Takže ona v domě opravdu byla. Alespoň to dokazuje ten řetízek, který jsem našel. Tedy pokud byl opravdu její. Taky tady byla pořád možnost, že ho do domu mohl donést někdo jiný. Zatraceně znovu jen další a další otázky a otazníky. Když už to vypadá, že se konečně dozvím něco dalšího, přibudou jen další záhady. Ta dívka... Penelope, si přesto trvala na tom, že řetízek patřil jí. Nedokázala si vzpomenout, kdy nebo jak jej dostala, ale něco uvnitř ní, jí prý napovídalo, že je její. Navíc si vzpomněla na jméno. Jenže to taky mohla být jen náhoda. Třeba se tak ani opravdu nejmenuje. Další otázky už jsem na ni ale vybalit nestihl, jelikož mi v jedné nestřežené chvíli znovu záhadně zmizela. Prostě byla fuč. Přemýšlel jsem nad tím, jestli byla vůbec místní. Možná byla přistěhovalec, jako já. I tak by ji ale někdo z obyvatel přece znal. Napadlo mě proto se na ni zeptat Maxe. Ten by to přece mohl vědět. Kdo jiný, když né on. Navíc jsem tady ani nikomu jinému nevěřil. Ne tolik, jako jemu.

Hned při další směně jsem na téma záhadné dívky zavedl náš rozhovor.

"Hele Maxi, ty tady znáš skoro všechny obyvatele, že?" začal jsem.

"V podstatě jo. Minimálně rozeznám, kdo je místní a kdo jen turista," zasmál se. "Proč?" zeptal se hned v zápětí mezitím, co připravoval kafe čekajícím zákazníkům.

"No víš. Jde o jednu holku...," vůbec jsem netušil, jak mám navázat. Nemohl jsem mu říct, že se mi zjevuje duch mrtvý holky, která mi leze skoro každou noc na pozemek a očividně nemá v plánu s tím v nejbližší době přestat. Myslel by si, že jsem magor.

"Ale, ale, že by se nám Peter zamiloval?" rozesmál se Max a od vaření kávy se přesunul k přípravě domácí limonády.

"Ne, to fakt ne," zasmál jsem se i já, jenže můj smích mi oproti jeho uvolněnému přišel až příliš přiškrcený a hysterický. Jsem idiot. Pravda, ta holka ve mně vzbuzovala spoustu pocitů, ale ani jeden z nich nebyl příjemný.

"Tak o co jde?" zeptal se Max.

"Já jen, chtěl jsem prostě vědět jestli ji neznáš," pokrčil jsem rameny, pohled upřený na nádobí, které jsem zrovna umýval.

"Nemůžu ti nic slíbit, ale třeba budeš mít štěstí. Tak povídej, jak se jmenuje nebo jak vypadá? Potřebuju nějaké informace," zazubil se na mě a k mému štěstí byl ochotný se mnou spolupracovat.

"No ehm..., delší blond vlasy, štíhlá postava... možná bývala vysportovanější," začal jsem dávat dokupy její popis.

Bylo těžké ho poskládat dohromady tak, aby to vypadalo, že mluvím o živé osobě. Ono ve stavu v jakém jsem ji poznal už se nedalo dost dobře určit jak přesně vypadala ve svých šťastnějších dnech. Oči. Proboha jaké vlastně měla oči. Když se je snažím vybavit, vidím jen ten její mrtvolný pohled a oči podlité krví.

"Oči měla modré, alespoň myslím," pokračoval jsem tedy v popisu.

"Myslíš? To ses jí díval hlavně na prsa nebo co?" rozesmál se Max. Myslel si bůhvíjak to není vtipné, jenže ono nebylo. Cítil jsem se dost rozpačitě.

"Modré, určitě modré," upřesnil jsem proto znovu svou odpověď a doufal, že nejsem daleko od pravdy. "Na sobě měla takové letní šaty s tenkými ramínky a květy, všude na těch šatech byly květy," pokračoval jsem dál.

"Proboha, kdo teď v té kose nosí letní šaty? Ta holka musí být totální magor," zakroutil Max nechápavě hlavou.

Jo, taky jsem si chvíli myslel, že tím magorem je ona. Jenže pak se začalo ukazovat, že jsem to nejspíš hlavně já, kdo magoří.

"Jo a málem bych zapomněl. Na krku měla stříbrný řetízek a na něm přívěšek s písmenem P. Myslím, že se jmenovala Penelope. Neznáš někoho kdo by tomu popisu odpovídal, protože...," nestihl jsem tu větu ani doříct, když mé vyprávění přehlušil zvuk tříštícího se skla. Otočil jsem se na Maxe, který stál za barem a zíral na zem, kde ležela rozbitá sklenice snad na miliony střepů.

"Co se stalo?" přiskočil jsem rychle k němu, abych mu pomohl ten nepořádek uklidit.

"Ale nic, prostě mi jen vypadla," zavrtěl hlavou. "Promiň, že jsem tě přerušil," dodal ještě rychle, mezitím co se dal spolu se mnou do uklízení.

"V pohodě," mávl jsem nad tím rukou.

"Hele a kdeže jsi tu holku viděl?" zajímal se.

"Je to už delší dobu. Snad na nějaké fotce nebo v novinách... nevím. Jen jsem ji prostě neuměl dostat z hlavy," pokrčil jsem rameny. Nerad jsem mu lhal. I když ta poslední věta byla vlastně pravdivá.

"Aha," přikývl a podezřívavě si mě několikrát přeměřil pohledem. 

Max byl až moc všímavý. Možná mu došlo, že mu neříkám celou pravdu. Na jednu stranu mě štvalo, že před ním něco tajím. Byl můj nejlepší a taky jediný kamarád. Nechtěl jsem před ním mít tajemství. Zároveň jsem se ale bál, že by mě odsoudil a měl za blázna. Zbytek směny jsme proto vedle sebe jen v tichosti pracovali, aniž by se jeden nebo druhý zmínil o našem předchozím rozhovoru. Já nad tím ale celou tu dobu dost přemýšlel. Dumal jsem nad tím tak moc, až jsem se nakonec rozhodl říct pravdu. Tedy zatím jen poloviční pravdu.