Ochranka na svém monitoru umožnila vstup do budovy a hned na chodbě na ni čekala netrpělivá asistentka. Bea se zastavila a jen sledovala, jak přešlapuje na místě, avšak asistentka si jí okamžitě všimla. Nestihla se ani přizpůsobit příšeří a už byla vedena do konferenční místnosti. I přes množství lidí, které musela odprovodit, tak se žena usmívala velmi přirozeně a nekřečovitě. Dívka si myslela, že na ni promluví, ale nestalo se tak. Cestou si všímala výzdoby pomocí mramorového obložení stěn a šedých lesklých podlah. Nepřišlo jí to jako moc zajímavé místo, neboť dle jejího vkusu bylo příliš moderní stejně jako zvenčí.

Mezi dveřmi jí bylo sděleno, kam povedou jejich další kroky, ale asistentku moc nevnímala z důvodu rostoucí nervozity. V jejím stavu byla posazena k ostatním archeologům, kteří zabírali ještě pár stolů kolem. Jenže ona si všímala jen svých dvou přísedících a malého pódia před ní. Nemusela jsem zde hovořit, ale můj šéf, pan Kinský, si přál, abych tu byla s dalšími kolegy. Probírala si v hlavě myšlenky a snažila se uklidnit. Batoh si položila pod stůl a přes něj vrátila ubrus do jeho původního stavu. Kolega u stolu její počínání sledoval a celkem se bavil, což značil jeho úsměv. Dokonce, když to vypadalo, že dívka ubrus strhne, tak ho přidržel, aby se tak nestalo.

Během toho, co se o přehození ubrusem poněkolikáté Bea pokoušela, tak se v místnosti setmělo a jeden z hlavních mužů v tmavě modrém kvádru začal svou pečlivě nacvičenou řeč.
„Dámy a pánové, vítejte na dnešní konferenci ohledně prodloužení podzemní dopravy. Rád bych tu přivítal archeology z blízkého ústavu, kteří pod plánovanou trasou budou dělat vykopávky, abychom něco z historie nezničili," pokynul směrem ke skupině a ti nazpět kývli na souhlas, že rozumí jeho slovům. Většina si musela myslet, že jsou zde navíc, protože se v místnosti rozproudila tichá diskuse.
Ty plánky určitě musejí být od toho, proč by mě sem jinak posílali? přemítala dívka a doufala, že se nic z toho, co říkal její instruktor Stefan nevyplní a budou to běžné vykopávky třeba mincí nebo třeba malé ochranné místnosti z dob válek.

Celé sezení i s debatou trvalo dvě hodiny, ale jí se zdálo nekonečné. Občas se ohlédla kolem sebe na ostatní a když viděla, že nejsou tak zaujatí, jak čekala, uklidnilo ji to. Během schůze byl představen nově upravený plánek podzemní dopravy rozšířený o cesty do nově připojených oblastí vzdálenějších od původního půdorysu Prahy, který zde byl k vidění také. Po prezentaci se rozsvítila světla a všichni tleskali. Bea se otočila a viděla skoro prchající kolegy z ústavu, jako kdyby je něco hnalo před sebou. Při odchodu každý z nich dostal plánek a papír se souhrnem, aby se nezapomnělo na to, o čem se vedla schůze. Osazenstvo jejího stolu šlo až jako poslední a než stihli místnost opustit, zastavil jeden z mužů, co mluvil během prezentace.

