Držel v každé ruce jinou část příběhu, jinou část pravdy, na kterou čekal osm dlouhých let. Křečovitě zarýval prsty do kožených vazeb. Pamatoval si je dobře. Hnědý a více zachovalý patřil Klaudii, která jej dostala od své dobré kamarádky. Milovala vůni historie a tento byl skutečně hodně starý. Modrý s jednorožci a druhou patřil Lil. Ráda si vymýšlela nejrůznější příběhy a tak jí ho pořídil, aby je neměla všude možně na papírech rozházených po celém pokoji. Ty vzpomínky ho ničily. Varovné nakrčení nosu, když ho Klaudie přistihla se svým deníkem v ruce. Ty jiskřičky v očích Lily, když jí ten modrý klenot předával. Každá ta připomínka byla jako kudla v srdci. Divil se, že stále žije.

„Kde si k nim přišel?" konečně se odhodlal promluvit. Viktor seděl naproti němu na pohovce a v ruce svíral šálek s kávou. Vincent si nedokázal vzpomenout, kdy mu ji uvařil. Pokud si ji neudělal sám.

„Přišli mi poštou. Adresát neznámý," odvětil a lehce upil ze šálku.

Vincentovi opět sklouzl pohled do dlaní. Na dva zcela odlišné deníky se zcela odlišnými informacemi. S odpověďmi. S těmi, na které dlouho čekal. Ale skutečně chtěl znát pravdu?

„Podíváš se do nich?"

Jakoby mu bratr četl myšlenky. Vincentova hlava se pohnula nahoru a dolu. Nestačil se kontrolovat. Jeho gesto promluvilo dříve než si stačil srovnat myšlenky. Chtěl to.

„Mám tě tu nechat?"

„Tvé rozhodnutí."

Netušil s kterým začít. Kdo mu mohl říci víc? Klaudie nebo malá Lil?

„Vinci?"

Trhl sebou. Jakoby během několika vteřin zapomněl, že je jeho bratr stále přítomen. Zvedl hlavu a zadíval se do té neznámé tváře.

„Skutečně ti to nebudu vyčítat," pověděl to, co si myslel, že by bylo vhodné říct. Jinak mu to bylo skutečně ukradené. Ale dle Viktorova výrazu, tomu stále něco chybělo. Vincent si dlouze vzdychl, odložil oba deníky na stůl, ač je jeho prsty svíraly tak pevně, jakoby se obával, že jakmile je jednou pustí, tak zmizí. Ale musel. Potřeboval svého bratra přesvědčit o tom, že je zcela v pořádku, když ho tu nechá samotného.

„Já tu pro tebe nebyl, když jsi mě potřeboval, tak tu nemusíš být ty pro mě," pravdivá slova vyřčena bez většího zájmu. Nedokázal do hlasu vnést jakoukoliv emoci. Již několik let.

„Vinci, je to minulost," Viktor přejel prstem po okraji hrnku. Ano, souhlasil s tím. Skutečně to minulost byla. Ale nemohl to samé říct i o událostech před osmi lety? Nechtěl se déle zdržovat. Potřeboval to vědět.

Přelétl pohledem z jednoho deníku ke druhému. Který si vybrat jako první? Nekonečné dilema.

„Lil, vezmi si ten Lil."

Znovu sebou trhl. Připadal si jako bojavý pes, který sebou cukne při každém šustnutí.

„Lil," zopakoval výběr svého bratra.

„Ano, desetileté děti mají sice bujnou fantazii, ale může se v tom skrývat mnoho pravd. A ta Klaudiina ji jen doplní."

Něco na té zvláštní logice bylo. Zvolit to nejnepravděpodobnější, aby v tom nakonec nalezl to, co bude skutečně pravdivé.

Mezi prsty se mu objevil kožený deník Klaudie. Jeho tělo reagovalo mnohem rychleji než to mozek stačil zpracovat. Nebo spíš jeho vnímání. Otevřel ho na první straně a začetl se. První strany byly plné schůzek s přáteli, s klienty, s rodinou. Měla naplánované celé dny. Od rána po večer. Nikdy mu nepřišlo, že by měl za ženu plánovače. Možná si toho jen nevšiml.

