V hlavě mi třeštilo a vidění jsem měl hodně rozmazané. Sotva se mi dařilo odlepit oči od sebe. I tak jsem poznal, že mě někdo táhne po podlaze. Vím, že mě dotyčný táhl z otcovy pracovny, skrz obývací pokoj, halu a kuchyni až do jednoho ze společenských salónků. Podařilo se mi vždycky jen na vteřinu pootevřít oči a v tom rozmazaném světě nějakým způsobem rozeznat, kde jsem. Jako poslední jsem viděl obrovské zrcadlo, které dotyčná osoba odtáhla od zdi, jako by otevírala dveře. Hned nato mě znovu pohltila temnota.

Netuším jak dlouho jsem byl mimo, ani kolik času skutečně uteklo od toho, co jsem dostal tu ránu. Probudil mě chlad, bolest a neuvěřitelný zápach. Jako bych cítil zatuchlinu a zkažené maso. Když se mi konečně podařilo otevřít oči, trvalo notnou chvíli, než jsem si přivykl i na uměle a slabé osvětlení, které v oné místnosti bylo. Pohled jsem měl stále lehce rozmazaný, přesto se mi podařilo zjistit, že se nacházím v místnosti bez oken. Dost pravděpodobně jsem byl v nějakém sklepě, soudě podle chladu a vlhkosti. Když jsem dokázal konečně zaostřit, tak jsem toho hned zalitoval. To, co jsem viděl, nešlo ani slovy poradně popsat. Zdi lemované regály plnými různých nožů a jiných nástrojů. Na jiných byly zase skleněné nádoby plné věcí, které jsem se neodvážil identifikovat. Jedna z nich vypadala jako lidský prst, ale já prostě odmítal věřit tomu, co vidím. Uprostřed místnosti byl velký stůl špinavý od zaschlé krve, jakoby ho nikdo už pěkně dlouhou dobu nečistil. Zvedal se mi z toho pohledu žaludek. Všude byly různé pouta a řetězy. Nechápal jsem, co se to děje. Kde to zatraceně jsem? To místo vypadalo, jako peklo. Ještě stále jsem seděl na studené podlaze. Chtěl jsem vstát, ale nešlo to. Ruce i nohy jsem měl spoutané řetězy, které byly připevněné ke zdi. Snažil jsem se za ně zatáhnout, škubal jsem jimi, tahal, ale nic z toho nezabíralo. Drželi moc pevně. Vzpomněl jsem si, že se mnou v místnosti byl i Max. Co se stalo jemu? Je v jiné místnosti? Nemohl jsem si vzpomenout na to, co se stalo. Chtěl jsem Maxovi ukázat ten klíč a pak už byla jen rána a tma. Sáhl jsem si rukou ke krku, ale provázek s klíčem se mi nahmatat nepodařilo. Nebyl tam. Zatraceně. Jenže k čemu by komukoliv jinému byl? Co vlastně otevíral? Pak jsem si vzpomněl na otcův deník. Nebyl moc velký, takže se mi v pohodě vešel do vnitřní kapsy mojí kožené bundy. Zkusil jsem tam rukou zapátrat a kupodivu byl stále na svém místě. Rychle jsem ho otevřel a prolistoval. Nic užitečného jsem v něm ale nenašel. Tedy až do doby, než jsem došel k jeho konci.

Myslím, že můj syn trpí stejnou duševní nemocí, jako můj otec i jeho otec. Všichni muži v Blackově klanu takový byli. Všichni až na mě. Nejspíš to bylo tím, že mě dlouhou dobu matka vychovávala mimo dům. Mimo dosah otce i všeho toho, co se v něm dělo. Otec tehdy nebyl rád. Zuřil, že jsem se nepovedl podle jeho představ. Nejspíš i proto tolik trval na tom, že na výchovu juniora dohlédne výhradně on sám. Nelíbilo se mi to, ani trochu. Nemohl jsem ale nic dělat. Zpětně si ale říkám, že jsem něco udělat měl. Můj syn. Myslím, že dočista zešílel. To, co dělali všichni jeho předchůdci bylo odporné. To, co jsme dělali MY. Jenže on chce víc. Je ještě odbornější, než všichni ostatní. Stalo se z něj monstrum. Bestie lačnící po krvi a utrpení. Tvrdil, že se chce zapsat do dějin. Být nejlepší ze všech. Musel jsem mu to zatrhnout. Zastavit ho. Ukončit to rodinné prokletí, přestože oni všichni tvrdili, že to byl dar. Upsali se ďáblu, aby mohli na nevinných ventilovat svůj hněv. Místo toho, aby se léčili, nechávali se pohltit svou nemocí. Jejich mysl už nebyla jejich. Chvilka "zábavy", tedy alespoň dle jejich slov, ale za jakou cenu. Po zbytek života slýchat hlasy. Hlasy, které prosí a volají o pomoc. Uvězněné duše, které jsou zoufalé. Musí to skončit.

Tohle byl jeho poslední zápis. Jeho slova mě dost děsily. A co má znamenat ta část o synovi? Má snad otec ještě jedno dítě? Z myšlenek mě vytrhl zvuk blížících se kroků. Někdo se blížil. Rychle jsem deník schoval zpátky do bundy.