„Dobrý den, hádám, že vy jste vedoucí celé akce, nemýlím-li se."
Bea zbledla a začala se přesouvat za své určitě starší kolegy, které s radostí nechala mluvit za ní.
„Dobrý den. Ano já a tady moje kolegyně bychom měli vést tuto akci," ozval se po chvíli blond kolega. Z jeho hlasu nebylo slyšet nic jako strach nebo ostych. Musel v tom mít jistě praxi, nebo alespoň tak vystupoval.
„Těším se na naši spolupráci. Asi bych se měl představit, jsem Inženýr Pavel Sigma," dořekl a položil si jednu ruku na sako. Měla čas ho z dálky pozorovat. Všimla si, že měl prsten ve tvaru hada, od kterého vedl kov až k zápěstí, kde byl velmi speciální druh hodinek, které vypadaly velmi draze a často se mezi lidmi neviděli.
„Také se na ni těšíme," potřásl si s ním ruku a poté ji svěsil k tělu. Bea viděla, že podle držení těla je mu mužova společnost nepříjemná.
„Potěšení je na mé straně. Na vás a vaše kolegy bude čekat odvoz odkud budete chtít, stačí jen zadat adresu nástupu," pořád si trval na svém a jeho výraz říkal, jakou skvělou nabídku jim udělal.
„Děkujeme, akorát se budeme muset omluvit, ale v ústavu nás čeká ještě nějaká práce, tak pokud Vám to nebude vadit...," Blond muž se snažil vykroutit z jeho společnosti, která mu nebyla vůbec příjemná a myslel si o něm, že je velmi namyšlený zbohatlík.
„Ale samozřejmě, že ne. Na shledanou." Přimhouřil oči, čímž dal najevo, že pochopil záměr rychlého rozloučení a poté se zamračil. Načež jim ustoupil z cesty.
„Na shledanou," prohlásili všichni tři sborově a rychle se vydali ven z místnosti. Na chodbě se zastavili a vydechli si.

Blond muž se otočil ke dvěma dívkám a řekl: „Tak to bylo o fous. Viděli jste ty jeho hodinky?" Vykulil oči a vrtěl hlavou, aby vzpomínku zapudil. Následně se pousmál svému chování.
Obě kývly na souhlas, a to bylo vše, co od něj Bea ten den slyšela. Poté vyšla i s kolegy jejichž jména stále neznala na ulici před budovu. Začalo mírně poprchávat a obloha se zahalila do oranžové tmy, která vznikla díky přílišnému používání okolního osvětlení. Vypadalo to jako noční jinak zabarvený smog. Dívka zvedla hlavu a nechala kapky dopadat na její obličej. Její kolegové se na sebe podívali a nechali ji si pocit užít. Bea kolem sebe slyšela vzdalující se kroky, ale nevnímala je a zaměřovala se jen na jednotlivé proudy vody. Po chvíli si uvědomila, že už by se měla vydat domů.

Musela se přes pár bloků dostat k nejbližší stanici metra a nechtěla použít žádný dopravní prostředek, aby se k němu dostala, protože ji dešť příjemně chladil. Naposledy zkontrolovala batoh, zda je zapnutý, aby se věci deštěm nezničily a vyšla opačným směrem, než kterým se před pár hodinami vydal záhadný muž s mechanickou paží. Čím více se vzdalovala od centra, tím méně byla obloha znečištěná a někde dokonce zahlédla hvězdu. To se jí v centru nestávalo. Některé části kudy procházela ani nevnímala, pouze vstup na nástupiště musela, protože by jinak spadla z pojízdných schodů. V tuto večerní dobu kolem ní nestálo příliš lidí, ale ti, co ano, tak byli velmi unavení z práce. Pomocí podzemky se dostala domů až pozdě večer, ale nevadilo jí to, protože se cestou mohla dívat na poslední kousek mapy, kde by se měl nacházet jeden hrob a předtím se mohla projít a užívat si toho, co zbylo z deště.

Když přišla domů, uvnitř se svítilo. Věděla, že to znamená jen dvě varianty. Buď rodiče zapomněli zhasnout, anebo byli vzhůru a vyslechne si přednášku. Pomalu otevřela dveře a hned v předsíni na ni čekala máma. S rukama v bok a s černými vlasy kolem hlavy vypadala nebezpečně.
„Kde jsi byla tak dlouho?" Zeptala se dcery s povytaženým obočím. Svůj strach o jedinou dceru schovávala za hněv.
„Měla jsem schůzi ohledně nové práce. Jednalo se o prodloužení podzemky," vysvětlovala matce co nejvíce v klidu a při tom se zbavila bot. Tím, že bych jí koukala do očí bych ji ještě víc rozdráždila, pomyslela si Bea.
„A nelítáš v nějakém průšvihu, že ne?" Už klidněji ji matka položila další otázku. Dívka neodpověděla, což matku zarazilo, ale v dívčině věku to chápala. Bea obešla mámu a zamířila k sobě. Kdyby snad měla průšvih, tak by se to její máma dozvěděla jako první. Každý den je s ústavem v kontaktu díky tomu, že tam pracuje její strýc Michael. Byl pro ni něco jako nejlepší kamarád. Bea prošla kolem obýváku, kde její táta seděl u velkého monitorového stolu, který se používal u architektů místo papíru a tužky, přímo do jejího pokoje v patře. Za normálních okolností by se u táty zastavila, ale dnes na to neměla náladu a navíc vypadal, že potřebuje klid, protože měl zapnutou protihlukovou stěnu, která se někdy ve světle modře zaleskla. V jejím pokoji byla většina stěn polepena fotkami a pohledy z různých míst. U některých nevěděla, zda ještě existují nebo kde vůbec jsou. Zhasnula světla, svalila se na gauč a zamyslela se.

