Lístek nastavila před sken a zapnula funkci srovnávání písma, kde byla databáze všech lidí v ústavu. Bylo to jednoduché opatření proti napadením, které se občas událo. Vyhodilo to Stefanovo jméno, a tak si Bea alespoň částečně oddychla. Cestou k výtahům do archivů musela projít mezi vysokými policemi, které byly plné krabic s různými věcmi a artefakty. Jeden by si pomyslel, že tu musela být zima, ale opak byl pravdou. Kolem polic byla použita jedna z nových technologií, která ochlazovala právě jen věci v policích, a ne okolní vzduch, což prospívalo zdraví všech v ústavu.

Když došla k výtahu, tak musela po aktivaci klávesnice vyťukat identifikační kód, který dostal každý po nástupu do práce. Ke kódům se také přiřazovali bezpečnostní prověrky, aby se třeba k nejstarším věcem jen tak pro zábavu nemohli dostat nováčci. Její se zaměřovala na zkoumání od osmnáctého století, kterou Bea dostala díky předchozí práci se Stefanem. Nejstarší věci byli pod prověrkou s označením pět a její byla dva stupně pod ní. Po nástupu sem člověk dostane přístupový kód s prověrkou jedna, což je základní k historickým údajům minulého století, které potřebují k základní fázi.

Chvíli trvalo, než sjela až za Stefanem. Ten na ni čekal už dobrou půlhodinu a bylo na něm vidět, že je celkem nervózní. V hlavě si připravoval, co jí řekne, ale mezitím přešlapoval po určitém kusu archivu, jako kdyby dále byly neviditelné stěny. Bea vystoupila z výtahu a pocítila známou vůni starých věcí. Nebyla nepříjemná, protože na ni byla zvyklá od malého dítěte. Spíše se bála, s čím Stefan přijde. Přeci jen opustila místo výkopu, a to se smělo pouze z vážných důvodů. Našla ho stepovat na místě vzadu v archivu u stolu s rozsvícenou lampou pod kterou ležela truhlička ze včerejška.
„Je dobře že jsi přišla, Beo."
„Kvůli čemu jsem tady, šé... Stefane?" opravila se rychle Bea. Stále jí to přišlo velmi divné svému nadřízenému tykat, ale že všech sil se snažila zvyknout.
„Pozval jsem tě sem, protože by se ti to mohlo hodit." rukou ukázal za sebe na stůl. I když na tváři měl velmi nečitelný výraz, takže si Bea jen mohla domýšlet, o co vlastně jde.

Stále nevěděla, o čem to mluví, ale rozhodla se počkat a překonávala nutkání odejít. Stefan vzal do ruky truhličku a natočenou k Bee ji otevřel. Nahlédla dovnitř a na dně uviděla úlomek čehosi. Z kapsy vytáhla bílou rukavici, kterou s sebou nosil každý a vzala ho mezi prsty. Bea si ho různě přetáčela a přibližovala, ale stále to vypadalo jako obyčejný kus kamene. Avšak když se zaměřila na jeho hrany, tak jen dvě ze tří byly zaoblené, takže došla k názoru, že je to kus nějaké destičky. Ale proč mi to ukazuje? Pomyslela si Bea a dále zkoumala podivný předmět.

Po nějaké době, kdy na ni Stefan koukal, jak přemýšlela se rozhodla zeptat: „Co to je?" S opravdovým zájmem vyhrkla oproti svému kolegovi.
Chvíli přemýšlel, zda je to vhodné, ale nakonec se Stefan rozhodl po pravdě odpovědět, protože tušil, že by to Bee mohlo pomoci.
„Když jsem byl tak mladý jako ty, tak jsem dostal stejný úkol. Jenže mělo to háček. Měl jsem hledat něco bez jakékoliv dokumentace. Dostal jsem mapu, papír s počtem obětí a pokyn k provedení práce." Na chvíli to vypadalo, že se Stefan zamyslel, ale po chvíli zakroutil hlavou a čekal na dívčinu reakci, která přišla o nedlouho později.

„Takže vše, co mám k dispozici je tvoje práce?" Vytřeštila na něj nevěřícně oči a myslela, že sní, protože toto se podle ní dělo jen tam.
Stefan se pousmál nad reakcí Bei, avšak ji musel poupravit.
„Z větší části ano. Druhá půlka práce byla mé parťačky Erin, která..." Odmlčel se, ale po chvíli opět promluvil: „Nic to neřeš. Na stole je k tomu expertiza, tak je na tobě, co s tím uděláš." Mluvil tak rychle, že to chvílemi znělo jako drmolení.
Dívka opět vykulila oči, protože se její instruktor choval divně nebo alespoň velmi neobvykle. Stefan se otočil a zmizel nejbližším výtahem z oddělení. Bea sice nevěděla, kdo je Erin, ale nikdy ho neviděla v takovémto stav. Byl nesoustředěný a vrtkavý.

