Venku panovala tma. Měsíc byl schovaný za mraky a vše kolem tak bylo zahaleno do temnoty. Hlasitý a pronikavý výkřik, rozléhající se domem, mě donutil vstát z postele. Co to proboha mohlo být? Zaslechl jsem dunivé, těžké kroky, které v tichu noci zněly mnohem hlasitěji, než když jsem se po sídle přes den, pohyboval já. Popadl jsem pohrabáč, který mi po zážitku s dívkou v zahradách zůstal ležet u postele a potichu se vydal na chodbu. Mohl jsem znovu zavolat policii, ale telefon jsem si nechal v hale. Vyšel jsem tedy ven a potichu našlapoval po dřevěné podlaze domu. Za okny hučel vítr. Větve stromů šlehaly do oken a kvílení větru pronikalo dovnitř domu skrz komín krbu. Znělo to jako naříkání. Nebyl to však jediný zvuk, který se domem nesl. Slyšel jsem šepot. Rozléhal se sídlem, jakoby se tisíce hlasů snažilo mluvit jeden, přes druhého. Neustále jsem se rozhlížel kolem sebe a hledal zdroj těch zvuků, ale nic jsem nenašel. Všude byla tma a na horním patře nebyl nikdo, kromě mě. Přesto jsem na podlaze pod sebou viděl blátivé stopy vedoucí ke schodišti a po něm sestupovaly směrem dolů, do haly. Srdce mi divoce bušilo. Hlavou se mi honilo milion myšlenek. Nedokázal jsem přesně popsat, co se to v mém domě děje. Vypadalo to, že se do něj někdo vloupal. Nebo to bylo úplně jinak? Jenže co pak ten šepot? Stále jsem jej slyšel. Získával na intenzitě. Některá slova už jsem dokázal jasně rozeznat. Ty hlasy neustále dokola opakovaly: "Uteč," "zlo", "klíč", "zemřeš". Po celém těle mi naběhla husí kůže, obzvlášť, když jeden z těch hlasů řekl: "Jde si pro tebe!". Neměl jsem nejmenší tušení o čem mluví. Nedokázal jsem se pořádně nadechnout ani ze sebe vydat jedinou hlásku. Přimrzl jsem na místě a roztřeseně se rozhlížel kolem sebe. Připadalo mi, že mě někdo sleduje. Ten pocit se ještě víc umocnil, když jsem pohledem zajel k jednomu z portrétů na zdi. Jakoby hleděl přímo na mě. Znovu jsem se rozhlédl. Všechny hleděly přímo na mě. Pozorovali mě. Soudili. Těma jejich tmavýma, temnýma očima. Možná na něco čekali. Třeba mělo přijít něco, co chtěli na vlastní oči vidět. Jenže co? Z mých myšlenek mě vytrhla problikávající světla, která vypadala, že se zbláznila. Srdce mi stále divoce bušilo. Najednou zavládla v celém domě tma. Neviděl jsem si ani na konečky prstů. Ticho přerušované kvílením větru a šepotem, který neustále nabíral na intenzitě. Začínal jsem z toho šílet. Leknutím jsem nadskočil, když na okna začaly bubnovat kapky deště. Venku nejspíš spustil pořádný liják. Oblohu protl první blesk a lehce osvětlil, skrze velká okna, chodbu. To, co jsem viděl mě připravilo o dech. Musel jsem si několikrát protřít oči a zatřepat hlavou. Doufal jsem, že to byl jen stín. Halucinace. Jenže to bohužel bylo až příliš skutečné. S vytřeštěnýma očima jsem hleděl stále před sebe a čekal na další blesk, který do domu přinese alespoň trochu světla. Když se tak stalo, stále tam byly. Ty portréty. Stále na mě zírali. Přesto bylo něco jinak. Ústa jim zmizela. Zůstalo po nich jen holé místo a náhodný návštěvník by si myslel, že tam nikdy nebyla. Jakoby nesměly o něčem mluvit. Nechtěli. Místo očí, jen prázdné, černé díry. Znovu jsem přehodnotil svou prvotní myšlenku. Nejspíš nečekali na něco, co chtěli vidět. Nejspíš to, co mělo přijít, vlastně vůbec vidět nechtěli, a možná jen nestačilo odvrátit zrak. Radši by o něj úplně přišli, než to sledovali. Všechno tohle se mi celou dobu honilo hlavou. Chvílemi jsem si připadal, jakoby mi ty myšlenky někdo našeptával, jakoby ani nebyly moje. To ale nebylo jediné, co ony portréty dělalo hrozivější. Z těch prázdných míst, které ještě před chvílí byly očima, stékaly tenké pramínky slz. Alespoň to, jsem si původně myslel. Vypadaly, že pláčou. Jenže to nebyly slzy, co jim stékalo po tvářích. Byla to rudá, lepkavá tekutina. Krev.