Jsou dobří autoři, jsou špatní autoři a pak tu jsou ti, kteří se zakopali někde mezi a doufají v ten lepší konec. Elias byl zrovna jedním z nich a momentálně neměl ani sílu doufat. Jeho kariéra se už od začátku vyvíjela špatně. Poté nastal zlom, kdy mu manželka přinesla rozvodové papíry rovnou s novým přítelem za zády.

Bylo zvláštní si celý vztah přehrávat od začátku až do hořkého konce. Nejdřív to začalo jako nevinná láska s velkými plány, ale časem se začaly objevovat chyby, kterých si nikdo předtím nevšiml. Ona byla čím dál více vysazená na peníze a on nebyl zrovna typ, který má potřebu projevovat svou náklonnost třikrát denně. Láska vyprchala a na záchranu bylo pozdě.

Plusem bylo to, že se konečně mohl věnovat něčemu, co opravdu chtěl. Psát tuctovou literaturu pro znuděné ženy středního věku vynášelo hodně, ale vůbec ho to nebavilo. Nemohl si moc dovolit experimentovat, protože příjem být musel a jeho žena byla prioritou číslo jedna. Teď už na penězích nezáleželo a cítil se volný. Volný, sklíčený a ztracený. Nic si nenalhával. Byl ztracený a jediné, co ho drželo na nohou, byla kniha, kterou chtěl napsat. Kdyby měla úspěch, dost by mu to pomohlo.

Ironií bylo, že tenký kroužek bílého zlata měl stále na prsteníčku a bál se ho sundat. Měl v sobě nepříjemný pocit, který mu v tom bránil. Věděl, že si ho jednoho dne sundá, ale zatím si nemohl vytrhnout to málo z dobrých vzpomínek. Navíc si na něj zvykl, a kdyby ho neměl, určitě by byl nervózní.

Elias se v záplavě emocí rozhodl na chvíli zmizet. Potřeboval být sám a po chvilce našel na internetu ideální místo, kde by mohl odpočívat a začít psát. Beckinsdale bylo město, které nikdo neznal a on sám o jeho existenci netušil. Dle fotek to bylo krásné historické město obklopeno hustými lesy, které leželo poněkud izolovaně. Neměl potřebu se dlouze rozmýšlet a vyrazil na cestu.

Špatně naplánovaná zbrklá cesta z Derby naštěstí skončila dobře a on se ve večerních hodinách blížil k vytouženému cíli. Dobré dva kilometry od města ho už vítala velká cedule, kterou stihl někdo posprejovat. Název města nebyl čitelný a obrázek historických budov překrývala změť černých a rudých čar. Očividně tu někdo neměl rád cedule.

Hned ho uchvátila krajina severní Anglie, kterou projížděl. Kopce, rozsáhlé pláně, vřesoviště a husté lesy. Bude to příjemná změna od města, ale trochu ho znepokojovala absence jiných aut. Ne, že by nejezdila vůbec, ale bylo jich opravdu málo. Nejspíš byl jen rozmazlený z města, kde jich jezdilo početně víc.

Byl rád, že se jeho bývalá žena rozhodla pro rozvod v květnu. Ve dne tráva skoro až zářila zelení, a i když po obloze plulo několik šedivých mraků, nijak to nekazilo dojem. Sice byl unavený a ztuhlý, ale snažil se ve všem najít něco pozitivního.

Celou cestu měl puštěné rádio, které se automaticky ladilo na nejlepší stanice, a už ho ani nevnímal. Měl ho jen jako kulisu, ale když začalo šumět a vypadávat, získalo si jeho pozornost. Zamračil se a začal do displeje ťukat prstem, ale rádio nijak nereagovalo.