Když se vzpamatovala, tak si nervózně sedla ke stolu a začetla se do papírů o kterých mluvil Stefan. V podstatě to jediné, co zjistila bylo to, že je to směs kamene a jílu. Na konci celého papíru našla kolonku místa nálezu, a to ji celkem překvapilo. Byl vytažen z velmi starého zachovalého těla, které na sobě stále mělo maso. Byl jím obalen i nalezený kamenný útvar.

Bea vrátila úlomek do truhličky, kterou následně zavřela, popadla složku a vyrazila z místnosti výtahem zpátky do úrovně kanceláře. Měla v hlavě zmatek, ale kdo by se jí divil. V jedné chvíli myslela na Stefana, zda je v pořádku, a pak si vzpomněla na své kolegy u vykopávek, kterým by měla to měla říct. Rozhodla jsem se svého instruktora nechat na později, přeci jen je to vlk samotář, a tak bych byla spíše na obtíž. Pomyslela si kousek od kanceláře, kam intuitivně došla.

Měla bych o tom říct Lukasovi s Norou, pomyslela si zbrkle poté, co zamířila k hlavním dveřím. Vyťukala pro ně vzkaz a vydala se za nimi nejrychlejší cestou kterou znala a tím bylo bezpilotní auto.

Stefan nevnímaje okolí mířil přímo do své kanceláře, kterou po jeho vkročení dovnitř zamknul, aby se nikdo nedostal dovnitř. Zády se opřel o dveře a svezl se k zemi. Už dlouho si na Erin nevzpomněl. Na stole měl jejich společnou fotku, což nikdy nikomu neřekl a lidé si toho nevšímali.

V této uspěchané době nic nenormálního a prý to tak bylo i v minulého jednadvacátém století, ale ne tolik, aby se nad tím lidé pozastavovali, a tak to došlo do tohoto bodu. Stefan si položil hlavu na dveře a ponořil se do vzpomínek.

Mezitím Bea dojela k vykopávkám, kde to vypadalo jinak, než když odjela. Dalo by se to přirovnat k mraveništi. Jako první ji našel Lukas a hned se ptal s jeho klasickým úsměvem.
„Tak co chtěl staroch?" Zeptal se jí pobaveně, jenže si všiml jejího výrazu a smích se vytratil do neznáma. Když Bea neodpověděla, tak se jí zeptal mírněji: „Beo, tak co chtěl? Vypadáš jako kdybys viděla ducha." Lukas chtěl dodat „ten starý mrzout", ale raději si to rozmyslel, protože se to chtěl dozvědět a Bea nevypadala zrovna dobře.

Po chvíli čekání se přeci jen Lukas dočkal odpovědi, i když Bea stále vypadala duchem nepřítomně: „Dal mi pár rad a artefakt z jednoho nezakresleného hrobu k němuž dostal novou analýzu, proto mi to nedal dříve." bez jediného pohledu na kolegu.
„A dál? Jsi bledá, a to bys jen z hrobu nebyla," poznamenal Lukas zcela vážně.
„Začal mluvit o své minulosti a zmínil nějakou Erin, ale pak to utnul a zmizel," Bea zvedla oči a Lukas v nich mohl vidět strach, touhu po informacích, ale hlavně zmatek.
„Zjistíme, o co jde, neboj," snažil se jí utěšit Lukas, ale tušil, že to bude chtít čas, a tak se rozhodoval, zda ji nepošle domů.
Bea sice byla mimo, ale vytušila, co chce Lukas udělat, a tak se oklepala a se zvednutou hlavou prohlásila: „Jestli přemýšlíš nad tím, že mě pošleš pryč, tak na to zapomeň. Místo, kde teď chci být je přímo tady."

Lukas se na ni díval se zdvihnutým obočím, ale když viděl, že nemá šanci vyhrát, tak to vzdal. Otočil se k odchodu za Norou, ale ta si to mířila přímo k nim. Bea se zhluboka nadechla a sledovala Lukase, jak prohrál svou oční bitvu. Když se Nora blížila ke dvojici kolegů, tak začala prvními slovy své otázky.
„Lidi, myslím, že jsme něco našli." Bea si uvědomila, že to byla nejdelší věta, kterou od ní slyšela.