Bylo zvláštní, že ho nikdo předtím nevykopal, nebo alespoň nezkoumal, pomyslela si. V pokoji ozářeném oranžovou oblohou si na zem vyložila všechny dokumenty a části mapy. Skoro celou noc jí trvalo, než jednotlivé střípky složila do použitelného materiálu. Nastavila si na hodinkách sken a všechno nechala zobrazit na zdi na které si zobrazovala většinu věcí. Přepnula hodinky do módu na ovládání obrazovky a jedním potáhnutím ruky to na zdi zobrazila.

Jako poslední věci si to už na panelu přeposlala do úložiště, kdyby se náhodou něco ztratilo, nebo kdyby u sebe neměla tyto materiály. Přikryla si svou práci speciálně upravenou plachtou, zhasla a vydala se k naskenované práci na zdi. Stisknutím si mapu přepnula do 3D verze a nechala ji, aby prostoupila kolem ní. Dívala se na to ještě dobrou hodinu, než si řekla, že ospalá toho už moc nevyřeší. Dvěma stisky zavřela kanál na přenos dat a tabule ztmavla.

Poté se dívka přesunula do malé místnůstky vedle pokoje, kde se mohla alespoň na chvíli vyspat. Jako skoro ve všech bytech ve městech se ložnice dělali na dvě části, kvůli zhoršujícímu se světelnému smogu. Spací zóna byla oddělena od zbytku pokoje zdí a zvláštnost byla ta, že neměla okna. Místo oken tam měli čističku vzduchu, aby se to moc nepoznali, když se do místnosti vešlo. Shodila ze sebe pracovní oblečení a vyměnila ho za noční úbor složený pouze z velkého trika a šortek, poté se uložila do pohodlí své postele. Vše kolem ztichlo a Bea se začala propadat do snové reality.

O pár hodin později ji s trhnutím probudil zvonek a bouchání na dveře jejího pokoje. Odhodila ze sebe peřinu, protřela si oči, zvedla se z postele a se šoupáním nohama došla otevřít. Za dveřmi pokoje našla stát tátu, který jí bez jediného slova poslal otevřít dveře. Díky kameře rozpoznal její kolegy z ústavu pomocí skenu obličeje.

Za dveřmi od celého bytu ji čekali nemluvní kolegové ze včera. Byla překvapená, protože nikomu svou adresu nedávala. Byla přesvědčena, že ji dostali po vyžádání v ústavu z její osobní složky. Muselo je to stát nějaké papírování, ale asi jim to za to stálo. Blond muž na ni pobaveně a zároveň chápavě promluvil jako první.
„Omlouváme se za ten rámus, ale nešla si probudit a dovolat se ti taky nešlo, tak jsme si zjistili adresu. Nevím, jestli se ti donesla informace, že jsme tvoji kolegové na tento případ." s napřaženýma rukama před sebou v obranném postoji, který je jednou za půl roku učili na školení se jí omlouval.
„V pořádku, udělala bych to stejné. Celou noc jsem makala na mapách, abychom něco nepřehlédli." řekla vzápětí Bea, což ho uklidnilo a polevil že svého postavení.
„Můžeme se podívat?" řekl evidentně zaujat blond muž.
Nebyla pořádně rozkoukaná, ale oba jí přeposlali jejich služební kódy na ověření, což trvalo jen chvíli a oba opravdu byli její kolegové z ústavu i oficiálně dle záznamů. Dnes bylo celkem snadné odcizit něčí identitu, I když se to nestávalo tak často jako v dřívějších dobách, kdy hodinky nebyly nebo jen pro někoho.
„Ale jistě, já se mezitím dám do použitelného stavu," zívla si, odstoupila ode dveří a pustila je dovnitř.

