít?" Otázal se Lukas odměřeně.
„Označili jsme oblast, kde by se mělo začít, protože to bude místo pro novou stanici. A mělo by se jít až do hloubky až 55 metrů."
„Potřebovali bychom, aby nám vaše těžká technika byla k ruce, pokud máme jít tak hluboko. Hlavně se jedná o vrták," čerpal všechny informace ze svých studií a úlomků jeho praxe v institutu.
„Samozřejmě, proto technika stojí takto," řekl a rozmáchl rukama div nezabil svého zástupce. Ten nad činem svého vedoucí pouze nevěřícně zakroutil hlavou a pro jistotu udělal pár kroků vzad.

Na konci konverzace všem jednotlivě potřásl rukou a dál se věnoval plánům na stole.
„Tak čím začneme?" zeptala se Bea už trochu méně zelena a vyděšená, ale přesto nechtěným vůdčím hlasem.
„Měli bychom použít vrták a pomocí několika otvorů se zběžně podívat pod zem pomocí sond. Je to sice náročnější, ale musí to přetrpět. Mezitím, co se bude provádět toto, tak pomocí těchto kamer se podíváme do menší hloubky, zda něco není u povrchu, což není pravděpodobné, ale stát se to může," navrhl Lukas, čímž si u kolegů získal plusové body k dobru.

Bea i Nora kývli a každý si z batohu vytáhl speciálně upravenou kameru, která dokáže skenovat půdu do určitě hloubky. Museli postupovat po malých částech, aby se něco nepřehlédlo, ale trochu je rozptyloval zvuk vrtáku, na který nebyli moc zvyklý z tichého ústavu.

Mohli být tak v půlce, když se Bee na hodinkách ukázala zpráva od Stefana. Stálo v ní, že by měla přijet, protože potřebuje něco důležitého zkonzultovat. Jenže tu Noru s Lukasem nemohla nechat samotné se dvěma nováčky, protože by to dělali ještě několik dní. Tak to vyřešila velmi jednoduše. Z ústavu sem povolala další archeology, protože pomocní lidé museli být vždy v záloze.

„Noro, Lukasi, moc se omlouvám, ale musím odjet na nějakou dobu do ústavu, pošlu sem nějaké pomocníky, takže se nebojte, že byste na to zůstali sami. Kdyby se něco našlo tak mi prosím dejte vědět," vzkázala jim cestou k bezpilotnímu auto, které si přivolala pár stisky na hodinkách. Kdyby se otočila, tak by si všimla, že se za ní vedoucí stavby a její kolegové ohlíželi netušíc kam to šla. Ale po chvíli se oba koukli na hodinky a vrátili se do práce. Pouze vedoucí se na ní stále díval, ale tentokrát se šklebem na tváři.

Cestou zpět si vůbec nevšímala okolí a jen ho kolem sebe nechala proudit. K ústavu dojela s obavami, co by se mohlo dít. Přeci jen měla svou vlastní práci a Stefan po ní nikdy nechtěl, aby se vracela kvůli nějaké konzultaci. Když vystupovala, tak si chtěla vytáhnout svůj batoh, ale pak jí došlo, že si ho zapomněla vzít s sebou. Pousmála se nad tím, poslala tam pomocí hodinek jednoho zaměstnance a přes rychlou kontrolu vešla do budovy, kde si to namířila přímo do společné kanceláře.

Budova byla ještě potemnělá, ale pracovníkům to v jejich práci nezabránilo. Jednotlivé stoly ozařovali samostatné zdroje světla. Cestou po chodbách ústavu se na ní i přes jejich práci koukalo spousta kolegů, a to jí nepřišlo normální. Ruce se jí strašně potili a myšlenky na útěk zaplňovali její hlavu. Už od vstupu neměla dobrý pocit, což dokazovala i husí kůže na jejích krku i přesto, že bylo celkem teplo. V kanceláři bylo temno, což by nebylo tak neobvyklé, ale Stefan tam nikde nebyl. Jen na její části stolu byl přeložený lístek s jejím jménem.

Přijď do archivu a dej si pozor, aby s tebou nikdo nešel. Stefan