Stál v rámu dveří. Byly dokořán, když se probral. Na ticho v domě si zvykl, ale tentokrát se v něm tísnilo něco podezřelého. Něco, co mu mělo být nápovědou už v moment, kdy otevřel oči. Přišlo mu jako by to bylo nevyhnutelné. Schylovalo se k tomu pomalu jako k příšerné bouři. Akorát tato sebou nenesla žádný zvuk, žádné světlo. Jen ten špatný pocit. Ten špatný pocit z toho, že mu spadla tíha z ramen. Měl se strachovat, vyběhnout ven a volat její jméno. Zavolat na policii a ohlásit zmizení osoby, ač dobře věděl, že šlo o útěk. Utekla, co nejdál od těch čtyř stěn, co i jeho dusily, utekla i před ním. Před svým vlastním otcem.

Vincent se otočil na prahu, nechal je otevřené a odešel do vedlejší místností. Cítil, jak jimi proudí vlahý, ranní větřík. Stanul v obývacím pokoji. Na krbové římse bylo nespočet rodinných fotografií - jeho, Klaudie a Lil. Poslední byla devět let stará a byla pořízená těsně předtím než odletěl na misi. Jsou spolu v parku, cpou se nějakým nezdravým jídlem, co jim Klaudie ukuchtila a jsou neskutečně šťastní. Jeden hodný pán byl ochoten jim udělat fotku. Poslední okamžik štěstí.

Odvrátil se od minulosti a usedl do ušáku. Stála přímo naproti portrétu Vincentovy rodiny. Nechali jej namalovat, když bylo Lil sedm let. Malá rozkošná holčička s culíčky, co se ráda smála. To, co se mu vrátilo domů, mělo do jeho zlatíčka daleko.

Opřel si tvář o svou pěst a myšlenky se mu mimoděk zatoulaly na dobu před osmi lety. Kdy se vrátil po půl roce domů a nikdo jej nečekal. Obě jeho nejbližší osoby zmizely a jemu začalo druhé peklo.

~~~

Před osmi lety

Každý návrat byl těžký. Někdy mu připadalo, že se cítí líp v podřepu, se zbraní v ruce a s pískem všude. Člověka to změní. Nebyla to jeho válka, přesto se v ní angažoval. Jako všichni z jeho týmu. Nechtělo se mu zpět. Netušil, jak má reagovat na svou ženu, jak si hrát s dcerou. Netušil, jak znovu probudit toho muže, kterým kdysi býval. Je možné, že dávno zemřel. Zemřel v den, kdy zabil prvního nepřítele, prvního chlapa, co ho neposlechl. Co držel v ruce výbušninu a běžel přímo k nim. Ale chlap to nebyl, jen jeho mysl se snažila postavu chlapce přetvořit do dospělého muže. Mohl s tím lépe žít. Jen ne jako dřív.

Nyní stál na verandě, neschopen jít dovnitř. Dlouho se mu neozvaly, ale to nebylo nic nového. On si to nepřál a ony to respektovaly. Teď byl na několik měsíců jen jejich. A to zjištění ho drásalo.

Se zdráháním otevřel dveře a vkročil do světa, který neznal. Ale cosi bylo jiné. Uvítalo jej podivné ticho. V jejich domě nikdy nebylo ticho. Lil byla neskutečně hlučné dítě a Klaudie ji ráda peskovala. Mohly si vyjít na procházku? Nebo se někde zdržet. Ač to nikdy neudělaly, když měl přijet.

Své věci nechal v předsíni a začal s prohledáváním domu. Volal je, koukal do každé místnosti, díval se, zda mu nenechaly vzkaz na lednici, zkontroloval si telefon, ale nic nenašel. Posledním zastavením se stal pokoj jeho dcery. A až v ten moment propadl panice. Ty rozházené věci by ho nechali v klidu, ale slova, kterými byly popsány stěny, ty ho dovedly do stavu děsu a paniky. Nápisům nerozuměl, zdálo se mu, že jsou ve francouzštině. A cosi tam neskutečně divně páchlo. Až se mu z toho žaludek zvedal, ale nemohl jít po té stopě. Chtěl vědět, kde jsou jeho dcera a žena.

Nemeškal a začal obvolávat známé. Musel se ujistit, že nejsou u někoho, zatímco se jejich dům stal pastvou pro vandaly. Jaké překvapení ho čekalo, když mu prozradili, že se Lil ztratila. Před dvěma měsíci. A Klaudie několik dní na to také.

Mobil mu spadl na podlahu. Jaktože o tom nebyl zpraven? Proč mu Klaudie nezavolala? Jak jen mohla? Dva měsíce. Dva měsíce byla jeho holčička pryč a on o tom neměl ani tušení.

Před pěti lety

Čas plynul podivně. Jako písek, který se zasekl a nemohl protékat dál. Život byl táhlý a mdlý jako vyžvejkaná žvýkačka. Odešel od armády, uzavřel se v domě a celou dobu se snažil najít vodítka. Cokoliv, co by ho zavedlo k jeho milovaným. Přeložil si ty věty, ale nic smysluplného z nich neplynulo. Prohledal všechny pokoje, pokoušel se zjistit, odkud pramení puch, ale vždy ho to dovedlo jen ke skříni. A v ní žádné překvapení nebylo. Jen Lilyiny věci.

Dostával se do bodu, kdy ztrácel chuť žít. Žádná cesta nikam nevedla, nedokázal se přenést přes své chyby, přes tu myšlenku, že tu pro ně nebyl, když ho nejvíc potřebovaly. Byl zbytečný, teď už ano.

Roztáčel ruletu se svou zbraní, ač o ruletu ani nešlo. Prostě vystřelí a bude konec. Žádné další utrpení, výčitky ani škrábání ve zdech, kterého ta léta provázelo. Nastane klid. Pokud se nebude škvařit v pekle za všechny hříchy, které napáchal. Zasloužil by si to. O tom neměl pochyb.

Přiložil si hlaveň k čelu. V pravé ruce držel fotku své rodiny. Chtěl se na ni dívat. Chtěl, aby to bylo to poslední, co uvidí.

Před ním se mihl stín. Zbraň automaticky namířil proti vetřelci. A v ten okamžik přestal dýchat. Stála tam. Starší, přesto ji poznal. Jeho dcera.

„Lil?" vydechl, když se mu do plic dostal kyslík. Skutečně se mu to nezdá? Lily se na něj dívala prázdným pohledem. Byla od hlavy až k patě špinavá, ale jinak neviděl žádné zranění.

Odstrčil se od místa a rozeběhl se k ní. Přitiskl si ji na hruď, nasál vůni jejích vlasů a odmítal ji pustit. Ale Lil nijak nereagovala. Stála dál jako sloup, měl pocit, že v náruči svírá neživou panenku. Ne vlastní dítě. To živé a úžasné dítě.

Odtáhl ji od sebe a zadíval se jí do tváře. Dívala se na něj, ale přitom se zdálo, jakoby hleděla skrz.

„Lil, co se stalo? Kde je maminka?" pokoušel se udržet nadšení, zvědavost i nervozitu na uzdě. Dcera neodpovídala. Potřebovala čas. Ano, čas. Čas vše spraví. O tom byl přesvědčen. Hodně dlouhou dobu. Než se dostavilo prozření a on pochopil, že čas nic nespraví. Jen vše rozloží. I naději.