Dny ubíhaly jako voda. Za denního světla jsem svůj čas trávil většinou s Maxem, který se mě snažil přivést na jiné myšlenky. Noci jsem se naopak pokoušel vyhýbat všem oknům, abych se tak vyhnul i záhadné dívce, která se noc co noc objevovala na mém pozemku. Její návštěvy se staly pravidelnější a já se stále nedokázal vyrovnat s tím, že by mohla být skutečně mrtvá. Nechtěl jsem si to připustit. Stále dokola jsem si opakoval, že duchové přece neexistují. Jenže ať jsem nad tím uvažoval jakkoliv, všechno nasvědčovalo tomu, že pravdu má ona. Nechtěl jsem s ní znovu mluvit. Snažil jsem se jí vyhýbat a ona přesto vždy ve stejnou dobu přišla. Stála na hranici lesa a zírala na dům. Nic víc, ani nic míň. Děsila mě. Přesto všechno jsem o ni Maxovi neřekl. Svěřil jsem se mu sice s tím, že se mi zdá, jako by se v domě děly podivné věci, ale ani tak jsem nezmínil nic konkrétního. K mému překvapení i úlevě si ze mě Max neutahoval a místo toho se mě snažil uklidnit. Řekl mi, že se mu můžu přijít kdykoliv svěřit, ať už mě bude trápit cokoliv. Byl jsem za to vděčný. Věřil jsem mu. Byl to můj první a jediný opravdový kamarád. Nikdy jsem nikoho blízkého krom mé mámy neměl.

Podivnosti dějící se v mém domě i jeho okolí se začali stupňovat. Nebyl už jsem si jistý, jestli ty věci dělám sám a moje zmatená mysl to jen vytěsnila nebo to dělá někdo... něco jiného. Například jsem jednoho večera dorazil domů a hlavní dveře byly odemčené a pootevřené. Přísahal bych, že jsem při odchodu zamykal, jenže po tom všem, co se dělo, už jsem si nebyl jistý ničím. Hlavně už vůbec ne svou myslí. Hranice mezi realitou a výplody mé fantazie se mi už ani neprotínala. Naopak. Místo toho se mi až nebezpečně moc slévala dohromady. Jindy se mi zase stalo, že jsem v noci po cestě pro trochu vody, našel po domě spoustu blátivých stop. Nedokázal jsem určit odkud a kam směřují. Vypadalo to, jakoby daná "osoba" chodila bezmyšlenkovitě z jedné místnosti do druhé a obešla tak naprosto celý dům. Začal jsem dokonce uvažovat o pořízení alarmu nebo jiného bezpečnostního zařízení, jenže jsem na něj neměl peníze. Vlastně jsem byl přesvědčen, že by přece takový dům měl nějaké podobné zařízení mít, ale otec očividně podobný názor nesdílel. Copak ho vůbec netrápilo, že by jej mohl klidně kdykoliv, přijít někdo vykrást? To se ani trochu nebál o všechen ten drahý nábytek, obrazy a umění, které měl v domě vystavené? Žádné jiné bohatství se mi v sídle zatím najít nepodařilo. Nikde žádné peníze, drahé šperky, hodinky nebo cenné papíry. Nic z toho tam nebylo. Dokonce i v trezoru, který měl v pracovně ve stole, měl jen staré milostné dopisy. Byly jich desítky a po prvních třech jsem je už dál nezvládl ani číst. Nepotřeboval jsem vědět, jaké oplzlosti si můj otec psal s dalšími ženami. Nechápal jsem ale, proč zrovna tohle si schovává v trezoru. To pro něj byly to nejcennější, co v životě měl? 

***

Po týdnu mého schovávání se, jsem se nakonec rozhodl, že se s tou dívkou znovu sejdu. Zvědavost byla silnější než strach. Měl jsem tolik otázek. Proto nebylo další noci zbytí. Vydal jsem se za ní. Pořád jsem si ji prohlížel a snažil se přijít na to, jestli je opravdu přízrak nebo jen obyčejný šílenec. Vlastně bych byl možná raději za tu druhou možnost. Jenže ona si stále trvala na svém. Mrtvá. Dle ní, už dokonce delší dobu. Pořád se mi z té představy dělalo zle. Vlastně mi bylo divné, že jsem tam i přesto zůstával. Měl bych přece s děsem utéct. Vzít nohy na ramena a už se na to místo nikdy nevracet. Jenže to z nějakého důvodu nešlo. Přestože všechny mé pohyby ovládal čirý strach, utéct jsem nedokázal.

"Myslela jsem, že už nikdy nepřijdeš," vytrhl mě z vlastních myšlenek její tichý hlas. Překvapilo mě, že promluvila první. Nečekal jsem, že by si mě pamatovala, ostatně když to s její pamětí vypadalo dost bídně. 

"No, já...," netušil jsem, co ji na to mám vlastně říct. 

Mohl jsem být upřímný a přiznat, že mi naháněla hrůzu a já už s ní nechtěl mít nic společného, ale nakonec mě přemohla zvědavost a spousta otázek, které jsem na ni měl, takže jsem se přece jen vrátil. Taky jsem ji mohl lhát a vymyslet si něco o tom, že nebyl čas nebo se něco stalo. Přišlo mi to ale vůči ní z nějakého důvodu nefér.  Rozhodl jsem se proto raději neříct nic. 

"Mám další vzpomínku," změnila téma dřív, než jsem se já stihl vzpamatovat. 

"Jakou?" zeptal jsem se netrpělivě. Každý závan informací o její osobě mě nenechával klidným. 

"V tom domě... není tam bezpečno... v těch zdech číhá něco temného... je tam zlo," začala a přitom svůj pohled upřela na sídlo. Sledovala ho tak bedlivě, jakoby čekala, že v oknech každou chvíli někoho nebo něco uvidí. 

"O čem to mluvíš?" znovu mi z ní přebíhal mráz po zádech. Děsila mě. I já už věděl, že je s tím domem něco špatně, ale slyšet to od ní bylo ještě mnohem horší. 

"V noci se jím plíží temnota. Když si nedáš pozor, tak tě pohltí," pokračovala a svůj pohled tentokrát upřela na mě. Zírala mi do očí, ve tváři kamenný výraz. Bez jediné špetky emocí ze sebe vypouštěla jedno varování za druhým. 

"Já...," chtěl jsem její monolog přerušit. Změnit téma. Prostě cokoliv, jen aby už mi přestala takhle nahánět strach a mást mi hlavu. Jenže ona mě domluvit nenechala.

"Hlasy. Spousta hlasů, které nemají klid. Když chtěli křičet, prosit, volat o pomoc... bylo to zbytečné. Nemohli. Nebyl nikdo, kdo by je vyslyšel. Teď tam jsi ty a oni už nechtějí dál mlčet," mluvila dál svým tichým, chraplavým hlasem. 

Jenže už nemluvila jen ona. S každou další větou, jako by se k ní přidávaly další a další osoby. Její slova se staly až moc hlasitými. Hluboké hlasy, které ke mě promlouvali.  U poslední věty už to znělo, jakoby na mě mluvilo několik lidí najednou, jenže přede mnou stála jen ona. Její oči potemněly. Byly černé, jako ta nejtemnější noc. Podlité krví. O dva kroky jsem od ní odstoupil a ona se naopak o dva přiblížila. Chtěl jsem utéct. Dostat se od ní pryč. Neměl jsem šanci. Natáhla svou pravou ruku a přiložila mi ji na čelo. Ve stejnou chvíli pro mě svět kolem potemněl. Pohltila mě tma a já bezvládně padl na chladnou zem.