Přejel polovinu, aby se dostal k roce před osmi lety. Pomalu otáčel stránky, další pochůzky, další naplánovaná jídla, třídní schůze, procházky s Lil. Nedocházelo mu, kde byl on. Na žádné stránce o něm nebyla ani zmínka. Jakoby neexistoval.

A u data 5. srpna přestal existovat i každodenní plán.

5. srpna 20xx

Lily zmizela. Jen jsem na osm minut zaběhla do obchodu. Vrátila jsem se a ona tu nebyla. Proběhla jsem celý dům. V jejím pokoji byl příšerný nepořádek, stěny byly počmárané větami ve francouzštině. Poznala jsem její rukopis. Ale naše dcera francouzsky neumí. Naše. Kde je on, když ho potřebuju?!

6. srpna 20xx

Propadám panice. Policii vše trvá! Neustále se mě vyptávají, jestli nemáme doma problémy. Kde je můj manžel. Především je zajímá on. On! Ne moje dítě! Ji mají hledat, nemusejí vědět, kde je on!

7. srpna 20xx

Musím si to celé zapisovat. Oni jsou nemožní! Vůbec v tom nemají pořádek. Řeší jen samé hlouposti, neustále se mě vyptávají na náš život. Jako kdybych svou dceru ztratila, jako kdybych ji neznala! Ano, netušila jsem, že umí něco francouzsky, nevšimla jsem si, že chodí po nocích po domě a rozsvicí světla, zato má otravná sousedka s insomnií ano. Netušila jsem, že si po nocích povídá s nějakým přízrakem, kterému říkala Le Sombre Sorciér, zato její učitelka ano. Copak to ze mě dělá špatnou matku? Já nejsem ta špatná! Já ne! A dokážu jim to!

Na moment zavřel oči. Nedokázal si představit, že to jsou slova jeho ženy. Cítil z toho příměs šílenství. Ano, sám ty nápisy viděl. Ano, ani on netušil, že jeho dcera umí francouzsky, je náměsíčná a má imaginární přítelkyni. Veškerá vina ho semlela a učinila z něj tohle, ale Klaudie? Klaudie svěřovala své myšlenky deníku a zněla v nich jako blázen. V době, kdy zmizela Lil a poté i ona sama.

„V pohodě?"

Vzhlédl a zadíval se prázdným pohledem na Viktora. Jeho pozice se nijak nezměnila. Seděl ve stejné poloze a stále přejížděl prstem po okraji hrnku. Vincent pomalu kývl.

„Zatím dobrý," odpověděl mu jeho nejoblíbenější reakcí. Používal ji už od dětství.

Nemáš hlad? Zatím dobrý. Jaké máš známky? Zatím dobrý. Cítíš se dobře? Zatím dobrý. Nemám pro tebe něco udělat? Zatím dobrý.

Vrátil se do roku před osmi lety. Zatím dobrý.

8. srpna 20xx

Věděla jsem, že to tu někde je. On jí ho dal a mohli v něm být odpovědi. Ten pitomý deník, do kterého si zapisovala ty stupidní příběhy. Ty příběhy, co jí do hlavy vkládaly hloupé nápady. Třeba v nich píše něco o holčičce, co se rozhodne mamince působit jen samé problémy a uteče někam daleko. Třeba za ním! Byla stejná jako on! Málomluvná, tajnůstkářská a bez jakýchkoliv plánů!

9. srpna 20xx

Dělala jsem to samé, co každá zoufalá matka. Vyvěsila jsem plakáty, poptávala se po lidech, chtěla jsem i jít do televize. Obcházela jsem opuštěná místa a volala ji. Volala jsem tu nevděčnici. Chtěla jsem ji najít, abych jí mohla ...

10. srpna 20xx

Možná jsem mu to měla zavolat. Volal přes videohovor, když měl signál. Ale já mu nevolala nikdy. Nikdy jsem to nezkoušela. Stejně to je jeho vina.

Číst to bylo jako nová, ostřejší dýka v žaludku. Nová díra, ze které mohl vykrvácet. Vůbec ji v tom nepoznával. Copak k němu chovala takovou nenávist? K němu? K jejich dceři? Chtěla ji vůbec najít? Není možné, že by ... ne, na to nechtěl ani pomyslet. Promnul si tvář a otočil list. Svráštil čelo. Klaudie přeskočila pět dní. U ní zcela nemožné. Jak si poskládal dle perfektního rozpisu předchozích let.

