Mé poslední myšlenky patřily mámě. Moc pro mě znamenala a já litoval toho, že jsem jí to nedokazoval častěji, než bych rád. Myslel jsem na to, že bych ani nemusel existovat, kdyby její setkání s jedním z Blackovic mužů dopadlo jinak. Měla štěstí. Obrovské štěstí, že narazila zrovna na toho jediného, který byl z nich všech, ten nejméně nebezpečný. Já už takové štěstí neměl. Nechal jsem se obalamutit stejně, jako ostatní, kteří v tomhle domě zemřeli. Kolem bylo ticho, jen ty šeptající hlasy, které stále ne a ne utichnout. Nerozuměl jsem jim. Znělo to, jako šum, jak se mísily všechny do jednoho. Došlo mi, že se Max s mou smrtí ani nemusel namáhat. Jen sledoval, jak se topím. Jak umírám. Netušil jsem, jestli na tom břehu stál po celou tu dobu.

Když už jsem myslel, že je opravdu konec. Když už jsem pomalu ztrácel vědomí, tak mě něco nebo spíš někdo popadlo za triko a táhlo nad hladinu. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Pokud se Max nakonec rozhodl mě nenechat umřít, ale dál mě mučit a pohrávat si se mnou, tak bych raději uvítal tu smrt. Dotyčný mě vytáhl až na břeh. Ležel jsem na břichu, vykašlával vodu a snažil se zaostřit. Ještě před malou chvílí jsem si byl téměř jistý, že zemřu. Snažil jsem se rukama podepřít a nadzvednout. Nebylo to však tak jednoduché. Celé mé tělo se třáslo. Svaly jsem měl ochablé a skoro bez síly. Přesto se mi alespoň podařilo zvednout pohled od podlahy a čelit mé noční můře. K mému překvapení to však nebyl Max, jak jsem čekal, ale Penelope. Klečela na zemi přede mnou a sledovala mě upřeným pohledem. V jejím výrazu zase chyběla jakákoliv emoce. Nikdy bych nečekal, že budu tak rád, když ji uvidím.

"Penelope," zachraptěl jsem.

"Žiješ. To je dobře," pronesla monotónně.

"Jak jsi mě našla? Jak to, že jsi tady?" musel jsem se zeptat. Jak mě vlastně mohla najít? Nikdy nebyla schopna sama dojít dál než na okraj pozemku. Se mnou pak ke kamenné zídce. Nikdy však nešla do domu.

"Vzpomněla jsem si," odpověděla prostě.

"Ty sis... ty sis vzpomněla?" zopakoval jsem po ní, jako bych ji snad nerozuměl. Jenže já ji slyšel až moc dobře. Nechtěl jsem si však připustit, že by se na celou tu hrůzu, kterou tady musela prožívat rozpomněla.

"Ano. Už vím všechno," přikývla. Žádný smutek, hněv nebo bolest. Bez jakékoliv emoce. Nejspíš to tak bylo lepší.

"Mrzí mě to," pronesl jsem jen. Nevěděl jsem, co vlastně říct.

"Nemusí. Ty za to nemůžeš," pokrčila rameny. Měla pravdu a přesto. Pořád mě to trápilo, jako bych tomu snad mohl zabránit.

"Přesto... děkuju, že jsi se sem vrátila a zachránila mi život," musel jsem jí poděkovat. Bez ní už bych nejspíš bloudil domem stejně, jako ona bloudila tím lesem.

"Zasloužil sis to. Navíc ještě budeš potřeba," dodala.

"Jak to myslíš?" nechápal jsem. Ve stejnou chvíli se chodbou ozvaly kroky. Max. "Musíme zmizet," podíval jsem se rychle na Penelope, která na mě nepřestávala zírat a pak jsem svůj pohled přesunul na otvor u zdi.

"Ještě nemůžeš odejít. Není konec," zavrtěla hlavou.

"Zbláznila ses? Když tady zůstanu, tak mě zabije! Nemám jak se mu bránit. On má nože a bůhví co ještě a já? Já mám jen holé ruce," vyhrkl jsem ze sebe vyděšeně. Musela zešílet, pokud si myslela, že tam zůstanu.

Ona místo vysvětlení vstala a přešla k jedné zdi. Znovu stočila svůj pohled na mě a rukou ukázala na jednu z trubek. Nejdřív jsem na ni jen nechápavě zíral a těkal pohledem z ní na tu trubku a zpátky. Nakonec jsem po chvíli vstal a přešel k ní, abych si to místo na které ukazuje prohlédl lépe. Trubka na tom místě byla uvolněná. Aha.

"Tímhle se mám bránit?" zeptal jsem se pro jistotu, jestli ji chápu správně a ona jen přikývla.

"Max je ale o dost rychlejší, mrštnější a hlavně není zraněný. Vytrhne mi ji z rukou dřív, než se ho vůbec pokusím praštit," zavrtěl jsem hlavou. Přesto jsem za trubku vzal a pokusil se ji vytrhnout, což se mi nakonec i povedlo.

"Musíš to dokončit," nedala se Penelope. Pak mi teprve došlo, co má na mysli.

"Nejsem si jistý, jestli to zvládnu," povzdechl jsem si.

"My ho oslabíme, ty pak uděláš zbytek," pronesla.

"Počkej, kdo my?" vykřikl jsem za ní, když mířila pryč.

"My, jež jsme uvězněni domem," promluvila současně ona i další hlasy. Pak zmizela.