Nora je vedla spletí stojících bagrů k místu, kde stálo nejvíc lidí. Museli se trochu ohánět, aby se dostali k vedoucímu, ale mnoho lidí je pustilo i bez toho, aby jim ublížili. Jeden z kolegů archeologů v ruce držel zařízení na sledování půdy a na obrazovce něco sledoval. Až teď si Bea všimla, že celý dav kolem je zticha. Přišlo jí to velmi zvláštní, většinou objev rozproudí diskusi, ale v tomto případě se to nestalo.

Lukas se doprostřed prodral jako první. Jedním gestem donutil okolní lidi ustoupit o dva kroky vzad.
Tím se mohl dostat až k muži s kamerou a když se do ní podíval, tak prohlásil.
„Všichni pomocní archeologové se vrátí do institutu a zůstanou tady jen ti, kteří jsou tímto pověřeni. Děkuji," vůdčím přístupem donutil více jak polovinu davu k chůzi. Poté si oddechl a gestem Bee s Norou naznačil, aby šli k němu. Bylo to o hodně jednodušší než předtím, avšak Bea měla nepříjemný pocit v žaludku, když poslal většinu lidí pryč.

„Myslím, že jsme našli něco velmi neobvyklého, ale to zjistíme až když se dostaneme pod tu hromadu hlíny," s mírným šklebem a strachem v očích prohlásil Lukas.
Museli požádat vedoucího stavbařů o odstranění několika kubíků hlíny, protože podle kamery to bylo minimálně v hloubce dvaceti metrů možná více.

„Našli jste něco?" Již z dálky se ptal vedoucí stavby. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že by byl radši, kdyby odpověděli ne, ale to ho hlavní trojice musela zklamat.
„Ano našli a po Vás budeme potřebovat vykopat dvacet metrů hlubokou jámu v níž následně provedeme další přečíslení hloubky nálezu," sebevědomě oznámil Lukas a vedoucí nevěřil svým uším a ihned odpověděl: „To se bude dělat po částech? Myslel jsem, že vám bylo řečeno, že to mělo být co nejrychleji hotové. Čas jsou peníze a v tomto případě to jsou peníze všech lidí, co platí daně."

Bea přimhouřila oči stejně jako Lukas, který se rozhodně nehodlal vzdát.
„Buď to bude takto, anebo si hledejte jiné pozemky na ten váš tunel," jedovatě poznamenal s čímž Bea i Nora souhlasili a vedoucímu nezbylo nic jiného než ustoupit. Věděl totiž, že zrovna archeologové měli takovou pravomoc oblast uzavřít i na několik měsíců.

Lukas se obrátil na Beu s Norou a prohlásil: „Dokud nebude lepší přístup k nálezu, tak se přesuneme do ústavu a tam prozkoumáme co přinesla Bea," poté se obrátil zpět a prohlásil směrem k vedoucímu. „Slyšel jste čistě, nebo to chcete zopakovat?"
Bea se dívala na muže, kterého v tomto okamžiku nepoznávala. Tušila, že ho druhý muž naštval, a proto se tak chová, ale rozhodla se zůstat opatrná při jejích budoucích rozhovorech s ním, protože si myslela, že to tak bude lepší. Mezitím si muži vyměňovali vražedné pohledy, až se vedoucí rozhodl, že ustoupí, otočil se na patě a odešel do svého velícího centra.

Dívka chtěla vědět, jak na to reagovala její kolegyně Nora, a tak se na ni po očku podívala, načež zjistila, že stojí s vysoko vztyčenou hlavou, jako kdyby někomu dokazovala své postavení. Bea ji pozorovala od hlavy až k patě, ale nezpozorovala jediný náznak strachu nebo hněvu. Z jejího prohlížení ji vyrušil Lukas, který promluvil již smířlivějším hlasem.
„Můžeme vyrazit?" poprvé od té doby, co ho dívka znala se neusmál ani nezašklebil pouze z jeho nakrčeného čela a postavení těla mohla hádat, že byl rozzuřený skoro do běla.
Obě na jeho otázku pouze přikývli, čímž se pobídli k chůzi směr ústav.

Na cestu si přivolali bezpilotní vůz, který byl dost velký pro všechny. Nora se po celou dobu dívala z okna a pozorovala rychle míhající se budovy. Lukas byl v jiné náladě a v autě by se dala atmosféra přímo krájet, pokud by se nad tím někdo zaobíral. Poklepával si prsty do stehen a vypadalo to, že se nad něčím zamyslel, protože se jeho tělo uvolnilo. Dívka se oproti svým spolupracovníkům zaobírala jinou věcí. Vzpomněla si na Stefanova slova a v hlavě jí pořád znělo jméno, které vyslovil. Využila tedy svého přístupu do archivu a hledala v ní jméno Erin, přičemž po očku sledovala Lukase.