„Tak si trhni." Tu chvíli to bez rádia vydrží, a tak ho vypnul. Nejspíš tu byl špatný signál kvůli těm stromům. Zavrtěl se na místě a poklepal prsty o volant. Ne, nepůjde. Zkusil ho znovu zapnout a trochu si s ním pohrát, ale rádio odmítalo ladit a nepříjemně šumělo. Praštil do palubky a najednou se jedna stanice chytila. Hned se mu ulevilo, protože by mu tichá jízda lezla na nervy. Zhluboka se nadechl a opět se věnoval jízdě.

Když projel kolem benzínky, věděl, že je na místě. Konečně.

Město se před ním rozlehlo s příslibem měkké postele a teplé snídaně. Pár dní se nechá opečovávat službou v hotelu a jeho nejlepší společností bude notebook. Už na první pohled vypadalo Beckinsdale jako příjemné město, které si žilo svým životem. Díky starým zachovalým budovám z něj dýchala historie a navíc to byl hezký pohled pro někoho, kdo se zajímal o architekturu. Rozhodně to byla rozmanitá podívaná. Hotel byl skoro v centru, a tak bude mít všechno při ruce.

Zaparkoval, vzal si věci z kufru, zamkl auto a vyrazil dovnitř. Hotel se jednoduše jmenoval Beckinsdale's Hotel a chlubil se třemi hvězdičkami. Nic jiného ani nečekal. Vstupní hala nebyla nijak velká a kromě recepce tu byl bar, tři kulaté stolky s posezením a vstup do jídelny. Za pultem stála mladá žena v černé košili a žluté vestě s vyšitým jménem. Kory.

„Ahoj, Kory," pozdravil ji Elias a černovláska se cvičeně usmála.

„Zdravím," letmo si ho prohlédla a pak se mu podívala do očí, „máte rezervaci?"

„Ano, na jméno Elias Wright," odpověděl a vytáhl z kapsy bundy peněženku. Kory se rychle podívala do systému, aby si potvrdila informace, a pak si vzala jeho ID kartu. Ani se na něho nepodívala, když mu kartu vracela, a pak zvedla pohled od obrazovky.

„Vše v pořádku. Budete platit kartou nebo hotově?" zeptala se a otočila se pro klíče k pokoji.

„Kartou," řekl a položil na pult kreditku. Jakmile zaplatil, Kory mu vrátila nazpět kreditu a předala mu klíčky k pokoji.

„Děkujeme, že jste si vybral náš hotel. Tady máte nějaké letáky. Pokoj je ve druhém patře vlevo," pronesla plynule a podala mu několik letáků, na které se člověk stejně podívá jen v případě nejvyšší nouze. I tak si je vzal a poděkoval. Pobral věci a šel rovnou do pokoje.

Jak očekával, bylo tu jen to nejpotřebnější. Velká postel, skříň, věšák se zrcadlem, malý stůl se židlí, televize a koupelna se sprchovým koutem s odporně oranžovými kachličkami. Hlavní bylo, že vše bylo čisté a dobře udržované.

„Fajn," vydechl a nohou za sebou zabouchl dveře. Věci pomalu položil na zem pod věšák, na který si pověsil bundu, a protáhl se. Zabručel, když ztuhlé svaly z cesty zaprotestovaly. Nejdřív snídaně, sprcha a pak postel. Mohl by se konečně podívat i na nějaký film. Díky jídlu, které si s sebou přivezl, nemusel naštěstí nikam chodit. Během rychlého jídla, které tvořily dva zabalené sendviče, si vybalil nejdůležitější věci. Zápisník si hodil na polštář a tašku s notebookem položil na stůl. To vše k nejdůležitějším věcem.