16. srpna 20xx

Není to možné. Slíbila, že mi jí vrátí. Slíbila, že mi jí vrátí, když pro ní něco udělám. Řekla mi to skrz zdi. Špitá a občas i zpívá. Francouzsky. Ale já francouzsky neumím. Co je to s tím domem? Zdá se mi, že se stěny přibližují. Nemůžu tu dýchat. Ale ona slíbila, že mi jí vrátí. A chci to vůbec? Nebylo by mi bez ní líp?

Odvrátil se a zahleděl se z okna. K nové ráně se vrátila i stará. Dávno srostlá, ale nyní vystavěna novým skutečnostem. Něčemu, co pro něj bylo novinkou. Jakoby celý život žil vedle cizince.

Bratr zůstával zticha. Dával mu prostor.

Zhluboka se nadechl a vydechl. Donutil se číst dál. To utrpení jednou muselo skončit.

17. srpna 20xx

Le Sombre Sorcière, permets tu? Le Sombre Sorcière, permets tu? Le Sombre Sorcière, je vous en prie!

Tím dnes končila jeho žena v zápisu a nejspíš to nebylo to jediné s čím skončila. Jak jen nemohl vidět to, s kým to žil? Takovouhle proměnou nemohla projít potom, co zjistila, že její jediné dítě zmizelo. To by byl nesmysl. Nedávalo by to smysl. Ale co za poslední roky dávalo?

Deník přibouchl. Zaznělo mu to jako výbuch granátu.

„Co ses dozvěděl?" nenechal ho vydechnout Viktor.

„Že jsem žil vedle blázna," vydechl a hodil po něm deník. Bratr ho bez problémů chytil. Nekoukal se, jak se tváří. Oči měl upřené na to, co mu zbývalo. Tu poslední špetku naděje na konečné rozhřešení.

„Prosím, aspoň ty," netušil, zda to vyslovil nahlas nebo to zaznělo pouze v jeho hlavě. Nezáleželo na tom. Natáhl se po modrém deníku a stejně jako v Klaudiině se v něm začal hrabat. Hrabat v soukromí své tehdy desetileté dcery.

Prvotní stránky zabíraly příběhy. Krátké, úsečné a vždy se šťastným koncem. Asi v polovině se k tomu přidaly i kresby. Ale ty už tak veselé nebyly. Každý papír zabírala černě načmáraná žena a pod ní to pojmenování - Le Sombre Sorcière. Další bílé plochy pokrývala ta samá kresbička, jen pokaždé s jinými francouzskými větami. Kdyby z toho neměl tak špatný pocit, myslel by si, že si jen jeho dcera procvičovala, co se naučila. Ale tohle mělo daleko k pouhému učení jazyka. A těsně u konce se znovu objevila jemu známá řeč.

Je na mě hodná. Vypráví mi příběhy a zpívá mi. Říká, že s ní budu moct jít do její říše skrz skříň. Jako Narnie. Ale v její říši není nikdo zlý. Nikdo tam nepláče ani se nezlobí. Je hodně mocná, když dokáže řídit celé království. Chci být jako ona. Chci se smát, kdy se mi zachce, chci mít tajemství a chci si psát příběhy. A chci utéct před ní! Le Sombre Sorcière mi v tom pomůže. Slíbila mi to. A ona sliby plní. Vím to. Vím.

Matka, co nenáviděla svou dceru. Žena, co nemohla vystát svého muže. Dcera, jejíž imaginární přítelkyně ji slíbila nový život. Ale kde? Kde těch pět let byla? Kam jí to bláznovství zavedlo a co s ní provedlo? Bylo toho příliš. Příliš po těch letech.

Obývák se s ním začal točit. Musel zavřít oči.

„Vinci! Vinci!" bratr na něj volal zdály. Celý se třásl. A měl pocit ... měl pocit, že se směje. Ano, byl to smích. Burácivý smích, který rozezněl jeho tichý dům.

Bláznovství. Vše to bylo bláznovství.