Ukázala jim směr do jejího pokoje ke své práci a naznačila, aby neodkrývali plachtu. Mezitím si postavila vodu na kávu a udělala ze sebe člověka. Učesaná a s kávou v ruce se chtěla vydat za nimi. V jídelně na ní čekali rodiče a nevypadali zrovna nadšeně. Kdo by se jim divil, když se k nim brzo ráno snaží dostat dvojice neznámých lidí.
„Beo, co tu ti dva chtějí?" Spustili oba naráz. Dívka zrovna neměla náladu se hádat, a navíc by jí ti nahoře mohli slyšet. Položila kávu na stůl a zapřela se o jeho hrany.
„Jedná se o práci, kterou mi včera šéf dal. Ten muž Lucas myslím, že se jmenuje, tomu bude velet. Nebojte, jejich kódy jsem si prověřila," vzala si své kafe a bez čekání na odpovědi nebo další otázky odešla nahoru za kolegy. Věděla, že její chování nezůstane bez následků, ale v tu chvíli jí to asi bylo jedno.

Klečeli u její noční práce, něco zkoumali, a přitom vedli tichou diskusi. Nechala je ještě chvíli tak a zmizela do šatny pro něco normálního na sebe. Potom se jim postavila za záda a řekla: „Nechcete se na to podívat lépe?" Nabídla jim a když kývli, pomocí ovladače na nočním stolku zatemnila okna a opět spustila tabuli s naskenovanou mapou v prostoru. Což znamenalo znovu otevřít datový kanál. Ti dva se přesunuli do stoje a s celkem vykulenýma očima se dívali na práci kterou odvedla. Samozřejmě že takovou technologii znali a využívali, ale připadalo jim, že za jednu noc je toho celkem dost.
„Ty označená místa jsou polohy hrobů?" Zeptala se hlubším hlasem kolegyně s prstem blízko jednoho z bodů.
„Ano a tohle kolem je vše co o tom víme." Přejela prsty po displeji hodinek, přiblížila dané místo a pokračovala: "Není toho sice moc, ale někde začít musíme. Zítra bychom měli začít přímo na místě," oznámila jim a při tom byla nervózní, zda nezní až moc diktátorsky. Neměla ještě moc samostatných zkušeností, jak jedna s o něco málo staršími kolegy. Zvlášť když byla pouze jejich pomocník a měla se od nich učit.

Chodili skrz a kolem mapy a případně v naskenovaném archivu dohledávali jednotlivá data, jenže moc nových krom těch, co už měli se jim najít nepodařilo. Chtěla je oslovit, avšak nevěděla, jak by to měla udělat, protože jim chtěla nabídnout alespoň kávu.
„Lidi, mohli byste se mi prosím představit, ať na vás nemusím volat ten blond a brunetka?" Vyhrkla ze sebe a následně toho začala litovat, ale oba se překvapivě zasmáli, což pro ni bylo dobré znamení. Samozřejmě si jejich složku mohla najít podle ověřovacího kódu, ale toto jí přišlo etičtější.
„Já jsem Lukas a tohle je Nora," otočili se a jeden po druhém dívce podali ruku. Zdáli se na první pohled velmi milý, ale jestli měla pravdu se mělo ukázat až později.
„Bea, ale to už asi víte," slušně jim na to odpověděla a mohla si v klidu oddechnout, že to nejsou stejně nepříjemní lidi jako Stefan. Několik lidí měla možnost poznat, ale ne natolik, aby zjistila, jak se chovali mimo přítomnost jejího instruktora.

Sedli si na zem naproti obrazovce a 3D model přepnuli do normálního módu. Kolem vyobrazené mapy se ukazovala všechna data. Postupně přibližovali jednotlivé segmenty mapy a přidávali na ně jednotlivé zastávky podzemní dráhy. Zabralo jim to sice déle, než kdyby to přenechali na programu, ale takto mohli během to vést debatu ohledně samotných vykopávek. Poté si rozdělili obraz na polovinu a na druhou si spustili současnou satelitní mapu, aby přesněji věděli, jak to na místech vypadá. Některé z vykopávek se měli konat pod domy, což je částečně znepokojilo, ale nedali to na sobě znát.