Když dojedl, obal nechal na stole a hřbetem ruky si otřel rty. Cítil, jak ho škrábou vousy, ale na nějaké upravování vizáže neměl náladu. Proto nad tím jen pomyslně mávl rukou a s věcmi na spaní se vydal do koupelny. Ta tvář v zrcadle nad umyvadlem ho zarazila. Rozvod a vše kolem ho dost vysálo a upřímně nevypadal jako slušný měšťan, který žil spořádaný stereotypní život. Kruhy pod očima, jemné vrásky a vlasy, které se mu divoce vlnily pod uši. Pokusil se vlasy uhladit, ale bylo to marné. Kdyby bylo po jeho bývalé manželce, už by dávno seděl u holiče. Jen nad tím protočil oči v sloup a sám se divil, proč zrovna tohle musel teď řešit. Tady ho stejně nikdo nezná a neměl v plánu na nikoho dělat dojem.

Hned, jak vlezl do sprchy, se ozvalo klepání. Zarazil se a otráveně stočil pohled ke dveřím od koupelny. Klepání se však podruhé neozvalo a místo toho následovalo dupání, které se postupně vytratilo. Takže tu je na patře asi s nějakým děckem, které rádo otravuje cizí lidi. Paráda. Zapnul vodu a dál to neřešil. Děti pro něho byly jak španělská vesnice.

Všechno bylo zatím perfektní. Po hodinách v autě by to tak viděl asi každý. Cestou do postele vybalil notebook a lehl si s ním do postele, aby si tedy něco pustil. Věřil si, ale ani ne v půlce filmu usnul. Byl tak unavený, že konečně spal v jednom kuse. Probudil se jen jednou kolem půlnoci, kdy mu nepříjemně táhlo na nohy. Zaklapl notebook, který zůstal zapnutý za celou tu dobu, co spal, zabalil se a znovu usnul. Ráno pak promyslí, co dál.

***

Ráno ho probudilo klepání, které začalo jako zcela nejistě, ale rychle vygradovalo do neutuchajících ran, jako by někdo kopal do dveří. Elias sice byl už nějakou chvíli v polospánku, ale i tak ho rány dokázaly naštvat. Podrážděny a rozespalý vylezl z postele a jako poslední boží rána přešel ke dveřím. Bouchání příhodně ustalo ve chvíli, kdy se natahoval po klice a prudce otevřel. Za dveřmi nikdo nebyl a na chodbě bylo prázdno. Chvíli stál a v hlavě se snažil přijít na to, jak někdo mohl stihnout doběhnout na jakýkoliv konec chodby. Nakonec jen nakrčil obočí a zalezl zpět do pokoje. Tohle se pak bude muset vyřešit.

Mohl by si konečně vybalit a vyrazit ven. Opět se ozvalo zaklepání a Elias vystřelil ke dveřím. Otevřel a rychle se chytil rukou za zárubeň, aby nevypadl do chodby. Kory leknutím uskočila a málem jí popadala snídaně z tácu.

„Panebože," vyhrkla a oddechla si. Hned jí začaly rudnout tváře. Očividně ji opravdu vylekal.

„Pardon," omluvil se a napřímil se uvolněně. „Někdo mi tu furt bouchá do dveří." Teď to znělo trochu malicherně a Kory jen nejistě zatěkala očima po chodbě.

„Za to se omlouvám. Domluvím to. A přinesla jsem vám snídani," řekla s omluvným úsměvem a zadívala se mu nevinně do očí. Upřímně to fungovalo.

„Děkuji," vzal si od ní tác s hrnkem kávy a s jedním croissantem, máslem a marmeládou.

„Moc toho nezbylo," pokrčila rameny a sepnula ruce. „Dobrou chuť." Trochu to vypadalo, že od něho utíká. Jen doufal, že mu večer zase nebude někdo klepat na dveře.

Zabouchl za sebou a tác položil na stůl. Pomalu přešel k oknu a jedno otevřel na větrání. Hned si všiml tří policejních aut, která stála u vchodu do domu na druhé straně ulice. Páska, dav a lidi z forenzního, kteří právě vstoupili dovnitř. Stáhl ruku z okna a nechal snídani na stole. Rychle se převlékl a popadl zápisník. Být u místa činu se nestává každý den.