Jenže vše, co jí vyhodilo, bylo několik složek s různými spisy ohledně vyřešených nalezišť. Jen jednu práci jí to nevydalo. Byl zamknutý speciálním přístupovým heslem, přes který se Bea nedostala. V hlavě se jí stále přehrával jejich rozhovor, v němž hledala nějakou spojitost, proč se Stefan choval tak divně. Rozhodla se zeptat svých jistě pracovně starších kolegů, zda něco nevědí.
„Lidi, neznáte náhodou jméno Erin? V záznamech jsem našla pouze její spisy plus jeden zaheslován, ke kterému se svou aprobací nemohu," zvedla hodinky, aby ukázala, co našla a tím vzbudila jejich zájem.

„Erin...Erin... to mi nic neříká, ale mohl bych zkusit, zda to nepůjde s mým přístupem," zamyslel se již klidnější Lukas a začal vyhledávat stejně jako před chvílí Bea. Po chvíli si všimla, že se i Nora snaží pomoct s hledáním.
„Našla jsem pouze její fotku v záznamech zaměstnanců jinak nic," po nějaké době polohlasem se sklopenou hlavou prohlásila Nora. Lukas kývl a promluvil: „Já taky našel její fotku, ale ani se svým kódem se do té složky nedostanu," lehce frustrovaně vypnul hodinky a podíval se z okna.

„Kde to sakra jsme? Tohle nevypadá jako to místo, kam jsme chtěli," skoro zakřičel Lukas a obě dívky lehce nadskočili. Po malé chvíli auto zastavilo, otevřeli se jeho dveře a v autě zazněl hlas oznamující cíl cesty. Bea se rychle naklonila k volantu a na palubní desce svítil pouze nápis Výstupní stanice. O tom, kde skončili ani slovo. Nedobrovolně vystoupili a začali se rozhlížet kolem nich.

Bea neváhala a během chvíle na svých hodinkách přepnula ze složek na mapu. Díky zabudované GPS, během pár vteřin začal blikat červený bod přímo na místě, kde stáli. Jenže jak zjistili, tak úplně jinde, než správně měli, což všichni věděli.

„Nacházíme se na Letenských pláních, kterým se dříve říkalo Letná," zaujatě vysvětlovala svým zmateným kolegům. Vyhledávání rozšiřovala o dodatky z minulosti opravdu často a jak zběsile vyťukávala informace do dalších stránek, tak jí najednou vyskočila jedna část mapy s označeným právě tímto místem.

Dvěma kliknutími jim to odeslala a čekala na jejich reakci, která přišla chvíli potom, co otevřeli daný soubor.
„Nechceš mi říct, že někde pod těmito budovami se našla jedna hrobka, že ne?"
„Ano, to přesně se snažím říct. Tyto budovy byly postaveny předtím, než se pod nimi dělal výzkum, ale dle dobových zápisů to vypadá že do roku 2030 to byla pouze holá pláň, takže se není čemu divit, že se pod ní do té doby nic nenašlo," mluvila a vše jim zároveň rozesílala.
„Co vše se o této hrobce ví, když už jsme tady," lehce zavrčel stále podrážděný Lukas. Stejně myslím, že to byla práce vedoucího, pomyslel si stále poslouchající Beu.

„Spis jsem dostala od Stefana a teď vám jsem vám ho nasdílela. Jsou tam i fotky přímo z hrobky," nechtěla znít moc nadřazeně jen kvůli tomu, že byl Stefan její instruktor a díky jejímu kódu dostala většinu materiálu také ona.
„Podle zápisu to vypadá, že se našlo jedno exhumované tělo a zbytek byl jen tak poházen kolem. To není příliš obvyklé ani u masových hrobů," spíše pro sebe prohlásil Lukas. Avšak dívky kolem něj stáli tak blízko, že vše, co řekl, slyšeli velmi dobře.
„Jediné mumifikované tělo bylo převezeno do ústavu ke zkoumání. O těch ostatních tu není zmínka," přidala se do hovoru také Nora, která vypadala, že ji toto velmi zajímá a Bea doufala, že se rozmluví trochu více.

„Měli bychom se vrátit do institutu a tam se na to podívat pomocí virtualizace. Třeba zjistíme, proč ostatní těla nepřevezla," najednou z ničeho nic prohlásil Lukas a pomocí několika stisků na klávesnici přivolal bezpečnější typ odvozu, kterému mohli říci kam chtějí a on je tam skutečně odvezl. Když vozka přijela, tak se v tichosti nechali dovézt na původní místo.